Byl to splněný sen. Pomalu se z něj ale stávala noční můra. Podnikatel Lukáš Vašek, který stojí za pekárnami croblih Oh Deer Bakery, zavřel svou nejnovější pobočku na Václavském náměstí.
O konci výkladní skříně mladé firmy a o tom, jakou mu dal lekci a proč přesto nelituje, píše ve svém komentáři.
Václavák byl vysněný, ale prakticky od prvního dne otevření jsem cítil, že to není ono. Tržby tam sice byly, ale doufal jsem, že nám nová pobočka ukradne z nedalekých dvou v Bělehradské a Purkyněho ulici třeba dvacet procent tržeb. Bohužel těch procent bylo čtyřicet až šedesát.
Ve chvíli, kdy máte platit nesmyslně vysoký nájem, zatímco další dvě pobočky ho mají o desítky procent levnější, a přitom každé najednou seberete až třicet procent tržeb denně, to nedávalo smysl.
Václavák jsem si strašně moc přál. Vyhráli jsme si s tím a pro mě to byl symbol. Jenže to od začátku neklapalo. Ani tam nechtěli pracovat lidi, protože se tam necítili dobře. Okolo smrděla moč, byli tam bezdomovci a celé místo nemělo příjemnou atmosféru, jakou má třeba pobočka na Malé Straně.
Snažili jsme se držet designu nově vznikajícího hotelu Evropa, ale všichni nám říkali, že je to moc chladné. Říkal jsem si, že to rok vydržíme – chtěl jsem počkat na turisty. Zkoušeli jsme všechno možné, různé akce, vůbec poprvé jsme dělali sponzorované posty na sociální sítě, ale nic z toho nemělo výsledek, který jsme potřebovali.
Další věc je, že Václavák je průchoďák. Projde tam strašné množství lidí, ale my jsme zachytili jen mizivé procento. Nechodili k nám na impulzivní nákupy, byli to lidi, kteří o nás věděli a šli cíleně k nám. A to nestačí.
Problém byl i v načasování. Před obchodem bylo lešení, takže i lidé, kteří věděli, že tam někde jsme, nás kolikrát ani nenašli. Když jdete v tunelu pod lešením, tak si toho ani nevšimnete.
Upřímně jsem viděl už tak po týdnu fungování, že to není dobré a že si to nesedlo tak, jak jsem si přál. Chtěl jsem, aby tam lidi chodili rádi na kafe, na drinky a k tomu si dali croblihu, ale to se nikdy nestalo.
Definitivní rozhodování proběhlo v posledních dvou týdnech a finální slovo padlo v neděli, kdy jsem na Václaváku zavřel a chtěl vidět, co to udělá. Potvrdilo se, co jsme si celou dobu mysleli. Viděl jsem, že nemá smysl na nic čekat. Václavák byl moje vysněné dítě a třešnička na dortu, ale dělám byznys hodně pocitově a tohle jsem necítil.
Stálo nás to přes dva miliony korun, ale bohužel – i takové je podnikání. Energii, kterou jsme pobočce věnovali, budu radši pálit na dalším projektu. Myslím, že to bude mít větší přínos než Václavák, kde bych se sice plácal po rameni, ale nebyl z toho šťastný.
Pracujeme na spolupráci s Manifestem a chystám pekárnu se slanými i sladkými výrobky pro běžnou denní potřebu. Díky konci na Václaváku může nový projekt vzniknout relativně brzo, protože v pekárně, která bude v Karlíně, použijeme technologie a vybavení ze zavřené pobočky. Tenhle konec nás jenom rozhýbal, abychom pořádně rozjeli další věci.
„Václavská“ lekce mi ukázala i to, že Oh Deer Bakery není úplně pro každé místo. Nemusím dělat výkladní skříň s nesmyslně vysokým nájmem. Stačí nám místo za rohem, které bude pětkrát levnější a lidi tam přijdou stejně.
S pokorou uznávám, že to nevyšlo. Vyčítal bych si ale, kdybych do toho tenkrát nešel. Rád jsem se spálil, jen to mohlo být levnější.
