Z byznysového prostředí se čím dál více ozývají hlasy, že vládní podpora během probíhající krize není dostatečná. Podle Radka Špicara by se přitom stát měl snažit pomoci zasaženým podnikatelům co nejvíce. Pokud to neudělá, podřeže si větev sám pod sebou, říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy v rozhovoru pro Forbes.
„Když stát pomáhá firmám, není to žádná filantropie. Dělá to sám pro sebe, aby pomohl udržet při životě ty, z jejichž daní žije,“ tvrdí Špicar.
V obsáhlém rozhovoru, v němž dopodrobna rozebírá potřeby českých firem v tomto nelehkém období, mimo jiné zmiňuje, že vládní garnitura vůči tuzemským byznysmenům neprojevuje patřičnou důvěru.
„Podnikatelský svět, v němž žiju, přitom není světem podvodníků, kteří chtějí ze státu vyždímat poslední korunu, firmu zavřít a nesplatit nic,“ podotýká Špicar.
Současnou situaci mnozí přirovnávají k hospodářské krizi v roce 2009. V čem se obě období odlišují?
Všichni na to období před více než 10 lety vzpomínáme. Byla to pro nás obrovská lekce. Pro mě to byla první světová hospodářská krize a prožil jsem ji ve Škodovce. Tenkrát ale byly země, jejichž ekonomiky navzdory krizi celkem fungovaly a kde si evropský automobilový průmysl mohl zlepšit výsledky a trochu se zahojit. Teď jich je o poznání méně.
Druhý rozdíl je v tom, jak rychle krize přišla a celý trh doslova zamrzl. Tenkrát to bylo, jako bychom jeli po dálnici a poměrně blízko před námi se objevila kolona. Donutila nás výrazně snížit rychlost, ale pomalu jsme se v ní stále sunuli dopředu. Teď se ta kolona objevila doslova pár metrů před námi a donutila nás prudce dupnout na brzdy a úplně zastavit. V tom je to nové a nebezpečné.
Lze tedy předpokládat, že nynější stav bude mít pro byznys horší důsledky?
Kdyby pandemie odešla stejně rychle, jako přišla, umím si představit, že zotavení může být rychlejší. Jenže my nevíme, jak ta havárie, která kolonu na dálnici vytvořila, vypadá. Kdy bude ze silnice kompletně odstraněna a kolona se bude moci znovu rozjet do plné rychlosti. Netušíme, jestli přijde druhá vlna nákazy. Jestli mají lidé, kteří si nemocí prošli, dostatek protilátek, nevíme, kdy se podaří vyvinout vakcínu.
Kdyby úplný shutdown trval ještě pár měsíců, bude to mít dalekosáhlé důsledky, protože spoustě aut dojde při čekání v koloně benzin. Stejně jako když firmy musí navzdory výpadku zakázek a tržeb platit zaměstnance a splácet úvěry. Záleží tedy, jak dlouho bude tahle situace trvat. Kdyby krátce, nastartování může být rychlejší než tenkrát. Kdyby trvala dalších pár měsíců, důsledky budou horší.
Takže obrovská nejistota. To je to, co firmy nyní drtí nejvíce?
V byznysu je nejistota nejhorší. Jak říká můj kolega Pavel Juříček, šéf Brano Group: co se neměří, se nedá řídit. Potřebujeme vědět, s čím máme tu čest. Abychom věděli, jak se k tomu chovat, a mohli se připravit na jednotlivé scénáře. Je lepší znát černý scénář než nevědět, proti čemu stojíme. Nejistota je pro byznys strašně nepříjemná.
I proto jste v dubnu adresovali vládě velikonoční výzvu, v níž jste požadovali, aby zveřejnila plán, jak se bude postupovat s rozvolňováním opatření, když se zlepší epidemiologická situace?
Ano a jsme rádi, že nám vláda vyhověla a na svém prvním zasedání po Velikonocích ten plán představila. Není dokonalý, ale lepší nedokonalý než žádný. Chtěli jsme ho i proto, aby se firmy na znovuotevření ekonomiky stihly včas připravit. Kromě plánu ale potřebujeme ještě další dvě věci, abychom situaci udrželi pod kontrolou, když se restrikce uvolní.
Za prvé potřebujeme masivně zvýšit počet testování. Potřebuje ho stát, aby mohl lépe plánovat uvolňování v ekonomice, a potřebují ho podniky, aby mohly udělat maximum pro ochranu zaměstnanců i zákazníků. Dále potřebujeme přejít na systém chytré karantény, abychom mohli na základě provedených testů posílat lidi do karantény, hlídat je a zjišťovat, s kým přišli do kontaktu.
S vládou jsme domluveni na oboustranné flexibilitě. Kdyby při uvolňování restrikcí došlo k nárůstu nakažených, může dojít k částečnému znovuobnovení některých restrikcí. Když se ale epidemiologická situace bude vyvíjet lépe, než se předpokládalo, vláda bude restrikce uvolňovat rychleji. A protože nechceme, aby se naplnil ten negativní scénář, musíme více testovat a nastartovat chytrou karanténu. Když někde uvolňujete, musíte jinde přitvrzovat.
Kde je situace nejhorší?
Mezi nejhůř postižené sektory patří pohostinství, ubytovací služby a turismus. Ty byly zasaženy opravdu tvrdě. Obávám se, že se z toho jen tak nevzpamatují. Nejdříve je drtila restriktivní opatření vlády a teď na ně negativně dopadne snížená poptávka po jejich službách.
Vážná je ale i situace v automobilovém průmyslu, který je páteří české ekonomiky. Možnosti, jak ho u nás znovu nastartovat, jsou velmi omezené, protože je silně exportně orientovaný. Finální výrobci Škoda Auto, Hyundai a TPCA, ale i subdodavatelé naprostou většinu své produkce posílají ven. Když se rychle vzpamatují zahraniční trhy především v Evropské unii, bude se dařit i nám. Když ne, budeme mít problémy.
Mohou firmy tuto krizovou situaci zvládnout bez pomoci státu?
Některé ano, jiné ne. Často se mě novináři ptají, jak dlouho to firmy vydrží. Odpovídám jim, že firmy jsou jako rodiny. Znám rodiny, která vydrží dva měsíce, i když přijdou o 100 procent měsíčních příjmů. Pak ale znám také spoustu rodin, kterým když se jen jeden měsíc sníží příjmy na 60 procent, je to pro ně nepřekonatelný, existenční problém. A takových máme u nás obrovské množství. Podle jednoho z posledních průzkumů Českého statistického úřadu má 20 procent domácností úspory jen do výše 10 tisíc korun. Podobné je to i u firem. Mnoho z nich také nemá dostatečné rezervy.
Naším velkým problémem je něco, čemu říkáme „levná ekonomika“. Nejsme finálními výrobci s velkou marží. Jsme často subdodavatelé s marží výrazně nižší. Značná část ekonomiky je vlastněná zahraničním kapitálem, který odsud každoročně posílá dividendy do zahraničí. A také nejsme dostatečně digitalizovaná, automatizovaná a robotizovaná ekonomika. Jinými slovy mnoho našich firem nemá zisky srovnatelné s jejich západoevropskými konkurenty, což snižuje jejich schopnost přežít krize, jako je ta současná.
Tudíž skutečnost, že firmy nemají rezervy na několik měsíců, nemusí být známkou toho, že byznys nedělaly dobře?
Dělaly ho tak, jak uměly. Pochopitelně bych byl raději, kdybychom byli ekonomikou firem, které vydrží tři měsíce, protože mají vysokou přidanou hodnotu, obrovské zisky a dokážou se na tuto situaci rychle adaptovat.
Ještě před pár lety bych řekl, že to bude očistná krize a slabí po zásluze odejdou z trhu. Nějakou dobu už jsem ale zaměstnavatel a musím říct, že mě to naučilo velké pokoře k jakékoliv firmě. Sám na sobě jsem si vyzkoušel, co to v našem podnikatelském prostředí znamená, vytvořit a udržet pracovní místo. Teď už nikoho nesoudím za to, že má menší přidanou hodnotu, nevydělává tolik, kolik by mohl, nebo není na špičce čtvrté průmyslové revoluce.
Jsem vděčný za to, když někdo v sobě najde odvahu odejít ze zaměstnaneckého poměru do zaměstnavatelského, vymyslí něco, co se na trhu uchytí, vytvoří byť jedno jediné pracovní místo a v našem šíleném podnikatelském prostředí, kde mu stát hází klacky pod nohy, spíš než aby mu cestu umetal, to místo udrží.
Takže ano, musíme se snažit být finálními výrobci s přímým vztahem k zákazníkovi, posilovat domácí české firmy, mít plně digitalizované robotizované provozy, investovat do vývoje a spolupracovat s univerzitami, ale musím říct, že když vidím, co se teď v ekonomice děje, tak mi je líto všech míst a firem, které to nepřežijí.
Radek Špicar. | Foto Svaz průmyslu a dopravy
Proč by měl stát v tomto období podnikatelům pomáhat?
Především kvůli sobě. Pokud to neudělá, podřeže si větev sám pod sebou. Když pomáhá firmám, není to žádná filantropie. Dělá to sám pro sebe, aby pomohl udržet při životě ty, z jejichž daní žije.
Podle průzkumu, který Svaz průmyslu a dopravy mezi firmami provedl, hodnotilo 72 procent podniků vládní podporu jako nedostatečnou. Co konkrétně se jim nelíbí?
Nejprve je třeba zmínit, že první věc vyznívá pro vládu velmi pozitivně ve srovnání s rokem 2009. Vzpomínám na tehdejší debaty s vládou, jak moc je situace vážná, jestli se má vláda angažovat. Teď nic takového nebylo. Vláda s námi začala jednat okamžitě.
Nebyly žádné diskuse o tom, jestli se to rychle přežene nebo si ekonomika pomůže sama. Na začátku byla vidět snaha se s námi bavit a přemýšlet, co by se dalo dělat. To jsme ocenili. Prvním výsledkem byl kurzarbeit, což je patrně nejdůležitější opatření, které stát pro firmy zatím připravil.
Co se ale nelíbí nám ani našim členům, je to, jak často se mění parametry přijatých podpůrných programů. Pro firmy je těžké to sledovat. Někteří jejich zástupci, třeba skvělá Zuzana Ceralová Petrofová, mi říkala, že má dva lidi, kteří nedělají nic jiného, než jen sledují, jaké jsou aktuálně vypsané programy podpory a jaké jsou podmínky jejich využití. Dalším problémem je rychlost. Než se pomoc dostane k podnikům, trvá to strašně dlouho.
Svaz průmyslu zastupuje převážně velké, průmyslové, exportně orientované firmy a to, že první úvěrový program, z něhož mohou firmy s několika tisíci zaměstnanci žádat o úvěry, byl schválený až na konci dubna, je problém. To je prostě pozdě. Žijeme v době, kdy o bytí a nebytí firem nerozhodují měsíce nebo týdny, ale dny. To byl hlavní důvod, proč firmy v průzkumu hodnotily pomoc státu jako nedostatečnou.
Často se setkáváme s příběhy o tom, že podnikatelé v Německu nebo Švýcarsku zažádali o podporu a třetí den jim na účtu přistála zajímavá částka. Proč to jinde jde a u nás ne?
Důvodů je víc. Mnoho států je bohatších a mohou si dovolit více než my. Určitou roli ale hraje také to, že některé země, konkrétně třeba Německo, využily minulé roky konjunktury k tomu, aby vytvářely rozpočtové přebytky. Mají tak dost peněz, které jsou schopné nalít do ekonomiky, aniž by se musely dramaticky zadlužovat. My vládu mnoho let systematicky kritizovali, že vytvářela rozpočtové deficity, přestože ekonomika rostla. O to více se budeme muset teď zadlužit, což asi vládu vede k větší opatrnosti, která se pak projevuje v tom, že podpora je nižší a trvá dlouho, než ji firma dostane.
Dalším důvodem může být nedůvěra vůči podnikatelskému sektoru. V jiných zemích se peníze posílají plošně a rychle a teprve zpětně finanční správa kontroluje, jestli podnikatel žádal oprávněně. Pokud ano, peníze mu zůstanou a vláda rychle a účinně pomohla. Pokud ne, o peníze přijde. Tamní vlády očividně věří, že toho většina firem nezneužije. U nás tuto důvěru vůči podnikatelům nevidím. Podnikatelský svět, v němž žiju, přitom není světem podvodníků, kteří chtějí ze státu vyždímat poslední korunu, firmu zavřít a nesplatit nic. Mám pocit, že zatímco v takových zemích jako Německo a Švýcarsko vlády vůči podnikatelům uplatňují presumpci neviny, u nás je vůči podnikatelům uplatňována presumpce viny.
Zmínil jste úvěrové programy pro velké firmy, konkrétně COVID III, COVID plus, které se rozběhnou počátkem května. Jste spokojeni s tím, jak je nastavena dosavadní pomoc pro podniky?
Pochopitelně si dokážeme představit řadu změn. Třeba že se změní kurzarbeit a bude aplikovatelný i na nepřetržité provozy, které byly vyloučené. Zároveň jsme přesvědčeni o nutnosti tento program využívat i po květnu tohoto roku, dokdy je schválen vládou.
Jinak by to řešení mělo vypadat i u nájmů. Měla by to být dohoda, která zahrne všechny tři hráče – nájemce, nájemníky i stát, který by měl přispět jako v některých skandinávských státech. Budeme chtít, aby u COVID III a COVID plus nedošly peníze, jako se to stalo v COVID I a II. Potřebovali bychom lépe nastavený speciální režim pro pohyb špičkových expertů přes hranice.
Dokážeme si představit, že by byly vyšší portfoliové záruky, aby se banky nebály firmám půjčovat. Vláda je schválila velmi nízké, až v parlamentu byly zvýšeny na 30 procent. V porovnání s mnoha státy Evropské unie je to ale výrazně méně. Teď nezbývá než doufat, že třicetiprocentní záruka přiměje soukromé komerční banky, aby velké firmy úvěrovaly, když to budou potřebovat. Věcí, které je třeba dopracovat a o nichž se s vládou bavíme, je celá řada.
Z průzkumu, který jste mezi firmami dělali, vyšlo, že bezmála 37 procent zaměstnavatelů s napětím vyčkávalo na podmínky kurzarbeitu. Zabránil tak program propouštění zaměstnanců?
Jestli někdy čeští zaměstnavatelé všech velikostí a druhů projevili svoji společenskou odpovědnost, tak to byly to roky 2008, 2009 a následující léta hospodářské krize. Některým podnikům se výrazně propadla poptávka po jejich službách, klesaly jim tržby, a přesto, navzdory tomu, jak špatně na tom byly, udržovaly zaměstnanost.
Když jsem se jich tenkrát ptal, proč to dělají, zmiňovali nejčastěji dva důvody. Nechtěli zaměstnance hodit přes palubu, protože si uvědomovali, že jsou to nejcennější, co mají. Zároveň si ale pamatovali, jak těžké bylo najít kvalitní lidi na trhu práce, který byl v roce 2006 a 2007 totálně vyčerpaný. Teď vidím úplně to samé. Firmy se raději uskromní, než aby později složitě sháněly zaměstnance.
Kdyby kurzarbeit nepřišel, asi by to chvíli vydržely. Nebyly by to ale měsíce. Je těžké udržet zaměstnance, když jich máte několik tisíc, platíte nájmy, splácíte úvěry a během pár dnů se potýkáte s poklesem zakázek o 90 procent, jako se to stalo mnoha firmám v automobilovém průmyslu. Pokud vám stát alespoň částečně pomůže s náklady na lidi, tak se to zcela jistě pozitivně projeví na schopnosti českých zaměstnavatelů nepropouštět.
Nedávný rozsudek Městského soudu v Praze, který označil některá vládní opatření za nezákonná, zároveň podle všeho otevřel podnikatelům cestu k tomu, aby žádali stát o odškodnění za způsobenou újmu. Měli by si o něj říct?
Tohle je především právní záležitost, kterou teď pečlivě studujeme. Jednu věc ovšem vládě říkáme od samého začátku zcela otevřeně: Čím více a efektivněji ekonomiku podpoříte, tím menší bude apetit kohokoliv se s vámi soudit. Věříme, že když firma uvidí, že se vláda snažila a přišla s podpůrnými opatřeními, která dávají smysl a firmě pomohou, tak násobně klesá pravděpodobnost, že se ta firma bude se státem soudit.
