Psal se 27.srpen 2019. Během příjemného rána na sklonku léta, skončil jeden pohádkový tenisový příběh.
Tomáš Berdych, někdejší světová tenisová čtyřka, se v hotelu nedaleko Central Parku definitivně rozhodl ukončit svou kariéru den poté, co na probíhajícím US Open prohrál s mladým Jensonem Brooksbym. Zkrátka se vzbudil, schoval rakety a už je nevytáhl
Kariéru přitom ukončil, možná trochu smolně, bez zisku grandslamového titulu. Podle mnohých fanoušků i odborníků by si na něj totiž sáhl, kdyby hrál v trochu jiné éře než za dob největší formy takzvané velké čtyřky: Rogera Federera, Novaka Djokoviče, Rafaela Nadala a Andyho Murraye.
„Ale zase bych neměl šanci každého z nich alespoň dvakrát porazit,“ pokrčí rameny Tomáš Berdych, který se deset let držel v nejlepší desítce světových hráčů, což je v tenisovém světě pozoruhodná konzistence.
Tyto řádky vznikají dva roky od onoho rána v New Yorku, skoro na den přesně. „Vidíš, to jsem si ani neuvědomil,“ usměje se a s mírně nostalgickým výrazem na tváři se podívá vzhůru. Jako by si během dvou sekund ty momenty přehrál v hlavě. Velice rychle ale svou pozornost vrací k míchaným vajíčkům a filtrované kávě. Není se čemu divit – vajíčka stojí v pražském Café Savoy ještě za větší pozornost než tamní neorenesanční strop.
Sejít se s Tomášem Berdychem jen tak na snídani by každopádně ještě před pár lety bylo téměř nemožné. Život měl naplánovaný, jak sám s oblibou glosuje, téměř „minutu po minutě“. A vše se točilo kolem tenisu. Teď je to obráceně. Naprosto obráceně.
Pětatřicetiletý bývalý hvězdný tenista nemá plán vůbec. A přesně to mu vyhovuje. „Spousta lidí říkala, že se čas zpomalí. Že dny budou delší. Já jsem se na to těšil. A užívám si každý den. Dnes, dva roky poté, jsem neměl jediný moment, kdy bych uvažoval o tom, že jsem to neměl dělat. Že jsem třeba ještě mohl něco dokázat. Jediný moment,“ vysvětluje muž, jehož projev je zcela v souladu s jeho projevem na tenisu – nikterak dramatický, nikterak hlasitý a hlavně konzistentní.
„Většinou je to přesně tak, že chování kluků na kurtu odpovídá jejich chování v běžném životě. A já zrovna velký extrovert nebyl.“
Tomáše Berdycha na sklonku kariéry trápily problémy s kyčlí, což mu rozhodování jak dál značně usnadnilo. Od konce své kariéry si byl zahrát tenis pouze čtyřikrát, což může leckoho překvapit zejména proto, že to není kvůli zdraví.
„Ze hry už dnes úplně radost nemám a důvod je prostý – pokaždé, když jdu na kurt, tak je to horší, než na co jsem byl zvyklý. To tě obecně nenaplňuje. Je to jako v práci, kde se chceš posouvat. Začneš na nízké pozici a chceš se dostat nahoru. Když se můžeš zlepšit, baví tě to. Když ne, začneš se dívat po něčem jiném. A já ten list s tenisem definitivně otočil, protože život je kniha velká,“ vypráví Tomáš Berdych, čímž jasně vysvětluje, proč jeho rakety vesměs pořád leží pod postelí. Čímže tedy někdejší světová tenisová čtyřka žije? Odpověď hledejme třeba na Karlštejně.
Berdych vyměnil ležérní outfit za golfový a se zářivě bílými botami Nike a kšiltovkou od stejné značky působí skoro tak, jako by se měl vydat na kurt. Polokošile zastrčená to dlouhých kalhot ale naznačuje, že tomu tak není.
„Máš tady strašně moc možností, jak se zlepšovat. Pokaždé můžeš udělat něco jinak. A já se po krůčcích zlepšuju. Na rozdíl od tenisu to nejde jenom dolů,“ říká spokojeně Tomáš Berdych na prvním odpališti snad nejmalebnějšího českého golfového hřiště. Následně velmi solidním úderem uvede míček do hry. Hlava dole, skvělý pohyb boků, dobrý kontakt. Sportovní talent se v něm nezapře. Tady by byl trenér spokojený.
Za necelé dva roky se dostal do fáze, kdy hraje „bogey golf“, což lze, pro čtenáře nepolíbené golfem, charakterizovat jako solidní rekreační úroveň. „Pokud se k něčemu upnu, rád to dělám na sto procent,“ prohodí Tomáš Berdych a schová hůl do bagu. Ačkoli se na hřiště dostane maximálně jednou týdně, je zřejmé, že zde jeho snažení nekončí a v golfu se bude nepochybně ještě posouvat. Sám. Stejně jako byl dlouhá léta sám na kurtu a stejně jako si sám (ne)plánuje budoucnost.
Tenisová mašinerie vás totiž dokáže navigovat životem, jen dokud jste její součástí. Že to celé jednou skončí a hráči si možná budou muset najít jinou obživu, se na žádném tréninku nedozvíte.
„V tomto tenis následuje svou individualitu. Toto se nechává na hráčích. Pokud by člověk o něco měl zájem, ve smyslu že by například rád dělal něco kolem turnajů, kolem ATP, tak je prostor se o tom bavit. To ale až po kariéře. Jinak je na každém hráči, jaké kontakty si vytvoří, jak kariérou projde a jak si to celé nachystá. Člověk si buduje firmu o jednom člověku, a když mu to na konci už běží samo, tak super,“ vypočítává Berdych.
Poslední větou v zásadě říká jediné – pokud se vám jakožto profesionálovi povede za kariéru vydělat tolik peněz, že už v životě nebudete muset nic dělat, pak jste tu firmu vybudovali opravdu dobře. Konkrétně jemu se to samozřejmě povedlo.
U jména Tomáš Berdych svítí v tenisových tabulkách turnajové výhry činící v přepočtu zhruba 650 milionů korun. Od toho je třeba odečíst daně (systém je relativně komplikovaný a každá turnajová země má jiná pravidla zdanění) a veškeré náklady spojené s tenisem, ale naopak přičíst smlouvy, které Tomáš Berdych měl uzavřené s firmami jako Nike, Adidas, Head nebo H&M. V čistém to tedy činí po tenisovém životě okolo 600 milionů korun.
I proto si může dovolit nespěchat, a i proto onu velkou „potenisovou“ knihu dokáže plnit hezkými barvami. Když není na hřišti, tak rád cestuje, a to vskutku pestře. Z jihu Francie klidně odletí do safari v Namibii, odkud zamíří do luxusního hotelu v Paříži, aby se posléze vydal na třídenní túru po slovenských horách, kde spí ve stanu.
A pak je tu láska k autům. Konkrétně se rád projede ve svém Porsche 911 R nebo ve Ferrari F12. Znalci hodinek poté okamžitě poznají, že mu zápěstí svítí Pepsi, respektive Rolex GMT-Master, které si svou přezdívku vysloužily právě díky modro-červené kombinaci barev. To tedy na golfu. Na snídani v Café Savoy má ikonický model Nautilus od Patek Philippe. „K tomu se vážně jedna historka,“ zadívá se spokojeně na nádherný kousek hodinářské práce.
„Čtyři roky zpět jsem byl v Miami na turnaji a těsně před začátkem jsem se rozhodl, že Nautilus chci. Přes známého v Hongkongu jsem se dostal k člověku v Karibiku, jehož rodina tyto hodinky historicky prodává. Jenže jak je dopravit ze Svatého Martina do Miami, když je nechceš posílat? Zase jsem obvolal pár známých a shodou okolností tam jeden jel na pracovní cestu. Výsledek byl, že jsem je měl v Miami tři dny poté, co jsem se pro ně rozhodl, což je v dnešním kontextu neuvěřitelné.“
Zde přijde vhod malá redakční poznámka – poslední čekací doba na Nautilus byla deset let a původní retailová cena činila třicet tisíc dolarů. Dnes už je model zrušen a jeho cena na sekundárním trhu začíná na čtyřnásobku. Shodou okolností stihl podobný osud i zmíněné Porsche 911 R, které se dnes prodává i za pětinásobek původních pěti milionů korun.
„Že jsem k těm věcem přišel za vesměs retailové ceny, je naprostá náhoda. Nedělám si ani sbírku, ani na to nenahlížím investičně. Užívám si je,“ rozhodí rukama Tomáš Berdych.
Nějaké investice si ale přece jen našel. Konkrétně dvě. V prvním případě jde o výrobce prémiových silničních kol Festka. Společně s Berdychem do firmy Michaela Mourečka vstoupili na podzim loňského roku podnikatel Lukáš Šebesta a producent Fady Salamé. Druhým Berdychovým byznysem je autorizovaný servis a prodej BMW.
„V obou případech jsem externí investor, nevěnuju se byznysu na denní bázi. Zároveň na kole Festka sám jezdím a auta jsou mi blízká. To je základní předpoklad, abych se do něčeho pustil. Společně s tím, že kolem podniku musí být parta lidí, s nimiž vycházím a jsou mi blízcí. V obou případech věřím, že z toho může být zajímavý výsledek,“ popisuje Tomáš Berdych a dodává, že investice čistě finančního charakteru nedělá.
Člověka by napadlo, že s jeho palebnou silou by mohl mít kapitál rozesetý na více než dvou místech, jenže stejně jako v případě další životní náplně, ani v tomto případě nikam nespěchá.
„Když jsem se pomalu začal dostávat do chlapského tenisu, tak jsem byl na malém turnaji v našem kraji. Dívali jsme se na televizi a tam hrál Jirka Novák Masters, turnaj pro osm nejlepších tenistů. Bylo to v Šanghaji, hrálo se s časovým posunem a my na to od brzkého rána s klukama koukali. Říkal jsem si, jak je skvělé, že někdo z Česka hraje na takové úrovni… S takovou slávou. V té době mně to přišlo zcela nemyslitelně daleko, úplně jiný vesmír. No a za dva roky jsem v té pozici byl já. Co tím chci říct, je, že si nemá cenu říkat ‚jé, já bych tak rád dělal tohle a tamto,‘ ale mít otevřené oči a dávat bacha. Když je člověk obezřetný, život už ho nějak navede.“
A co ten tenis? Ani tam to není, navzdory řádkům výše, zcela uzavřené, protože Tomáš Berdych přece jen rakety na jednu událost opráší. Na konci listopadu se vydá do oblíbeného Londýna, na nějž má nejen díky Wimbledonu 2010, kde podlehl až ve finále Rafaelu Nadalovi a kde po cestě porazil jak Federera, tak Djokoviče, skvělé vzpomínky. „Je to taková pocta, turnaj vysloužilých matadorů,“ říká v nadsázce.
Jde o Tennis Championship pro tenisové legendy, který se hraje v Royal Albert Hall. Čtete správně. Od roku 1997 se každý rok londýnský koncertní svatostánek na pár dní promění v jedinečnou tenisovou halu a výsledkem je naprosto neuvěřitelná podívaná. „Je to asi nejkrásnější tenisové prostředí, které lze zažít. A letos je to tam poslední rok! Odmítnout snad ani nejde.“
Tak takto, drazí čtenáři, vypadá život po životě Tomáše Berdycha, bývalé světové tenisové čtyřky.
„Spousta lidí si řekne, o čem ten kluk mluví. Jít s kamarády na pivo, vyrazit na pár dní na hory, jít si zahrát golf? To jsou přece úplně normální věci! Můj kontext ale je, že jsem dvě dekády nic z toho dělat nemohl, tak to teď chci zažít… Nebo si vem třeba festival ve Varech. Letos byl vůbec první, na který bych reálně mohl dorazit. V pětatřiceti dobrý, ne?“
