Šluknovský výběžek, slunce, Čína, Amerika, víra v Boha, tři krize a nakonec úspěšný byznys. Tohle všechno je firma Nanosun Karla Pařenici, jejíž byznys roste rychlostí letu světelných paprsků. Aby ne, paprsky ji doslova živí. Stejně jako by bez slunce nebyl život, nebyl by ani Nanosun, který během tří let z milionů vyšplhal k miliardám.
Z Boží milosti přinášíme lidem technologie k získávání energie ze slunce, a děláme tak tento svět lepším místem pro další generace. První věta, která se dá vidět na webu firmy Nanosun. Firmy, která střechy Evropy, Blízkého východu, Afriky a od příštího roku i Severní Ameriky zásobuje solárními panely.
A stejně jako svět i Nanosun zažívá solární boom. Zatímco před třemi lety měl tržby 250 milionů korun, o rok později to bylo 1,2 miliardy a loni už 5,1 miliardy. Na někoho, kdo pochází z jednoho z nejzapomenutějších koutů Česka, dobrý výkon, nabízí se říct. Ten někdo je Karel Pařenica, čtyřicátník, jehož cesta za úspěchem byla pořádně klikatá.
Fyzicky i duševně. Ono když vás v sedmi letech rodiče sbalí a odvezou na pět let do Hamburku, kde si vydělají víc než prací na Ústecku, s duší vám to zahýbá. Pořád se to ale dá zvládnout. Organismus je mladý. Zase se ale naučíte německy a anglicky. Rozhodně lépe než na základní škole v Děčíně.
„Mluvil jsem jako Němec, přemýšlel jsem v němčině. Jenže ve dvanácti mi řekli, že se stěhujeme do Filipova, což je ve Šluknovském výběžku na hranici s Německem. Z metropole s 1,8 milionu lidí pěkně šup do vesnice ani ne s pětistovkou hlav,“ vzpomíná Pařenica na kulturní šok, který v jeho životě nebyl první, ale ani poslední.
Děti dokážou být někdy tvrdé stejně jako žula Šluknovské pahorkatiny, což malý Pařenica, občas míchající češtinu s němčinou, poznával na vlastní kůži. Drsný kraj, který vás semele, nebo zocelí. Pro něj platilo to druhé. I proto ve čtrnácti spustil první byznys. V Německu nakoupil zablokované mobily, které doma na počítači odblokoval, a přes Annonci je prodával se skoro stoprocentní marží.
Tak si vydělal na Jawu 350, na níž v sedmnácti projel Česko. Věrný ale zůstal Českému Švýcarsku, kam chodil na čundry a nocoval pod skalními převisy. Jeden čas chtěl být ranger, který tenhle kraj bude chránit. „Rád chodím do přírody, abych si ji užil na sto procent.
To znamená v ní přespat, slyšet zvuky přírody, dýchat ten vzduch, ráno se probudit a na ohni si uvařit čaj. Když k tomu přidáte zálibu v nových technologiích a schopnost domluvit se cizími jazyky, nakonec to působí, že fotovoltaika na mě čekala,“ usmívá se.
Foto Jan Rasch
Kolem dospívání ještě nastalo divočejší období. Houseparty, technoparty a po maturitě cesta do Skotska za kamarády, kteří sbírali jahody a maliny. „Myslel jsem si, že tam budu přes léto, vrátím se a půjdu na mezinárodní vztahy. Taky jsem chtěl studovat hebrejštinu a vietnamštinu,“ vypráví. K ničemu z toho ale nedošlo, protože místo dvou měsíců v Británii zůstal dva roky.
Myslel jsem si, že tam budu přes léto, vrátím se a půjdu na mezinárodní vztahy.
Nejdřív myl nádobí, potom míchal drinky v barech londýnského City a nakonec roznášel jídlo kousek od Oxfordu. A přišel další návrat domů. Tentokrát do Rumburku. Opět Šluknovský výběžek, jen těch obyvatel není pět set, ale jedenáct tisíc. A další ponávratový byznys plán, který tentokrát stál na prodávání oblečení dovezeného z Anglie.
„Chtěl jsem lidem pomoct s tím, aby se tady lépe oblékali. No, nepodařilo se, bylo to hodně ambiciózní,“ směje se Pařenica při vzpomínce na obchod v domě rodičů, který provozoval tři měsíce. Pak ho raději svěřil matce. Řešením se nakonec ukázala být Praha, kde se Pařenica uchytil jako realitní agent.
