Velké peníze vydělal miliardář Petr Pudil v energetice. Dnes se zamýšlí nad třaskavým světovým děním, silou Evropy i nad tím, jak z Prahy udělat kulturní a intelektuální centrum.
Názor Boha neznáme. Když člověk prochází mezi uhlovými kresbami, sochami, africkými vuvuzelami, plátny s animovanými filmy, kolážemi nebo citáty se silným sdělením – jako je třeba ten o názoru Božím –, neví, na kterou scénu se dívat dřív. Spíš než na výstavě si připadá jako v divadle.
Tvorbou světoznámého jihoafrického umělce Williama Kentridge se prolínají témata jako svoboda, útisk, touha nebo křehkost naděje. Jako syn právníka a obhájce Nelsona Mandely a dalších disidentů během apartheidu si v sobě nese svědectví doby, kterou dokáže zprostředkovat neurputným způsobem. Ukazuje spíš fragmenty toho, co taková situace přináší.
„William se vyjadřuje způsobem, který oslovuje masy, proto je tak nesmírně populární. Je to takový Lionel Messi současné výtvarné globální scény. Výstavu pro nás připravoval dva roky a přivezl dílo speciálně dedikované Praze, čímž se málokteré město může pochlubit,“ říká mi Petr Pudil, když spolu procházíme zbrusu novou expozicí.
Podle aktuálního žebříčku Forbesu 50. nejbohatší Čech s odhadovaným jměním třináct miliard korun kráčí industriálním prostorem Kunsthalle sebejistě a mezi řečí upozorňuje, odkud kam museli přesunout jaký nosník nebo jakou práci si dali s orientačním systémem. Není divu, díky mnohaleté rekonstrukci tu zná skoro každý šroubek.
V článku zazní:
- V čem může Evropa uspět v novém světovém uspořádání?
- Končí podle něj globalizace?
- A jak ho lidsky změnilo budování Kunsthalle?
