Dramatický snímek pojednává o mezigeneračním vztahu mezi starší bílou ženou a mladým černochem. Vykresluje konzervativní thatcherovskou atmosféru Británie osmdesátých let na maloměstě, kde se ke slovu znovu dostává rasismus, a do toho se snaží popsat trápení s duševní nemocí a vzdát hold kinematografii.
V určitých momentech to funguje nádherně, ale jako celek si tentokrát vizionářský režisér ukousl až příliš velké sousto.
Sam Mendes je od svého celovečerního debutu, tedy od Americké krásy, ostře sledovaným tvůrcem. A svou pověst talentovaného režiséra za poslední tři dekády v podstatě jen stvrzoval bez sebemenšího zaškobrtnutí.
Posledních deset let ale strávil na dvou příspěvcích k sáze Jamese Bonda a na historickém spektáklu 1917, který se v českých kinech ohřál jen chvíli, než se spustil první lockdown a kina byla divákům na dlouhý čas odepřena. Byly to skvělé filmy, ale ze své podstaty nemohly tít do živého. Mendesův poslední snímek, tedy Říše světla, měl mít českou kinopremiéru, dokonce vznikl i plakát, ale nakonec se k nám dostal až teď skrze streamovací platformu Disney+.
Jedná se o režisérův první film od roku 2009, od vynikajícího Všude dobře, proč být doma, v němž vyměňuje akci za komorní lidský příběh, na kterých si zpočátku vystavěl svou reputaci. Ostatně i jeho válečný snímek Mariňák z roku 2005 byl spíše pomalou, plíživou a bezdějovou studií nalomené psychiky vojáků, kteří přijeli do Iráku bojovat proti údajnému zlu, aby nakonec seděli nekonečné hodiny na základně a v nudě si začali klást náročné otázky. Zasazení tehdy vybízelo k akci, ale Mendes si zvolil méně atraktivní, avšak o to hloubavější cestu.
Říše světla tak značí režisérův vítaný návrat k emocionálnímu, minimalističtějšímu vyprávění. Přestože Mendesovi zjevně akce jde a právě u Bonda se mu podařilo ji zkombinovat s částečným ponorem do hlavy i traumat legendárního agenta 007, jeho nejlepší filmy byly nakonec vždy příběhy obyčejných lidí, kteří se netrápí jen střelbou z kulometu, ale hlavně svou vlastní nalomenou psychikou.
Jeho nejnovější epos přišel v roce 2022 a je zasazený do starosvětského kina. Částečně vypráví o síle filmových obrazů na plátně, čímž se zařadil mezi další loňské eposy zamýšlené jako milostné dopisy kinematografii, tedy mezi Spielbergovy Fabelmany a Chazellův Babylon.
V porovnání s nimi ale zdaleka není ve své vášni tak doslovný a ona zmiňovaná láska k analogovému řemeslu tu hraje spíš sekundární roli. Je to snímek, který zcela přiznává zamilovanost k plátnu, ale o to víc se v mezičase zaobírá intimní linkou mezi dvěma hlavními hrdiny a hlavně tím, jak jejich netypické sblížení vnímá okolní společnost.
Ta totiž jejich vztah není schopná přijmout – ať už kvůli výrazně rozdílnému věku, nebo kvůli rase. A tak je pro diváka lehké přes ostatní témata na to všechno nostalgické vzývání filmové minulosti zapomenout. Což se u Babylonu či Fabelmanových říci rozhodně nedá.
Samotný příběh vypráví o starém přímořském kině Empire, ve kterém je manažerkou Hillary (Olivia Coleman), jež tráví veškerý svůj volný čas sama. Tak bydlí, tak odpočívá, taková je. Což zdůrazňuje krásná a zcizující kamera Rogera Deakinse.
Širokoúhlé záběry, které snímají celý příběh, ještě více upozorňují na její neuniknutelnou izolaci, ve které si někdy libuje a jindy ji trápí. Občasně spí se svým šéfem v podání Colina Firtha, který tu působí (za svou kariéru svůdníků) výjimečně nesympaticky. Z jejich vztahu je znát, že je čistě transakční a že Hillary ve svém mimopracovním životě jinak moc skutečných emocí nezažívá.
To se ale změní s nástupem mladého brigádníka Stephena (Michael Ward), který se s ní ve své naivitě sblíží a pomáhá jí překonat její trápení. Společně se pak snaží jeden druhého podpořit k tomu, aby hodili minulost za sebe a mířili k budoucnosti, ve které se mohou stát úplně jinými, novými osobnostmi. Mendes ale naštěstí není hloupý tvůrce, a tak ví, že to není ani jednoduché, ani samospásné. A tak starší Hillary od začátku tuší, že se vztah dřív nebo později rozpadne.
Ona rozumí tomu, že je to jen naivní představa: určitý narativ, který společně se Stephenem z nudy vytvořili, ale nikdy se nemůže opravdu zrealizovat. Pak ale od Hillary přichází nenadálé záchvaty agrese, bouchání do zdí, pláč, i pasivně agresivní ticho, které si tehdejší společnost pojmenovala jako schizofrenii, ale dnes si můžeme říkat, jestli to není jen bagatelizování komplikovanějšího problému na jeden jednoduchý psychologický termín.
V průběhu sledování děje je nejpříjemnějším překvapením, že Říše světla nikdy nespadá do úplného klišé. V mezigeneračním vztahu mezi dvěma různými rasami v osmdesátých letech by v rámci lákání Oscarů šlo zajít do mnohem kýčovitějších mezí. Ale sentiment se tu drží tak akorát na uzdě, že je často pro co plakat, ale nikdy to není za hranicí, kdyby si divák říkal, že je k tomu vyloženě nucen.
Říše světla je hlavně snímek o tom, že když se na světě necítíme dobře, přijde vždycky někdo, kdo nám ukáže druhou stranu mince. Mendes se tu ambiciózně zaměřil na mnoho témat: na thatcherovskou konzervativnost, která vnímá jako největší ctnost pracovitost, a tak se na mnohé minority zapomíná. Pak také na rozdíl mezi mladými milenci, kteří hledají ukotvení ve svých zmatených životech, a staršími milenkami, které hledají stabilitu, ale někdy také pouhé vzrušení.
Nebo Mendes mapuje tehdy v Británii masivně vzrůstající rasismus u skinheadů, kteří se bojí o práci na najednou výrazně dravějším konkurenčním pracovním trhu. Či zpracovává duševní nemoc titulní hrdinky, která balancuje v nejhorších chvílích mezi uzavřeností a hlasitým exhibicionismem. A pak v druhé polovině tvůrce přechází k lásce k analogovému materiálu a jak jsou důležitá kina.
Na necelé dvě hodiny je to až moc motivů a ani jeden z nich režisér nemá šanci opravdu do hloubky prozkoumat. Ale to možná nevadí. Vystavěl totiž ve scénáři i na place dva uvěřitelné a zraněné hrdiny, se kterými po celou dobu empaticky jdeme. A to překonává všechny teoretické nedostatky. Není to bohužel film tak chytrý, jak by si přál, ale možná je mnohem citlivější, než si připouští. A to vlastně mnohdy stačí.
