V ospalém městečku na jižní Moravě vyrábějí nože, které za miliony prodávají do Ameriky i Jižní Koreje.
Pánve, polévka a proklatě ostré nože. Stačí jedna nevinná otázka a mladý muž s pronikavýma očima spustí a není k zastavení. Vypadá to, že se debata stočila ke gastronomii? Nikoli. Pánve a polévka jsou jen propriety k historicko-chemicko-fyzikální exkurzi.
„Železo je chemický prvek, základní surovina, a ocel je vlastně taková polévka ze železa a dalších komponentů,“ popisuje Ondřej Němec s fascinujícím zanícením, jak dvě stovky let platilo, že se do vytaveného železa přidávají přímo v ocelárnách ve vysoké peci legovací prvky, konkrétně třeba chrom, molybden, nikl nebo wolfram.
„Jenže ten proces není úplně přesný. V určité chvíli pak ve vývoji došlo k tomu, že se práškovou metodou začaly vyrábět superoceli. Spékaly se přesně navážené prášky těch legovacích prvků, a to v úplně jiném prostředí, než je vysoká pec. Místo ní ocelárny zavedly indukční pánve, které dovolují velmi přesně kontrolovat poměry mezi jednotlivými ingrediencemi, a dokážou do nich navíc přimíchat prvky, jež do té doby nebyly vůbec schopny do oceli dostat, jako třeba dusík,“ pokračuje Němec v přednášce.
Co ji spustilo? Ta nevinná otázka byla úplně jednoduchá: Proč je tady napsáno Sleipner a jaký je rozdíl mezi ním a Elmaxem, názvem, který je mi vágně povědomý a tuším, že označuje – no ano, předmět přednášky, tedy nějakou ocel? K odpovědi už se Němec, jen o pár minut výkladu později, konečně dostává.
„Největší rozdíl mezi Sleipnerem a Elmaxem je v tom, že ocel Sleipner se vyrábí klasickou standardní metodou ve vysoké peci a Elmax se vyrábí práškovou metalurgií a spékáním. Jeho krystalická struktura oceli je potom několikrát jemnější než ta ve Sleipneru. A čím jemnější krystalická struktura, tím vyšší je houževnatost při vysoké tvrdosti.“
Ano, pořád jsme neopustili svět oceli – protože, jak Němec vysvětluje, většinou si musíte vybrat. Buď chcete mít čepel tvrdou, nebo houževnatou. Čím tvrdší čepel, tím křehčí bude. „Ale superoceli jako Elmax tohle pravidlo popírají,“ vypráví mi Němec tak přesvědčivě, že kdybych se měla zapsat na soupisku pravověrných stoupenců elmaxové oceli, okamžitě podepíšu.
„Dovolily totiž vyhnat tvrdost materiálu tak vysoko, že začala překračovat hodnoty tradičně vyráběné oceli, ale zároveň s vyšší houževnatostí,“ vysvětluje, a aby náhodou nenastala mýlka ohledně toho, jak zásadního momentu lidského poznání jsme dosáhli, přidává poslední argument.
„Je to přesně ta situace, kterou Angličané popisují, když říkají ‚Eat your cake and have it too‘.“
Proč je Němec, třicetiletý designér s vystudovanou umělecko-řemeslnou střední školou, tak citově zainteresovaný v kvalitách oceli? Protože se uprostřed sedmitisícových Moravských Budějovic, v proskleném sídle bývalého autosalonu, snaží vyrábět nože světové kvality Made in Česko.
Nakolik se mu to daří, posoudí jiné kapacity, ale zákazníci (i bez historické exkurze do výroby oceli) na Němcův přístup slyší – nože si od firmy ANV Knives kupují nejenom tuzemští fajnšmekři a vojáci speciálních sil, úspěch mají i v Americe, kam putuje asi čtyřicet procent její produkce, a v Japonsku nebo Jižní Koreji.
Malé firmě z malého moravského města se daří prodávat na trzích už ve třicítce zemí světa. „Loni jsme utržili přes pětadvacet milionů korun,“ dodává Němec. Ziskovost firmy se pohybuje okolo deseti procent.
