Jan Hrebík býval dobrý ve skoku do výšky. A vlastně pořád je, neboť zdolal poměrně vysokou laťku – dostal se na University College v Dublinu, kde studuje chemii. Pravda, tuhle laťku nezdolal sám, v odrazu mu pomohla nadace rodiny Kellnerových. A právě o tom je tento příběh.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš? Tohle varování se již Jana Hrebíka netýká. V budoucnu bude jistě překonávat další výzvy, ty nynější má ovšem za sebou.
„Ale o tom, kde teď jsem, bychom se nejspíš nebavili, nebýt Nadace The Kellner Family Foundation,“ připouští dvaadvacetiletý student.
Nadace, kterou v roce 2002 založili Petr Kellner – od jehož tragické smrti uplynuly ve čtvrtek rovné čtyři roky – s manželkou Renátou, se primárně zaměřuje na vzdělání mladých lidí a Jan Hrebík je jedním z těch, kterým se díky tomu bez nadsázky změnil život.
Bylo mi devět a zpětně mi přišlo neuvěřitelné, že jsem si v tomhle věku řekl, že chci na Open Gate studovat.
Mladý muž z Valtířova u Ústí nad Labem měl na základní škole individuální vzdělávací plán a ve třetí třídě spatřil letáček Open Gate, kolejního gymnázia pro nadané a motivované studenty, za nímž nadace Kellnerových stojí.
„Letáček mě hrozně zaujal. Bylo mi devět a zpětně mi přijde až neuvěřitelné, že jsem si v tomhle věku okamžitě řekl, že chci na Open Gate studovat,“ vzpomíná Hrebík.
Prvním krokem k tomu, aby se přání o Open Gate vyplnilo, byly přijímačky nanečisto. Zprvu to vypadalo, že o nic nešlo, ale skutečnost byla jiná: „Testy jsem udělal tak dobře, že jsem šel přímo na pohovor. Poté jsem čekal na potvrzení finanční podpory od nadace, a když přišla, v roce 2013 jsem na Open Gate nastoupil.“
Tou dobou se Jan Hrebík intenzivně věnoval i atletice: ve své věkové kategorii byl ve skoku do výšky nejlepší v republice a snil o olympiádě v Tokiu 2020. Potká-li se však více snů najednou, mohou se navzájem „tlouct“. Jeden sen musí zvítězit nad druhým a v případě mladíka ze severu Čech ten o účasti na sportovním svátku v Asii nevyhrál.
Hrebík vsadil na studium a byla to racionální sázka. Vyhodnotil si, že špičkové vzdělání přináší mnohem jistější perspektivu než sportovní kariéra, kde se může kdykoli cokoli zvrtnout, a navíc olympiáda – speciálně v nabité konkurenci vrcholové atletiky – je jen pro úzký okruh vyvolených.
Ne, ani Open Gate není pro každého. Stejně jako studium v zahraničí, na něž je tato kolejní škola v podstatě přípravou. Byla tartanovou dráhou, po níž se Jan rozbíhal ke skoku, abychom použili stylovou metaforu.
Jan si zprvu myslel na ještě větší skok. Na takový, jehož prostřednictvím by se dostal před Atlantik, na některou z amerických univerzit, jejichž systém se mu zamlouval.
Proti byl zejména covid, do jehož období se Hrebík s pokusem o studium na univerzitě v zahraničí trefil. Ovšem University College Dublin, kde nakonec skončil, je prý velmi vhodná volba, pokud pomine počasí, protože slunce v Irsku vykukuje jen zřídka.
Jeho studijním oborem je udržitelná chemie a za dva roky má získat magisterský titul. Dublin si Hrebík navíc proložil stáží v Singapuru.
Foto poskytl Jan Hrebík
Tvrdí, že na chemii ho fascinuje celkový způsob myšlení: „Je třeba mít silné matematické a analytické myšlení, ale také kreativitu a smysl číst mezi řádky. Zároveň se chemické koncepty prolínají s těmi v ostatních přírodních vědách a každodenním životě. Studium přírodních věd podle mě člověka vybaví znalostmi a schopnostmi využitelnými napříč obory.“
Školné v Dublinu platí Hrebíkovi irská vláda, náklady na živobytí zase The Kellner Family Foundation. Nadace už celkově rozdala téměř 2,3 miliardy korun, většinu právě ve prospěch studia mladých lidí. Podmínkou podpory mimo jiné je, že se studenti musejí z ciziny vrátit, aby z jejich erudice profitovalo Česko.
Když dáváš maximum do cesty, po které jdeš, dovede tě do úspěšného cíle.
S návratem Jan Hrebík počítá a plánuje: „Chtěl bych se věnovat udržitelnosti, protože pocházím z Ústeckého kraje, takže tohle téma vnímám intenzivně od dětství. Líbil by se mi například výzkum obnovitelných zdrojů energie, řízení a jejich implementace, kterou lze prosazovat v nějakém úřadě či ve firmě na národní nebo evropské úrovni.“
Český student v Irsku ale současně dodává: „Ve hře je víc variant a uvidíme, co přesně se v budoucnu vykrystalizuje.“
V tomto případě skutečně platí, že nelze říkat hop, dokud se nepřeskočí. Jedno ale ví Jan Hrebík předem: „Má životní zkušenost je taková, že když dáváš maximum do cesty, po které jdeš, dovede tě do úspěšného cíle.“
