Od jara letošního roku většina ekonomů a Národní rozpočtová rada upozorňují na to, že se začínáme zadlužovat nebývalou rychlostí a že jsme svědky rozkladu veřejných financí. Malou omluvou snad může být to, že na jaře naše společnost čelila bezprecedentní zdravotnické krizi, jakou jsme nepoznali od druhé světové války, a že nákladům na řešení této krize se zabránit nedalo.
Tady ovšem omluva končí. Vše, co následovalo, respektive spíše nenásledovalo potom, vedlo k situaci, kdy se stát, namísto aby jednal s péčí řádného hospodáře a předvídal, co může nastat, a řádně se na danou situaci připravil, strčil hlavu do písku. Přes doporučení nejrůznějších expertů se totiž na druhou vlnu pandemie zodpovědně nepřipravil, čímž způsobil to, že nejen ekonomické dopady budou citelnější, než by musely být.
Nelze predikovat, jaká další opatření bude vláda muset v době opětovného velmi prudkého nárůstu nakažených provést. Nelze predikovat, zda situaci zvládneme pouze s částečným přiškrcením, nebo zda bude muset přijít opět celkový lockdown. Platí ale to, že při tak vysoké míře nejistoty v ekonomice by stát měl být především rozpočtově odpovědný.
Včera vláda schválila deficitní rozpočet na rok 2021, který v součtu s plánovaným letošním deficitem 500 miliard (který se kvůli nepříznivé covidové situaci a nutnosti další podpory ekonomiky ještě v letošním roce zřejmě vyčerpá celý) dosáhne 820 miliard Kč, což znamená návrat celkového zadlužení ČR nad 40 procent HDP.
Alarmující je fakt, že deficit 320 miliard na příští rok je předkládán bez existence jasné vize, jak budeme veřejné finance konsolidovat v letech následujících. Ještě více alarmující pro ekonomiku je, že nemáme ani cíl, kam směřujeme v boji s covidem. Nemáme vizi, jak dlouhodobě budeme situaci řešit. Čekáme na vakcínu? Nebo se budeme snažit naučit s virem žít? A proto nemáme ani vizi, jak budeme celou situaci řešit ekonomicky.
Problém ale je, že státy kolem nás vizi mají. A to jak v konsolidaci veřejných financí, tak v otázce řešení pandemie. Německá kancléřka jasně artikulovala, že plán je se co nejrychleji vrátit k vyrovnaným rozpočtům, a to nejpozději v roce 2022.
V tomto světle mne zaráží, že ministerstvo financí plánuje velmi pomalé snižování deficitu ve výši 0,5 procenta HDP ročně. Přitom například Německo plánuje již na rok 2021 deficit pouze ve výši 2,5 procenta HDP a předpokládá rychlé snižování deficitu až na 0,3 procenta HDP.
Dosažení pomyslného Rubikonu – dluhové brzdy ve výši 55 procent HDP – by tak mohlo nastat již v tomto desetiletí. Zadlužení ČR, které již v příštím roce překročí 40 procent HDP, může znamenat zhoršení ratingu České republiky a následné zhoršení podmínek úvěrování a nárůst nákladů na obsluhu státního dluhu, které v loňském roce činily 46 miliard korun.
Mnozí z čtenářů si řeknou – bojujeme s covidem, musíme pomoci postižené ekonomice. Ano, souhlasím. Ale je potřeba omezit všechny ostatní výdaje (především ty nesmyslné, jako například stavby kanálů nebo přehrad), které nesouvisí s restrukturalizací ekonomiky, a zaměřit se primárně na kvalitu služeb poskytovaných státem.
Zcela škrtnout musí vláda takzvané „volební výdaje“, jako například rušení superhrubé mzdy nebo jakékoliv další nesystémové a nekoncepční snižování příjmů nebo výdajů.
Nezačne-li vláda být rozpočtově odpovědná, může se velmi lehce stát, že generace našich dětí nejenže převezme veřejné finance v rozkladu, ale bude platit podstatně vyšší daně než my, a přitom bude mít výrazně nižší důchody.
Autorka komentáře Danuše Nerudová je rektorkou Mendelovy univerzity v Brně a členkou expertního týmu KoroNERV-20.
