Pohnout prsty, které měly navždy zůstat nehybné. Pozvednout sklenici k přípitku. Oba světy spojuje Igor Čižmář: profesor medicíny specializující se na chirurgii ruky – a zároveň majitel rodinného lihovaru.
Skrze dveře, jejichž nízké zárubně upomínají na původ budovy v devatenáctém století, se line nenapodobitelná vůně. Pojí v sobě sladkost ovoce i dřinu v sadu, jemnost chuti i sílu alkoholu. To vše ke slivovici, meruňkovici či hruškovici patří, ušlechtilé destiláty jsou svého druhu svorníky protikladů. Tím spíš se hodí, kdo nás tu provází. A kdo vysvětluje, proč tu jsme.
„Hrdě jsem si řekl: Ne, neprodám, já si to nechám. To byl zásadní zlom v mém životě,“ praví klidně a vyrovnaně Igor Čižmář. Pokud tedy chceme být přesní, tak prof. MUDr. Igor Čižmář, Ph.D. Člověk představující výjimku z pravidla, že k vrcholové medicíně se nepodniká v jiném oboru, což je pravidlo logické, vycházející z enormní náročnosti lékařské profese.
Ale když do „destilačního kotle života“ přidáte dějinné zlomy, hrdost a pracovitost, může se to stát. Proto jsme v Lihovaru Sudlička v Hrobicích, téměř přesně na půli cesty mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Od kotlů a zásobníků přecházíme do místnosti, jíž dřívější majitelé říkali v souladu s hrubostí sobě vlastní „chlastací“.
Komunisté si totiž – poručíme větru, dešti, slunci i lihovinám – naplánovali, že právě Hrobice budou centrem jejich alkoholového opojení, a vystavěli tu největší ovocný lihovar v rámci celé RVHP. Pro ty, kdo už s radostí zkratku zapomněli: Rada vzájemné hospodářské pomoci, ona smutná velká část světa za železnou oponou, živořící v nekonečné kocovině z nedostatku svobody.
„Když jsem prostory přebíral, na půdě bylo až po kolena jalovce na borovičku. Později jsem si našel, že soudruzi jezdili dokonce i na průmyslovou špionáž po Evropě, ale ani oni to tu nikdy nevyužili na maximum,“ rozhlédne se Igor Čižmář po rozlehlém areálu. Zločinný režim padl a jemu se změnil život – proto spojuje zdánlivě nesouvisející.
Profesor, akademik, špičkový chirurg. Lihovarník, podnikatel. Ty nejjednodušší a zároveň nejsložitější pohyby našich životů mohou nést jeho podpis. Nejen pozvednout sklenici k přípitku, ale také pohladit dítě prsty, jež měly zůstat navždy nehybné: profesor Čižmář jakožto specialista na horní končetinu jako jediný u nás operuje i tetraplegické pacienty, lidi s nevratným poškozením míchy, a tím pádem umlčenými končetinami.
Viděl jsem, že nejen na úrazové chirurgii můžete ve velké nemocnici velmi rychle vyhořet. Z péče se stane fabrika, pásová výroba. A pacient už pro vás není jméno, jen diagnóza.
