skip to main content
Design

S designem začala v padesáti. Její nábytek je v michelinské restauraci v Londýně i v čínské galerii

Budoár z dílny Heleny Dařbujánové si vybrala do svého interiéru londýnská michelinská restaurace Sketch. Její práce je k vidění v galerii v čínském Šen-čenu, na mnoha místech po Česku i v soukromých domech různých koutů světa. 

Architektka se přitom začala věnovat designu až ve svých padesáti. Přiznává, že ji nesmírně baví obojí – být designérkou i navrhovat domy – a ani jednoho se nechce vzdát. Rozdvojení prý dává lehkost, ani v jedné činnosti nemusí být nezdravě urputná. Protože vždy je tu i ta druhá.

Právě usilovně pracuje na rekonstrukci Šemberova divadla ve Vysokém Mýtě, projektuje další interiéry ve své kanceláři v Hradci Králové, kterou sdílí s manželem, architektem Jiřím Dařbujánem, a zároveň se věnuje svému obchodu s designovým nábytkem a doplňky v pražské Veverkově ulici. 

Ten se mimochodem ocitl i s jejím showroomem na stránkách New York Times. „Přišel jednou turista, že prý je z newyorských novin a jestli si to u mě může vyfotit,“ vypráví s úsměvem. Myslela si, že si vymýšlí a najednou se její obchod ocitl v tisku za mořem. 

Reklama

„Není to tu zapadlé místo, jak by se mohlo zdát,“ se zápalem obhajuje své sídlo kousek od Strossmayerova náměstí. Na první pohled tak ulice vypadá, ale když začne vypočítávat, kdo se v jejím obchodě všechno schází a co je tu k vidění, připomíná spíš kultovní čtvrti západních velkoměst, ve kterých se scházejí umělci. 

Svoji práci tu představovala mimo jiné návrhářka Zuzana Osako, šperkařka Janja Prokić, koupit si tu můžete díla Maxima Velčovského nebo Jiřího Pelcla. Ale hlavně Heleny Dařbujánové, jejíž dlouhé jméno je zároveň její značkou. „Přemýšlela jsem na začátku o jiném názvu, ale náhoda a asi i osud rozhodly,“ začíná vyprávět svůj designérský příběh. 

Když pracovala na svých architektonických projektech, uvědomila si, jak moc ji zajímá detail a baví navrhovat atypické věci přímo do konkrétního prostoru. „Jenže vždycky mi do toho nějak vběhla mateřská,“ říká matka tří dětí. Když se poslední – dcera Žofie – osamostatnila, měla chuť pustit se konečně do designu naplno, ale říkala si, že už jí možná ujel vlak. Trh byl zaplavený zahraniční produkcí. 

„Jenže pak cosi spadlo z nebe. Potřebovala jsem pro klienta malý gauč do pracovny, ale žádný se mně nelíbil. A tak jsem si ho vymyslela sama a zeptala se ve společnosti Polstrin, jestli by ho vyrobili,“ líčí. V Polstrinu nejenže souhlasili, ale požádali, jestli mohou gauč zahrnout do své produkce. Po roce od nich přišla nabídka navrhnout houpací křeslo. 

Helenina práce se ocitla na Designbloku a Polstrin za ni získal nominace na cenu Czech Grand Design. Následovaly ceny Edida, které uděluje časopis Elle. „Bylo mi padesát a připadalo mi vtipné, když se redaktorky dohadovaly, kde že ta Helena studuje,“ směje se svým pozdním začátkům.

V tu dobu zároveň dostala skvělou radu – založte si vlastní značku. Vymyslela dámský budoár Lola, ten co pak stál v restauraci Sketch, a na Designbloku ho vystavila už sama. „Přišla žena, sedla si do něj, zasnila se a řekla, že s ním musím do Paříže. A tak jsem jela,“ vypráví. 

Oslovila ministerstvo průmyslu a obchodu, které na pařížskou výstavu vysílalo delegaci. Myslela si, že to to bude docela malá výstava, jenže když přijela – s vizitkou, na které byla fotka budoáru a tehdy ještě mizernou angličtinou –, málem omdlela.

Reklama

„Byl to obrovský designový kontraktační veletrh. Na stěně českého stánku bylo napsáno Lasvit, Preciosa, Ton, Bomma… a Helena Dařbujánová,“ vzpomíná. 

Když se přišel zájemce z Jižní Koreje zeptat, kolik stojí její budoár, hlesla, že tři sta euro. „Manžel mi pak říkal, že jsem zapomněla přihodit jednu nulu. Jenže já tehdy vůbec neměla představu, navíc jsem byla překvapená,“ přiznává. A protože její jméno napsali k velkým českým značkám, rozhodla se, že si ho nechá jako tu svoji.   

Po Paříži dostala nabídku umístit svůj budoár v londýnské restauraci a následně zamířila na veletrh do Milána. Tam projevila zájem o její práci architektka a designérka z Číny. „Přijela s kolegy za mnou do Prahy. Musela jsem se narychlo domluvit s návrhářkou Hankou Noble z Lazy Eye, že vystavíme můj nábytek v jejím obchodě spolu s jejími šaty.

Číňani byli nadšení. A prodloužili si pobyt, protože chtěli vidět i Hradec Králové,“ vypráví Helena. V noci pak obvolávala s manželem kamarády, kteří vlastní její práci, aby ji zapůjčili a ona je mohla instalovat ve své hradecké kanceláři. 

Následovala pozvánka do Číny s nabídkou prezentace. „Jenže v Číně to není tak jednoduché. Říká se, že musíte vydržet deset let, než vybudujete pevné vztahy. Teď jedu devátý rok. Několik věcí jsem prodala, ale žádné kamiony do Asie nevypravuju. Prý je moje práce pěkná, ale ta cena… V Číně je teď však velký zájem o evropský design vyrobený na starém kontinentě. Jsem trpělivá,“ říká. 

Rozhodně nečeká s rukama založenýma v klíně. Představila v Praze kolekci precizních komod Suzanne, připravuje další projekty, mimo jiné navrhuje interiér hotelu Černý medvěd v Prachaticích a chystá v prostoru domu Radost na pražském Žižkově výstavu Česká radost o propojení českého výtvarného umění a designu. O projekt projevil zájem i Designblok, který ho bude prezentovat v rámci svých dnů.

Zároveň hledá Helena Dařbujánová po celém Česku ty nejlepší řemeslníky. „Když prodávám v cizině své výrobky, nezapomenu říct, že to vyrobily ty nejšikovnější české ruce,“ dodává. 

Sehnat zručného truhláře a další řemeslníky dnes není vůbec jednoduché. Mnoho z nich se prý teď upsalo kvůli výdělkům k výrobě kilometrů regálů, do umělecké titěrné práce se ne každému chce. „A my si s manželem vybíráme i podle toho, jak si sedneme lidsky. Pokud se na nás někdo šklebí a je nepříjemný, radši jdeme jinam,“ přiznává. Manžel Jiří totiž Heleně pomáhá s „technickými“ věcmi jejího byznysu.

Starosti jim teď občas dělá i doprava ze zahraničí. Není toho mnoho, co tu nakupují, ale například látky si nechávají posílat z Londýna. „Potřebovala jsem rychle zásilku pro klientku a místo 24 hodin putovala do Česka 26 dní. V tomto případě je na vině hlavně brexit,“ stěžuje si. 

Zároveň začala prodávat svůj nábytek i přes zahraniční platformu archiproducts.com, kterou si velmi pochvaluje, každý týden přicházejí poptávky z celého světa. 

„Když na sobě chcete pracovat, nemůžete se zavřít v Kostelní Lhotě a říkat si, že jste tam mistr světa. Musíte jít do konfrontace, i když vás třeba někdy vypískají,“ míní designérka, která se zanedlouho začne chystat na podzimní maďarskou akci Design without borders. Přiznává, že se vlastně pořád trochu diví, jak se všechno seběhlo. 

„Manžel mi na začátku říkal, designéři stojí na břehu oceánu, čekají na svoji vlnu a ona nepřichází. Tebe smetla a voláš, Jirko, pomoc! Opravdu to tak je. Kdysi jsem si říkala, jak bych mohla mít vůbec ambice v designu, když jsem architekt. A povedlo se. Beru do jako odměnu,“ konstatuje s povděkem. 

Když ji pozorujete, jak prochází okolo svého nábytku, dotýká se desek stolů, vytahuje na setiny milimetru přesné zásuvky a s jakým nadšením o své tvorbě vypráví, její prvotní pochyby chápete jen stěží. 

Reklama
Reklama