Návštěva brusírny v nenápadné budově v Železném Brodě donutí přehodnotit názor na broušené sklo i ty, kteří se mezi jeho fanoušky nepočítají. Pod rukama týmu rodiny Ševčíků tady už totiž přes třicet let vzniká něco, co se při pohledu na precizně zpracované detaily vymyká chápání.
Švýcaři mají legendu v podobě hodinářské manufaktury Patek Philippe, Češi, byť to možná ani mnozí neví, mají brusírnu skla Ševčík. Stejně jako ve světě hodinek těžko dosáhnete na něco lepšího, to samé platí i o broušeném skle s logem v podobě písmene Š.
Zatímco jinde běžná broušená sklenice vzniká maximálně několik hodin, v dílně rodiny Ševčíků to zabere dva dny. U větší mísy to můžou být týdny a proměnit přes metr vysokou surovou skleněnou vázu na umělecké dílo tady několika lidem trvá i třeba déle než půl roku. Platí to obzvlášť ve chvíli, kdy se k broušeným vzorům přidá i specialita zdejší brusírny, kterou je doplnění rytinami na úrovni obrazů ve skle.
Na začátku téhle kombinace přitom stála láska brusiče Ladislava Ševčíka a umělecké rytečky Jitky Ševčíkové. Když přišla sametová revoluce v roce 1989, tenhle pár se dlouho nerozmýšlel.
„Ve státním podniku Železnobrodské sklo, kde se koukalo hlavně na objem výroby, jsme dali výpověď a rozjeli jsme plán brousit sklo podle našich představ sice v omezeném množství, ale v nejvyšší možné kvalitě,“ vzpomíná Ladislav Ševčík.
Startovacím místem spousty úspěšných podnikatelských projektů bývá garáž. Někdo v ní programoval, někdo v ní začal péct toustový chléb. U Ševčíků to nebyla garáž, ale paneláková garsonka, kde hluk sklářských strojů tlumily na stěnách pověšené koberce. Zároveň ale Ševčíkovi po nocích předělávali starou konírnu na manufakturu, kam si přivedli i první tři zaměstnance – dva brusiče a jednu rytečku.
Zanedlouho poté přišla zakázka, která určila směrování firmy na dalších třicet let. Přes dnes už neexistující Skloexport, největšího vývozce českého skla, přišla zakázka z Japonska, kam bylo potřeba dodat šedesát váz s rostlinným motivem. Ševčíkovi ale nevěděli jednu základní informaci. A to, že vázy míří na japonský císařský dvůr při příležitosti svatby císařovy dcery.
„Zjistili jsme to až po roce, kdy do firmy přijela japonská návštěva s tím, že musíme zaplatit pokutu pět milionů korun, protože stejná váza, kterou jsme poslali do Japonska císaři, je k dostání i v Praze. Ve Skloexportu nám totiž neřekli ani to, že Japonci trvali na naprosté exkluzivitě,“ vysvětluje Jitka Ševčíková.
Situace se nakonec vysvětlila a Ševčíkovi začali do Japonska vyvážet ve velkém. Lepší referenci než zakázku od císaře totiž v Japonsku získat nemohli.
Manufaktuře nahrálo i to, že do Česka začaly přicházet první japonské firmy, jejichž ředitelé a další manažeři u Ševčíků nakupovali. A když jejich mise v Česku končila, jejich nástupce obvykle dostal tip, kam pro české sklo vyrazit. Šeptanda slávu dílny z Železného Brodu spolehlivě šířila dál.
Japonský trh byl tím hlavním, ale exkluzivní sklo s nálepkou s písmenem Š z Železného Brodu mířilo do celého světa. Jak firma rostla až na pětadvacet zaměstnanců, ještě dvakrát se stěhovala do většího. Nejdřív do pronajatých prostor krystalerie slavné sklářské firmy Rudolfa Hlouška a v roce 2000 do vlastní budovy předválečné brusírny, kde sídlí dodnes.
Tady ale zažila první velkou krizi, kterou odstartoval teroristický útok na New York v roce 2001. „Pro nás to na několik měsíců znamenalo prakticky úplné zastavení odbytu,“ popisuje tehdejší situaci Ladislav Ševčík. „Část lidí odešla a my jsme řešili, jestli opravený a vybavený dům s dílnami zatížený úvěrem neprodat a nevrátit se do menšího,“ dodává Ševčík. Firma ale nakonec tohle období ustála.
Do Železného Brodu se začali vracet zákazníci, kterým nestačily pražské obchody s běžným sklem. Často to byli lidé patřící do skupiny světových miliardářů, pro které není problém investovat například do vázy vyrobené na zakázku, která vyjde i na víc než půl milionu. A speciálně kvůli ní do Česka třeba i přiletět.
„Takoví lidé jsou zvyklí si pořizovat jen něco výjimečného, u čeho se můžou spolehnout na to, že příběh o českém, ručně vyráběném skle je splněný do puntíku. Hlavně pro Asiaty je to extrémně důležité. Kromě toho, že přemýšlí nad dokonalostí tvarů a provedením, oceňují i řemeslo dotažené k naprosté dokonalosti,“ říká Ševčík.
Další krize přišla v roce 2011 a nestáli za ní tentokrát teroristé, nýbrž příroda. Zemětřesení a následná tsunami přibrzdila japonské objednávky. Česko a broušené sklo rodiny Ševčíků ale objevili Číňané. A to do té míry, že při jedné z obchodních návštěv Číny dostali Ševčíkovi nabídku, která zahrnovala kompletně vybavenou dílnu, dům a v přepočtu patnáct milionů korun v hotovosti. Jen bylo potřeba zůstat a vyrábět v Číně.
Rodina sice odmítla, ale výsledkem následných jednání byl alespoň vlastní obchod v městě Donghai, které je centrem těžby a zpracování horského křišťálu. Čínský trh se tak stal další nohou malé manufaktury, která se vedle toho před koronavirovou krizí snažila prorazit i na trhu v Indii. V tu dobu už ale také řešila problém v Česku, kde se podle Ladislava Ševčíka začalo objevovat sklo, které nápadně připomínalo jejich produkty.
Rodina Ševčíkova
Firma se tomu sice začala bránit prostřednictvím soudu, ale konec sporu je zatím v nedohlednu. Aktuálně tak existují jen dvě místa v Česku, kde se dá koupit originální broušené sklo s logem a certifikátem rodinné firmy Ševčík. V metropoli je to vlajková prodejna firmy Preciosa v Rytířské ulici a v Železném Brodě přímo sídlo firmy, kde vázy, sklenice a další broušené výrobky vznikají.
Téměř žádní turisté v Praze, nemožnost vyrazit nabízet broušené sklo přímo za zákazníky do Asie a nákladné soudní spory. To všechno dohromady teď manufakturu, která v nejsilnějších letech generovala obrat pětadvacet milionů korun, aktuálně stahuje ke dnu.
Počet zaměstnanců se smrskl na deset a i ty Ševčíkovi vyplácí z rezerv z minulých let. Téměř všechna výroba totiž míří na sklad a čeká na dobu, až bude možné znovu cestovat. „Vyrábíme a prodáváme něco, co je potřeba vidět a osahat si to. Teprve naživo totiž naplno vidíte, v čem je naše sklo tak výjimečné,“ říká Ladislav Ševčík mladší, který si vzal na starost prodej a prezentaci firmy především v zahraničí.
Ševčíkovi ale věří, že v pořadí už třetí krizi za třicet let zvládnou a tradice dokonalé ruční práce ve spojení s českým broušeným a rytým sklem bude fungovat dál. Motivuje je i snaha ministerstva kultury nechat zapsat na seznam světového kulturního dědictví UNESCO ruční výrobu českého skla, přičemž manufaktura Ševčík Bohemia Crystal má zastupovat ty, kteří české sklo brousí.
