Zimu tráví ve Švédsku, na jaře se vrací zpět do Jizerek. Doprovází ji šestadvacet nadšených a umazlených psů. Jana Henychová je českou musherkou neboli závodnicí se psím spřežením.
Jako jediná Češka zdolala nejdelší trať nejtěžšího evropského závodu Finnmarksløpet na tisíc kilometrů. Nyní je její smečka v důchodovém věku, a tak si společně užívají poctivou a krásnou zimu ve Skandinávii a jejich majitelka alespoň bude mít čas dokončit svou knihu pro děti.
Za zimou na sever
Když na rozhovor dorazím, balení je zrovna v plném proudu. Druhý den Jana Henychová vyráží na sever, sbalí svých dvacet šest psů plemene sibiřský husky, naloží je do vozíku, zazimuje svůj domek v Jizerských horách a půlroční pobyt ve Švédsku může začít.
Venku přitom zrovna začíná chumelit. „Tady u nás je zima ponurá a nejistá. Ve Švédsku je naopak krásná a přívětivá a mám tam více času. Loni jsem vydala svou první knížku a letos chystám další, dobrodružné příběhy pro děti,“ vysvětluje musherka.
Aby se nepotkávala s turisty, nejčastěji trénuje brzy ráno.
Přesun tak velké smečky psů na samotu do borovicových zasněžených lesů není nic snadného. „Teď jsme vezli k řezníkovi asi sto osmdesát kilo masa a dalších osmdesát kilo tuku na zamražení. A musíme vyzvednout vozík ze servisu, kde byl na kontrole, předtím, než pojede na dlouhou cestu,“ říká Henychová se starostlivostí v hlase.
Je znát, že na poctivou péči o své čtyřnohé společníky dbá. V domku, kam se na zimu odstěhuje, byla dva měsíce dopředu všechno připravit.
Na trase Finnmarksløpetu vždy z dálky svítí zářivě růžovými oblečky svých psů
Krátké dny a málo světla jí nevadí. Člověk si prý zvykne, a díky sněhu je všude plno světla i v noci. Když spadnou teploty hodně pod nulu, vezme si svou smečku domů. „Na severu to nikdo nedělá, a psům by to teoreticky dělat problém nemělo, je to plemeno ze Sibiře. Ale jsem měkká, takže když je minus třicet a méně stupňů, dovolím jim jít do baráku. Zvlášť teď, když jsou starší,“ směje se.
Vysvětluje, že díky husté srsti psi netrpí ani v zimě, ale ani v létě, kdy je naopak izoluje od toho nejhoršího vedra.
První Češkou za polárním kruhem
Právě kvůli stáří psů letos nevyrazí na žádné velké závody. Jana Henychová je přitom jedinou Češkou, která kdy dokončila nejdelší trasu nejtěžšího evropského závodu Finnmarksløpet. Ten je se svými tisíci kilometry za polárním kruhem třetím nejtěžším závodem na světě.
Těžší už jsou pouze Iditarod a Yukon Quest. Ty se ale oba nachází na Aljašce a na to už český musher nestačí. Je totiž třeba přijet v dostatečném předstihu, aby se psi aklimatizovali, natrénovali na místní podmínky a to nelze stihnout v rámci amerických víz.
Tréninkům a psům Jana věnovala život. Když svou smečku připravuje na takto náročné závody, trénuje každý den.
„S károu na suchu jezdíme zhruba do dvaceti kilometrů denně. Když v zimě začneme jezdit na saních, začínáme na padesáti kilometrech denně, a ideální je jezdit osmdesát. A pak, když se jede závod, tak mi to vychází na zhruba sto šedesát kilometrů denně,“ vysvětluje Henychová. Ti, kdo závod vyhrávají, jezdí kolem dvou set kilometrů za den.
Navzdory neskutečné zimě jsou ranní tréninky poetické a naplňující
Právě tohle tempo ale dělá závody pro mushery s tradičními plemeny psů obtížnější. Psi typu sibiřský husky jsou vytrvalci, ale jsou pomalí. Dokážou uběhnout neuvěřitelné množství kilometrů, ale současně nejsou rychlí jako například alaskani nebo kříženci ohařů. Jako každý sport, i tento se vyvíjí a zvyšuje požadavky na rychlost.
Ambice na úkor parťáka
„Výkonnostní sport a zvířata podle mě nejdou příliš dohromady. Jednak protože šlechtit zvířata na výkon je běh na hrozně dlouhou trať, a potom vzniká příliš nechtěných jedinců, kteří se do plánů nehodí, a co s nimi? Například na jedné olympiádě si vymysleli, že účastníky budou vozit psí spřežení, aby to bylo efektní. Vyprodukovali hrozně moc saňových psů a co potom? Objevovaly se fotografie hromady psů v černých pytlech,“ vysvětluje Henychová, zatímco hladí jednoho ze psů, který má po operaci a odpočívá pod křeslem.
První je vždy nutné obstarat psy, až poté sebe
Že s ambicí prosazovat zvířata do olympijských sportů nesouhlasí, je zjevné. „Zapadá to do celého konceptu moderního světa. Postupně končí obliba cirkusů, zoologických zahrad i těch zvířat na olympiádě. Vždyť i pětiboj bude nově bez koní,“ pokračuje. Jak začne člověk v nějakém sportu myslet na své ambice a výkon více, nedokáže pak být fér ke zvířeti.
Krásný důchod
Například pes se dožívá čtrnácti let. Ale aktivní ve sportu je jen část svého věku, zhruba polovinu.
„Málokdo z výkonnostních sportovců má tendenci se o ta zvířata sám starat do doby, než zemřou. Na severu to tak bývá. Pracují, a jakmile začnou stárnout, prostě zmizí. To jen já si to tady můžu dovolit, se s nimi mazlit, procházkovat a dopřát jim důstojný důchod, protože pro mě jsou na prvním místě ti psi, a ne sport,“ směje se musherka a sleduje, jak jeden ze psů olizuje talíře v myčce.
Pro psy je běh v zápřahu radost. Když startují, skáčou do vzduchu, vyjí, rvou do země a neuvěřitelně to milují.
„V tuhle chvíli mí psí důchodci, což jsou všichni krom jedné mladé fenečky, mají hlavní denní povinnost mazlit se s dětmi, sedět jim jako modelové při kreslení anebo umývat nádobí,“ vysvětluje Henychová. Právě proto si nastavila byznys model, jaký má.
Život napůl v Česku a napůl ve Skandinávii, a navíc s tolika hladovými krky je samozřejmě náročný i po finanční stránce. „Důležité je nepropadat panice. Pohybuji se u psů dvacet let a něco jsem zkrátka vybudovala. Vždycky se něco najde, ale funguji značně za pochodu. Jezdím na natáčení reklam, na firemní akce, nabízím teambuildingy… A nejvíce mě živí práce s dětmi.“
Od jara do podzimu ve svém domku v Jizerkách nabízí dětské tábory nebo víkendové pobyty, učí děti lásce k přírodě a ke zvířatům. Všichni psi děti milují, nechávají se od nich hladit, drbat, chodí s nimi na procházky. A děti zas milují je. „Samozřejmě že bych chtěla jet opět další velký závod, hrozně moc. Ale vím, že následujících třeba pět let zkrátka nepojedu. Prostě to tak je.“
V saních závodník musí vézt výbavu alespoň na 24hodinové přežití.
Turisty na saních už nevozí. „Někdo to pořád dělá, já už jsem z toho vyrostla. Když někdo chce zážitek se psy, popovídám mu o jejich historii, o fungování smečky, vysvětlím propojení vztahů mezi psy. Zapřáhnu mu pak dvanáct psů, aby viděl, jak se z hodných chlupatých koulí stanou blázni. Začnou výt, rýt pod sebe, skákat, trhat za šňůry… Milují to. A pak se támhle na louce za domem projedeme jen na pár koleček, aby člověk viděl sílu, dynamiku, nadšení.“
Samotné psy na hory ve spřežení lidem nepůjčuje a ani už s nimi nejezdí na veřejnosti. Jizerské hory jsou v tomto ohledu totiž k místním dost nespravedlivé. V okamžiku, kdy napadne první sníh, přímo kolem jejího domku projede rolba, označí cestu jako běžkařskou a zakáže na ni vstup se psy.
Mimo sezonu sice může jezdit se spřežením na káře místo saní, ale další nevýhodou jsou nezodpovědní pejskaři. Časté potyčky s nevychovanými psy na volno Henychovou donutily stáhnout se s tréninky jen do brzkých ranních hodin anebo se držet na uzavřené louce. I to je důvod, proč se tak ráda vrací na sever každou zimu.
Romantika svítání
Podmínky jsou tam sice mnohdy náročnější, ale člověk i pes si prý zvyknou na cokoli. Švédsko nebo Finsko nejsou tak extrémní jako Aljaška, ale přesto tam teploty často klesnou velmi nízko. Ale i to je součást trénování na závody, jako je Finnmarksløpet nebo Femundlopet.
Na otázku, zda vydrží na trati víc člověk nebo pes, nezná odpověď. „Já to mám nastavené tak, že jim hlavně nechci ubližovat. Ale sama nevím, kdy je to výmluva, protože už je toho na mě moc. A navíc se to nedá příliš rozlišit, když vidím, že se psům moc nechce, tak z toho není dobře ani mně, a těžko říct, kdo byl první,“ říká Henychová.
Růžový východ slunce dokáže přebít veškeré vzpomínky na nekomfort v zimě.
Ze čtyř pokusů jet nejdelší závod Evropy dojela pouze jednou, a přesto tím stále drží mnohá prvenství. Závody psích spřežení na dálkové trasy jsou zkrátka velmi náročnou disciplínou.
„Přece jen mí psi nejsou zvyklí na extrémní teploty, když je velká zima, třeba pod minus třicet, pak končí sranda nejen u nich, že jim je zima, ale i u mě, na to už mi oblečení nestačí,“ popisuje nejčastější problém, se kterým se na severu potýká. „Ale člověk dojede do cíle, doma se ohřeje, a jel by znovu. Žádný pud sebezáchovy, stejně jako u jiných extrémních sportovců,“ směje se.
Nebezpečné ale moderní závody podle ní už nejsou. Všude je signál, a když ne, mají ty úseky označené dopředu. Všude na trase jsou pomocníci, kteří případně podají první pomoc. Na každém delším úseku je i veterinář.
Další velký závod plánuje Henychová za asi pět let, až jí vyroste nová smečka psů.
„Člověk je občas půl dne bez příjmu, což je nepříjemný pocit, že kdyby se něco stalo, pomoci se nedovolá. Jednou jsme vjeli na ledovou plotnu, hrozně foukalo, psi nechtěli jít proti větru a začali se mi stáčet pryč, až si nakonec lehli na zem. A tam jsem měla strach, protože jsem věděla, že kdy v tom zůstanu déle, dost bych vymrzla. Ale poslední roky už mají pořadatelé u každého závodníka i nezávislou GPS, takže nás mají pořád pod dozorem,“ vysvětluje.
Právě pro nepředvídatelnost počasí jsou občas závody i rušeny. Každý účastník má povinnou výbavu uzpůsobenou tak, aby on i všichni jeho psi přežili 24 hodin bez pomoci.
Své vzpomínky na závody sepsala Henychová loni v knize Běžet život se psy husky. „Nejkrásnější okamžiky na trati jsou ty, když člověk dojede do cíle, obstará psy, sedne si na sáně, zakloní hlavu a najednou vidí nebe plné hvězd a polární záře,“ říká.
„Nebo když jedu celou noc, je tma, je sněhová vánice, čelovka svítí do tunelu… A najednou přijde východ slunce, všechno zaleje růžovým světlem a na ledových plotnách se vše leskne jako v zrcadle,“ popisuje romantiku psích spřežení.
