Boris Gula z Bratislavy působí v cestovním ruchu již více než dvacet let. Vedl cestovní kancelář a vlastnil a provozoval několik hotelů na Slovensku. Po letech podnikání ale cítil, že potřebuje změnu, a tak se rozhodl splnit si sen.
Dnes je majitelem peloponéského butikového hotelu White Donkey s pětadvaceti pokoji, který pojme sto hostů. Gulu přitom běžně potkávají i při práci v hotelové zahradě a v případě potřeby zastupuje své kolegy na recepci nebo dohlíží na bezpečnost u bazénu jako plavčík.
„Půjčku budu splácet dalších dvacet let, ale nelituji. Vždycky jsem o tom snil. Teď mám pocit, že žiju život, jaký jsem chtěl,“ říká v rozhovoru pro Forbes o cestě za svým životním snem.
Dvě dekády v cestovním ruchu
Gula pochází z Bratislavy, vystudoval obchod a marketing na Ekonomické univerzitě. Už během školy začal pracovat jako průvodce a delegát v severní Africe, Tunisku a na italských ostrovech.
Díky nasbíraným zkušenostem se rozhodl po studiu založit cestovní kancelář se sídlem v Bratislavě, pobočku měl také v Praze. „Organizoval jsem spoustu různých akcí a hotely mi často neumožnily uspořádat, co jsem si představoval. Proto jsem se rozhodl rozjet vlastní,“ vysvětluje.
Nakonec bylo hotelů hned několik, jeden z nich například v Považském Inovci, a Gula v cestovním ruchu a hotelnictví strávil dvacet let. V roce 2017 se však rozhodl pro zásadní krok směrem ke splnění zmíněného životního snu: vyzkoušení si života u moře.
A tak všechno prodal – cestovní kanceláře i hotelové provozy. Rok cestoval a přemýšlel, porovnával nabídky na trhu, ale všude narazil na stejný problém.
„Věděl jsem, že nechci podnik v místě, kde je masový cestovní ruch. Davy lidí mi nevyhovovaly, chtěl jsem něco, kde bych našel prázdné pláže a klid. A zároveň lokalitu, kde méně fouká, kde je dostatek sladké vody a čerstvé zeleniny, kam se dá dojet i autem,“ popisuje tehdejší představy.
Podmínkou byla lokalita v rámci Evropské unie – v exotických zemích typu Thajska nebo Indonésie, kde investuje řada Slováků, například neexistuje katastr nemovitostí. „Z dlouhodobého hlediska by to byla riziková investice,“ vysvětluje zkušený podnikatel.
V roce 2018 procestoval celé Portugalsko, Francii, Španělsko, Itálii, Chorvatsko a řecké ostrovy. Všude ale bylo na jeho vkus příliš větrno. Pak ale objevil správnou lokalitu: středomořskou Messénii na jihozápadě Peloponéského poloostrova.
„Je to sluncem zalitá oblast, schovaná za pohořím Taygetos s horami přes dva tisíce metrů nad mořem, kde se sníh drží až do května, bez velkých hotelů a hromadného turismu,“ popisuje Gula vysněnou destinaci, kde si vybral pomezek na skále sto metrů nad mořem.
„Když jsem v březnu přijel, rozprostíralo se přede mnou tyrkysově modré moře. Za ním se tyčily hory, které byly ještě z poloviny pokryté sněhem. Díval jsem se na tu krásu a pak si řekl: bum, tohle je přesně, co jsem hledal,“ vybavuje si živě.
Při stavbě hotelu vycházel z homérovských legend a konkrétně trójské války.
„Všichni protagonisté pocházeli z této části světa. Meneláos, kterému Trójané ukradli ženu Helenu, byl ze Sparty, jeho bratr Agamemnon byl vládcem Mykén. Svůj hotel jsem postavil v podobném, typicky řeckém stylu,“ tvrdí.
Použil kámen, dřevo a přírodní materiály, aby budova splynula s okolím. Ve stejném duchu se nesou i ručně vyřezávané lampy, konzoly a věšáky z olivovníku. V zahradě pak nechal vysadit tři tisíce bílých květin, aby podtrhl název hotelu, a zabydleli se v ní také terapeutičtí oslíci.
Jak se však často stává, investice do hotelu překročila původní odhady. Gula do projektu vložil všechny peníze, které vydělal prodejem cestovní kanceláře a hotelů na Slovensku, ale ani to nestačilo. Hotel dofinancoval z úvěru, který si vzal na Slovensku.
Celá investice do projektu o rozloze tří tisíc metrů čtverečních dosáhla pěti milionů eur, tedy necelých dvou tisíc eur na metr čtvereční. Kvůli inflaci, zdražování materiálů i nedostatku pracovních sil se ceny za poslední čtyři roky téměř zdvojnásobily.
Provoz navíc zahajoval v roce 2020, kdy svět zasáhla pandemie. Jak Boris Gula vzpomíná, byla to těžká doba a hotel zůstal během lockdownů otevřený jen dva měsíce. „Naštěstí jsme to zvládli a teď už je covid za námi,“ domnívá se bratislavský rodák.
V současnosti zaměstnává sedmnáct Řeků a celé léto tráví na Peloponésu, aby mohl během sezony pomoci se vším, co je třeba.
„Když někdo vypadne, pomáhám uklízet bazén, vozím lidi na pláž, utírám dlaždice, dělám plavčíka,“ tvrdí a pochvaluje si až padesátiprocentní návratnost hostů. „Takové číslo jsem v hotelech ještě nikdy neměl. Někteří sem jezdí i dvakrát za sezonu,“ říká spokojeně.
Jeho klientela pochází především z Francie, Švýcarska, Německa, Velké Británie, Spojených států a Nizozemska. Na Slováka nebo Čecha zde narazíte jen zřídka.
Celkově je tato část Peloponésu především „západní“ destinací. Podle Guly i proto, že sem míří lidé přesycení masovou turistikou, hledající místa a hotely, kde si mohou užít klid od davů a sami si organizovat výlety po zemi.
Velkou část současné klientely tvoří lidé, kteří hotel objevili náhodou, nebo skrze doporučení známých. White Donkey je v letošní sezóně prakticky vyprodaný, i když v září má ještě několik volných míst. Přesto byla minulá sezóna podle Borise Guly o něco lepší.
Letos podle něj hoteliéři pozorují zdražení některých služeb spojených s cestováním, což se projevilo na počtu rekreantů. „Zdražily letenky, jídlo, služby a někteří klienti vyhodnotili, že letos budou muset trochu šetřit,“ dodal.
Podnikání v Řecku
White Donkey není celoroční, ale sezónní – funguje pouze od května do září. Z tohoto důvodu musí Gula svým zaměstnancům vyplácet měsíční mzdu, která je zhruba o dvacet procent vyšší než mzda lidí v celoročních hotelech.
Zároveň musí za pět měsíců vydělat tolik peněz, aby mohl hotel celoročně udržovat. Zaměstnanci v Řecku mají nárok například i na třináctý a čtrnáctý plat, které se v případě zaměstnanců White Donkey vypočítávají z počtu odpracovaných měsíců.
V Řecku jsou také zavedeny daně, které na Slovensku ani v Česku neznáme. Příkladem je takzvaná daň z oběhu motorových vozidel, která se odvíjí od kubatury a výkonu vozidla a vztahuje se na všechny majitele vozidel, nejen na právnické osoby.
Například za dvoulitrový motor zaplatíte asi patnáct set eur, za třílitrový čtyři tisíce a za větší auto až šest tisíc eur ročně. Pokud jste si tedy někdy všimli, že v Řecku jezdí po silnicích hodně malých aut, tato daň je jedním z důvodů.
Platí zde také daň z navýšení kapitálu ve společnosti nebo tříprocentní daň z půjček. Vztahuje se například i na faktury za stavební práce. „Pokud dodavatel postaví betonovou silnici u mého hotelu, musím jako zákazník zaplatit tříprocentní daň z jeho faktury,“ dává příklad Gula.
Stejně tak musí investor platit sociální pojištění za stavební dělníky, kteří pro něj na stavbě pracují. „Když to takhle shrnu, tak vlastně chápu, proč jsem asi jediným slovenským investorem v Řecku, jak mě nedávno informovali na ambasádě,“ směje se hoteliér.
Trvá však na tom, že z jeho strany jde spíše o životní styl. „Život v Řecku je velmi autentický, klidnější, méně uspěchaný a lidé jsou zde velmi silně rodinně založení. Raději upřednostní večeři s rodinou, klidně každý den, než například luxusní auto,“ vysvětluje.
Pozitivně hodnotí také přístup zaměstnanců k práci. „Řecko je země, kde má cestovní ruch velkou tradici, a setkal jsem se zde s velkou loajalitou zaměstnanců. Ve svém hotelu mám již čtvrtou sezónu stejný tým. To jsem na Slovensku nezažil,“ říká.
Navíc se tu nikdy nestalo, že by občas někdo ráno nepřišel do práce. „Řekové rádi popíjí kávu a hodně kouří, ale vědí, že v létě se musí tvrdě pracovat. Jako zaměstnanci jsou velmi zodpovědní. Za čtyři roky se mi nestalo, že by se někdo ráno nečekaně nedostavil do služby.“
Boris Gula spojuje svůj život s Řeckem i do budoucna, kdy budou vyrůstat jeho dnes již školou povinné děti. „Myslím, že až odejdou z domova, budeme pravděpodobně žít v Řecku. Mám rád klidnější život, po dvaceti letech podnikání mi velmi vyhovuje,“ uzavírá.
