Seriál Euforie se stal pohlcující audiovizuální podívanou, na niž její fanoušci nedají dopustit. Teď se její autor Sam Levinson vrací s novinkou Idol, podobně odvázanou, a přece dost odlišnou.
Los Angeles je místo, kde se scházejí všechna monstra světa, říká v jedné z ukázek na nový seriál Idol tajemný Tedros, majitel hollywoodského klubu a vůdce kultu, jenž svým ovečkám dává elektrošoky a říká jim, že „nejsou lidé, ale hvězdy“.
Jeho nejnovější akvizicí bude patrně Jocelyn, popová hvězdička, jež při přípravách na své turné ztrácí kontrolu nad svou image, proto se ráda odevzdá. Anebo to bude celé jinak?
Z Idolu z dílny HBO Max jsme zatím všichni viděli jen dvě epizody ze šesti – už ty ale dokázaly na sítích vyvolat poprask kvůli sexuálním výjevům, jejichž provedení někteří označují jako „torture porn“.
Tím vlastně viní tvůrce z toho, že jen sadisticky ulpívají na obrazech utrpení oné hudební superstar, která třeba ve druhé epizodě zkouší taneční sestavu až do krve, ale stejně není spokojená.
Opravdový skandál je ale spíš jen otcem myšlenky. Zatím se zdá, že Idol provokuje některá anglo-americká média tím, že nevyužívá story mučené hvězdy ke komentáři k opresivnímu hudebnímu průmyslu a nerámuje ji jako světici, již zničil zlý systém, naopak ji nechává masturbovat s kostkami ledu a škrtit se u toho.
Podobným výtkám čelila i nedávná Blondýnka o Marilyn Monroe, která měnila ikonické výjevy v horor, rozhodně ale neměla ambice být zábavná.
Tady naopak plaveme v moři cynického humoru spolu s agenty, manažery a píáristy, kteří Jocelyn v podání Lily-Rose Depp obskakují. Z natáčení vyhodí takzvaného koordinátora intimity, přemýšlí, jak z Jocelyn po skandálu udělat feministickou oběť, a pak třeba tvrdí, že duševní nemoci jsou sexy.
Režírující Sam Levinson tak po svém filmu Malcolm a Marie, v němž se lamentovalo nad herečkami, které v šatech za tísíce dolarů na červených kobercích mudrují o socialismu, opět tvoří satiru na showbyznys. Munice má hodně, bude to ale stačit?
Provokující průpovídky totiž kvalitu automaticky netvoří, Idol tak chce v dekadentních obrazech podávat svědectví o tom, že jako celebrita musíte být pokaždé tím, kým vás chtějí mít ostatní. Ostatní, kteří vám lžou a vtírají se tříští rad, poznámek a názorů, od nichž se potřebujete odpoutat a sednout při tom na lep špatnému chlápkovi, jehož tady hraje kanadský zpěvák The Weeknd.
Na Idolu je v tomhle osvěžující, že se tolik neprožívá a nechce po nás automatický soucit s jedněmi z nejpřeplácenějších lidí na planetě – vždyť už během focení editorialu Jocelyn v první epizodě vidíme, jak je hrdinka v každý moment falešná, když má na povel ukazovat radost, zranitelnost či chtíč, zároveň je v tom zcela uvěřitelná.
V Idolu zkrátka není na koho se napojit, vše je jen pozlátko bez hloubky a show bez citu, proč ostatně předstírat něco jiného?
V dalších epizodách se tak patrně bude hrát o to, jak moc vyhrocený spektákl Levinson vysekne. Ne že by v tom neexceloval – v jeho již kultovním seriálu Euforie, jenž připomínal senzorický videoklip, vždycky vyhnal partu teenagerů na scénu, aby se excesivně hroutili, vypadali u toho strašně cool a jejich nálada se měnila každou minutu.
Idol na tom bude podobně – kdyby byl album a tohle hudební recenze, napsali bychom, že je to celé tak nějak přeprodukované.
Pořád ale může být skvělý. Vzpomeňte třeba zrovna na druhou řadu Levinsonovy Euforie, v níž se rodina a kamarádi snaží dostat závislou dívku Rue na léčení.
Intervence se ale strašlivě zvrtne, když se dívka porve s matkou, utíká před policisty nebo krade peníze pro dealery, jimž dluží tisíce dolarů. Epizoda působí jak horečný úprk městem, kdy nemůžete zpomalit, ale zároveň neznáte cíl.
Podobný breakdown se patrně řítí i na Jocelyn, jejíž představitelka nemá charisma Zendayi, již hrála Rue, určitě ale přehrává The Weeknda, jehož apatický výkon údajně inspirovaný postavou Drákuly nevyvolává žádnou emoci, natož bázeň či pocit ohrožení, což je trochu problém.
Je totiž možné, že se před námi v Idolu vyjeví story další Sharon Tate zavražděné běsnícím kultem, během níž si vzpomeneme třeba ještě na snímek Neon Demon, v němž se modelky posedlé krásou začaly v Městě andělů navzájem požírat.
Vždy je trochu podezřelé, když si v traileru přečtete, že vás čeká cosi ze „zvrácené mysli“ autorů, skoro pokaždé je totiž jasné, že to tak žhavé nebude. I to možná bude případ Idolu.
Projekt za vyšší desítky milionů dolarů, který se po údajně chaotickém natáčení začal celý přetáčet, přesto už ve svých dvou epizodách dokázal vystihnout cosi znepokojivého na současné kultuře.
Je to snad první seriál, který kalkuluje s nenávistí k celebritám a odráží současnost, v níž už nadobro skončil věk hvězd jako nedostižných polobohů, k nimž se nejde dostat, tudíž nikdo nevidí jejich poklesky, když si to ony samy nepřejí.
Idol jim naopak snímá masky a ukazuje je jako ona zmíněná monstra, skřety a upíry. Že to zní populisticky? Nemyslím, že to Levinsonovi vadí.
