Zní to skoro jako začátek nějakého vtipu: Potká Nor Dána v nočním klubu, založí umělecké duo a přestěhují se do Berlína. Skutečně se to ale stalo v roce 1994 v klubu After Dark v Kodani a dodnes Ingar Dragset (narozen 1969 v Trondheimu) a Michael Elmgreen (narozen 1961 v Kodani) tvoří nerozlučnou dvojici, která se na výtvarné scéně etablovala především svými radikálními intervencemi do veřejného i soukromého prostoru.
Jejich kontroverzní kousky nepostrádají humor a subverzi. V roce 2005 postavili uprostřed pouště v Texasu fiktivní obchod značky Prada (instalace Prada Marfa).
V roce 2016 v duchu myšlenky ready-made objektů Marcela Duchampa zavěsili doprostřed Rockefellerova centra v New Yorku (a později i v Číně) obří bazén ve tvaru ucha.
Objekt s názvem Van Goghovo ucho byl podobně jako odříznuté ucho slavného umělce vytržen ze svého původního prostředí a prezentován v jiných souvislostech.
To je princip, který skandinávské duo ve své tvorbě využívá opakovaně. Zabývá se tím, jak na lidi působí prostředí, ve kterém se setkávají, a snaží se jej podvratným způsobem přetvářet.
Motiv bazénu použilo umělecké duo i ve své ikonické instalaci na benátském bienále v roce 2009, která nesla název Smrt sběratele. Šlo o mrtvé tělo sběratele plovoucí tváří dolů v bazénu postaveném mezi dánským a norským pavilonem, které měly představovat domy sběratelů.
V bazén umělci přeměnili v roce 2018 také londýnskou Whitechapel Gallery, kde měl opuštěný veřejný bazén upozornit na gentrifikaci čtvrti East End.
O tři roky později ve vestibulu nádraží Moynihan v New Yorku pověsili instalaci The Hive sestávající z otočených mrakodrapů visících ze stropu nad hlavami kolemjdoucích a naopak galerii Bohem Foundation přeměnili na opuštěnou stanici metra v rámci instalace End Station.
V duchu proměny prostoru a jeho obvyklé funkce probíhá i jejich současná výstava v Kunsthalle Praha, kde ovšem Michael Elmgreen a Ingar Dragset nevystupují jen jako umělci, ale zároveň jako kurátoři.
Výstavní projekt nazvaný Read bude na Klárově otevřen od 16. listopadu do 22. dubna 2024. Věnuje se nejen vztahu společnosti k literatuře i knihám jako objektu, ale také vztahu literatury a umění. Jde o čtvrtou velkou výstavu soukromé galerie provozované Nadací rodiny Pudilových od jejího otevření v únoru 2022.
Skandinávští umělci na půl roku přetvořili dvě patra galerie v knihovnu. Na 900 metrech čtverečních jsou mezi knihami v policích netradičním způsobem vystavena díla, která se tematicky vážou k literatuře a čtenářství.
Základ expozice vychází ze sbírek Kunsthalle Praha (celkem devětadvacet děl), patnáct děl pro výstavu vytvořili samotní autoři Elmgreen & Dragset a zbytek tvoří jejich kurátorský výběr ze zápůjček dalších institucí. Celkem je mezi knihami, policemi a lavicemi v čítárnách umístěno 89 děl od šedesáti umělců.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Navázali tak na nedávné transformace jiných galerijních prostor, které provedli letos na výstavě Bonne Chance v Centre Pompidou Metz nebo loni na výstavě Useless Bodies? ve Fondazione Prada v Miláně.
Když návštěvník pražské Kunsthalle vstoupí do prvního výstavního sálu, připadá si skutečně jako v knihovně. Uvítá jej recepce s nápisem informace, za níž u počítače sedí knihovník. Může se procházet mezi řadami polic s desetitisíci knižními tituly i v nich listovat.
Knihy na výstavu, jejímž generálním partnerem je BMW, poskytly Městská knihovna v Praze, Francouzský institut a Knihobot. Speciální část pak tvoří Knihovna nevypůjčených knih a také oddíl věnovaný padesáti titulům zakázaným ve státě Texas.
Nápad na výstavu vznikl v roce 2017, když kurátorka tehdy rodící se Kunsthalle Praha Christelle Havranek oba umělce navštívila v jejich berlínském ateliéru. Soukromá galerie tehdy začala sestavovat program a skandinávští umělci zrovna pracovali jako kurátoři na výstavě pro bienále v Istanbulu.
Prvním exponátem, od nějž se začaly odvíjet další, byl obraz Giorgia de Chirica z roku 1916 s názvem Zakázané hračky. Tomuto zátiší s neznámými knihami, jejž má ve své sbírce Kunsthalle Praha, věnovali kurátoři samostatnou místnost s lavičkou, jak to bývá u mistrovských děl na výstavách zvykem. Na ní se však povaluje plastová krabička s nedojedenou svačinou, na jejímž víku je tento obraz reprodukován.
Giorgio de Chirico, Les jouets défendus / Forbidden Toys, 1916, oil on canvas, Kunsthalle Praha
Giorgio de Chirico, Les jouets défendus / Forbidden Toys, 1916, oil on canvas, Kunsthalle Praha
Hlavní myšlenka výstavy se však zabývá měnícím se postavením knih a literatury v digitální době. Jako by se ptala, zda knihy a knihovny nepatří už jen do muzea.
Funkce knihoven jakožto veřejných center vzdělanosti se postupně mění, což se podle autorů ve Skandinávii odráží i do jejich názvu – nejde už o knihovny, ale „mediální centra“.
Elmgreen a Dragset oceňují, že je v České republice vůbec nejhustší knihovní síť v přepočtu na obyvatele v Evropě. Na tento fakt upozorňuje i mapka na zdi jednoho ze sálů se zvýrazněným číslem 1682 uprostřed obrysů hranic Česka – tolik lidí u nás spadá na jednu pobočku knihovny, kdežto například v sousedním Německu je to 9627, podobně jako třeba v Itálii.
„Počet knihoven v dané zemi funguje jako indikátor stavu demokracie,“ dodává optimisticky Michael Elmgreen. Myšlenku mu však vzápětí před komentovanou prohlídkou vyvrací publicista Josef Rauvolf s tím, že hustá síť knihoven tu je coby reminiscence zákona z roku 1919, který nařizoval každé obci nad pět set obyvatel zřízení knihovní pobočky a paradoxně ji i poté využívala komunistická vláda k indoktrinaci obyvatel a nabízela v knihovnách jen ideologicky prověřené tituly.
Foto Vojtěch Veškrna
Že také v současném západním světě existuje seznam ideologicky vhodných a nevhodných knih, ukazují autoři výstavy v jejím oddíle, kde je vystaveno padesát aktuálně nejzakazovanějších knih ve státě Texas. Návštěvníci si tyto tituly mohou vypůjčit a pročítat přímo v expozici, podobně jako řadu dalších knih z výstavy.
Kurátoři humorně pracovali i s názvy knih a jejich tematickým zaměřením – například knihy o horolezectví umístili až na nejvyšší příčky polic.
Mezi knihami jsou v policích umístěny různé artefakty, obrazy i multimediální instalace. Návštěvník se stává detektivem, který má možnost objevovat je v různém pořadí. Najde například zavařovací sklenici naplněnou vývarem z atlasu, knihy propíchnuté zrcadlovým střepem, silikonová ňadra přilepená na mapě či artefakty domorodých obyvatel.
„V době, kdy jsme vyrůstali, byla ve skandinávských muzeích z osmdesáti procent vystavována jen díla bílých mužů evropského původu. Naštěstí jsme mohli ale zajít do knihovny a číst si i o jiném světě,“ vzpomíná Michael Elmgreen s poukazem na to, že výběr děl na jejich výstavě je z hlediska diverzity rozmanitější.
Jedna z videoinstalací dokonce prezentuje vybrané úryvky z knih od 19. století po současnost věnovaných tematice nerovných práv různých skupin obyvatel.
Elmgreen & Dragset, Fruit of Knowledge, 2011, Courtesy: The Aegidius Collection. Photo by: Elmar Vestner.
Samostatný oddíl výstavy tvoří studovna, kde budou návštěvníci tři dny v týdnu svědky toho, jak tu místní mladí muži zapisují do sešitů svůj deník. Performance Diaries je dlouhodobým projektem, v němž umělci pokračují v rámci svých výstav už od roku 2003.
Začali v soukromé galerii v Paříži, pokračovali v Istanbulu, Hongkongu a Dallasu. Jde podle nich o dokumentování měnící se identity mladých mužů v průběhu dvou dekád. Výsledek chtějí po nějaké době analyzovat a vydat knižně.
Nad lavicemi, kde mladí muži budou psát své deníky, visí hodiny od Elmgreena & DRagseta (Powerless Structures, 2014), jejichž tikání do ticha má přispívat k atmosféře skutečné knihovny. Pod nimi stojí starý psací stroj a zdi zdobí vizuální básně od Ruth Wolf Rehfeldt ze sedmdesátých let, které na něm vznikly, podobně jako Havlovy Antikódy.
Na Václava Havla ostatně odkazuje i dílo Dory García – po celou dobu četby souboru jeho divadelních her měla tato umělkyně prsty pokryté zlatým prachem, který s každým dotykem zanechával na stránkách knihy stopy. Výstava připomíná i důležitost české samizdatové literatury.
Dalším českým příspěvkem do výstavy je například část sbírky Marie a Milana Knížákových zaměřená na tvorbu hnutí Fluxus, kterou Kunsthalle koupila loni. Vystavena je vedle děl Běly Kolářové, Kurta Schwitterse či Chiharu Shioty.
Ze současných tuzemských umělců je zastoupen například Pavel Büchler, který aktuálně vystavuje také v Brně. Na fotografii otočil vzhůru nohama knihu Karla Marxe v duchu toho, že Marx hlásal, že Hegerova filozofie funguje, jen otočená naruby. Filozofie má pak na výstavě, podobně jako ve skutečné knihovně, svůj vlastní oddíl – jenže schody do něj jsou naschvál rozbořené a dveře zamčené.
Mezi exponáty celé expozice je rozmístěno několik figurálních soch od kurátorské dvojice – třeba Plavčík, který tráví přestávku s knihou, pozorovatel shlížející na knihovní sál či opice sápající se po banánu na hromádce knih, která má být mementem toho, k čemu jednou tištěné publikace mohou sloužit.
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Vojtěch Veškrna
U okna s výhledem na Pražský hrad stojí socha chlapce, který na dechem zamlžené sklo kreslí prstem čárku (či písmeno i), odkazující k prvnímu setkání s abecedou. Za zády mu visí jedno z nejkontroverznějších děl výstavy – nahý muž přibitý na kříži opačným směrem tak, že na diváka vystrkuje holé pozadí.
„Toto není Kristus, Ježíš přece nebyl bílý,“ oponuje případným kritikům provokativního díla s nadsázkou Michael Elmgreen.
