„A skláři nebudou mít co žrát.“ Vzpomínáte na větu, kterou utrousila Stella Zázvorková v dnes již kultovním snímku Pelíšky na adresu nerozbitných umělohmotných skleniček? Naštěstí se nevyplnila a nedostatek práce není to, co v dnešní době skláře musí trápit.
I jejich řemeslo ale prošlo vývojem, který mnohé z nich poznamenal. V devadesátých letech zažívalo rozkvět, aby o několik let později přišel pád a krach velkých firem.
„Čeští skláři v podstatě zlikvidovali ty německé, francouzské, holandské. S otevřením hranic k nám přecházeli zahraniční zákazníci za lepší cenou. Nový Bor jako centrum sklářství, to bylo v devadesátkách místo milionářů. Zažil jsem, jak si dolarovými bankovkami připalovali někteří tehdejší podnikatelé v hospodě doutníky,“ vzpomíná ředitel sklárny Ajeto v Lindavě u Nového Boru David Ševčík.
Foto Michael Tomeš
Foto Michael Tomeš
Stojíme na ochozu nad hutí a sledujeme práci sklářů, kteří se pohybují okolo pece a pod jejichž rukama dostává tekutá hmota konkrétní podobu skla.
Společně se svými společníky založil sklárnu Ajeto v roce 1994 už zesnulý designér, výtvarník a architekt Bořek Šípek a dnes je největší uměleckou sklárnou v zemi. Před pěti lety ji koupila firma Lasvit a dnes má sklárna obrat zhruba čtyřicet milionů korun a vyrábět do ní jezdí umělci z celého světa. Její provoz ovlivnil před dvěma lety covid, loni pak cena energií, která vyletěla prudce vzhůru.
Foto Michael Tomeš
Jak moc rostoucí cena energií do chodu sklárny zasáhla?
Předně je třeba říci, že sklářství je průmysl, kde jsme zvyklí, že se roky blahobytu střídají s krizí. Dříve za to mohly více válečné konflikty, teď zase pandemie nebo prudký nárůst energie.
I proto ve dvacátých letech minulého století, když se v Novém Boru stavěla česká čtvrť pro skláře, tak jednou z podmínek bylo, že domy musejí mít i ve městě pozemek tisíc metrů čtverečních, aby se skláři dokázali uživit v těžších dobách. Takže měli menší pole, krávu, slepice, tak aby byli maximálně soběstační. Protože výrobky ze skla můžete postrádat, když přijde krize, patří mezi první zboží, které nikdo nepotřebuje.
Ale zpět k vaší otázce. Ceny energií nás postihly stejně jako ostatní. Jsme velkoodběratelé, máme větší alternativu nákupu, nemusíme kupovat energie na celý rok. Což se nám vyplácelo v minulosti.
Ve chvíli, kdy jsme nakupovali tu největší část na letošek, tak už byly ceny vysoko. Takže ze sta procent máme nakoupený leden, z devadesáti únor, ze sedmdesáti březen. A pak budu nakupovat aktuálně na burze další kvartál a měsíce. Extrémně drahý byl hlavně leden, v něm nám energie v nákladech dělají až sedmdesát procent.
Museli jste pro zákazníky zdražit?
Ano, to bylo nezbytné. Zdražili jsme o třicet procent. Někteří už s tím počítali a ceny si upravili dopředu. S některými jsme se museli trochu dohadovat. Zákazníkům, pro něž nebylo zdražení akceptovatelné, jsme nabídli hodinový tarif s tím, že jim pošleme vše, co během něho vyrobíme, a oni sami už pak rozhodnou, jak s tím kvalitativně naloží.
Foto Michael Tomeš
Foto Michael Tomeš
Covid do práce sklářů nezasáhl?
To bylo jen v začátcích, v době lockdownu, kdy vlastně nikdo moc nevěděl, co bude. Na čtrnáct dní jsme zavřeli. Ale od té doby se spíše nezastavíme. Je pravda, že velkým firmám typu Lasvit nebo Preciosa odpadli klíčoví zákazníci jako hotely nebo letecké společnosti, takže z jejich strany se ta poptávka snížila, ale mezi naše klienty patří hlavně menší studia a ateliéry a tam měli práce nad hlavu.
V době home officu si totiž spousta lidí začala více všímat, v jakém prostředí žijí, a rozhodli se investovat do svých domovů. Takže realita je taková, že jsme zahlceni prací a nestíháme vyrábět.
To vás musí těšit, ne?
Na jednu stranu ano, na tu druhou se teď trochu potýkáme s kvalitou skla. Loni v létě totiž vyhořela fabrika německé firmy Fastner, která už po staletí vyrábí pánve do sklářských pecí. Od té doby pánve nedodává a trpí tím celý sklářský průmysl.
Sice tu je ještě jedna firma, jenže ta je neumí tak kvalitní, takže na skle se pak daleko častěji objevují defekty, není prostě úplně čisté. Tím pádem nám trochu klesla produktivita a nezvládáme toho vyrábět tolik, kolik bychom potřebovali, protože těch dnů, kdy je sklo obstojné, je zkrátka méně.
A už víte, kdy se výroba pánví obnoví?
Někdy zjara, ale pánve vysychají minimálně půl roku, protože je potřeba, aby se zbavily vlhkosti. A další problém je ten, že nejsme sami, kdo na ně čeká, ale vzhledem k tomu, že patříme mezi dlouhodobé zákazníky, máme slíbeno, že budeme mezi prvními. I přesto počítáme s tím, že je dostaneme až na konci roku, mezitím si budeme muset vystačit s těmi méně kvalitními. Pánve měníme v peci čtyřikrát do roka.
Kolik pro vás pracuje sklářů a mohou si huť pronajmout i skláři odjinud?
Máme tak kolem dvaceti sklářů, ale abychom huť pronajímali někomu jinému, to se moc neděje. Je výjimečné, že přijede zákazník, který je zároveň sklář, pak se tomu nebráním a ten prostor mu dáme, ale většinou je to o tom, že naši skláři realizují nápady klientů. Snažíme se držet generační schody. Máme tu zkušené skláře i ty, kteří už toho dost umí, a pak mladé kluky po škole, kteří se to teprve naučit musí.
Foto Michael Tomeš
Už jsme zmínili, že Ajeto koupila firma Lasvit, která je samozřejmě také vaším zákazníkem. Patří mezi největší?
Podíl Lasvitu na zakázkách tvoří tak dvacet procent. Celkem máme asi sedmdesát zákazníků. Mezi ně patří hlavně designová studia a ateliéry, ze západní Evropy a ze Skandinávie, a myslím, že je to i budoucnost, na kterou je třeba se soustředit.
Stejně tak na instituce, jako jsou umělecké školy, kde se vyučuje sklo a design, a to i zahraniční. I pro ně bychom se rádi stali partnery. Dokážeme jim nabídnout kvalitní technologické zázemí a řemeslo a zkušené skláře, což jim mnohdy chybí. A oni budou obohacením i pro nás, ať už třeba z hlediska zdokonalení v cizím jazyce i novými nápady.
Spolupracujeme s mladými českými talenty, třeba Františkem Jungwirtem, tvoří u nás i Maxim Velčovský, Jan Plecháč. Hodně vyrábíme pro hradeckou firmu Skloplus a libereckou Evans, které se zaměřují jen na zahraniční trh.
Sklárna Ajeto je největší uměleckou sklárnou v zemi. Čím je ještě jedinečná?
Důvod, proč jsme vyhledávanou sklárnou, je ten, že máme šikovné řemeslníky a široké spektrum barev. To nás dostává do role jedinečné umělecké sklárny. Navíc naši skláři jsou zvyklí pracovat s designéry, náš denní chléb je o tom, že sem někdo přijde s nějakou vizí a my mu to pomáháme realizovat. Takže to je naše přidaná hodnota.
Soustředíme se na ruční řemeslo, používáme tradiční pánvovou pec, která nám dává možnosti tavit různé barvy v jeden okamžik. Oproti vanové peci nám to ale snižuje kvalitu skloviny, protože v té naší, pánvové, nikdy neudržíte super čisté sklo, takže musíme vytvářet kompromisy.
Dá se říci, že každý kus je originál. Každý sklář nabere skloviny malinko víc, malinko méně, nemáme žádný dávkovač, ani pro barvu. Její odstíny se mohou lehce lišit. Děláme skleněné výrobky volně tvarované i foukané do formy, které si sami vyrábíme z bukového dřeva, což také není u všech skláren běžné, takže si je u nás často ostatní sklárny objednávají.
Foto Michael Tomeš
A v čem vidíte budoucnost sklárny?
Budoucnost je složitá. Náklady zcela jistě porostou, a to jak energií, tak mzdové. I když nás tlačí inflace, přesto jsme zvedli lidem platy o deset procent, protože vidíme, jak se život kolem nás prodražuje. A pak jediné, co zbývá, je získat peníze od zákazníků. A buď to budou akceptovat, nebo začnou odcházet jinam a na to budeme muset začít reagovat i my a možná se časem zmenšit.
Ale nesmíme stát na místě, musíme se sklárnou pracovat, aby tu mohla dál fungovat. I proto sázíme také na turismus, vedle sklárny máme krčmu, kde se mohou lidé dobře najíst kvalitní české kuchyně z lokálních surovin, vypít si pivo z ručně vyráběného půllitru, který si tam mohou sami i vyfouknout a pak si ho odnést domů. Ale počítat s tím, že sklárna bude generovat nějaké vysoké zisky, to je naivní představa.
Je nějaká oblast, na kterou se chcete víc zaměřit?
Víte, já se v Novém Boru narodil, můj táta je brusič a pro Ajeto pracoval. A Ajeto, to byl pojem, taková kometa. V devadesátých letech vznikla firma s vlastním brandem, který zaštiťoval Bořek Šípek, muž, který už žil a pracoval dvacet let v emigraci, měl vizi, kontakty a partnery – skláře Petra Novotného a technologa Libora Fafalu.
Postavili vlastní sklárnu, její zaměstnanci jezdili tehdy na stáže do Spojených států, což nebylo úplně běžné, stejně jako to, že sem přilétali nejslavnější designéři světa, třeba Dale Chihuly.
Když jsem pak odjel do světa a pracoval v různých glasscentrech nebo je navštívil, tak tam všude byla silná stopa Ajeta. Jenže dnes je to značka, která se tak trochu vytratila, ale pod prahem její sláva stále je. Proto bych ji rád zase dostal na povrch.
Přizval jsem mladého výtvarníka Františka Jungwirta a udělali jsme společnou kolekci. Oslovil jsem ateliér Dechem nebo bývalého dlouholetého šéfdesignéra Moseru Lukáše Jabůrka a z Lasvitu Vandu Valichravou. Společně chceme vybudovat produktové portfolio, které bude sklárnu reprezentovat a značku Ajeto zase opráší.
