V závěru minulého týdne se část pražského Senovážného náměstí proměnila ve sklářskou dílnu. Kolemjdoucí viděli sklářskou pec, píšťaly, ale hlavně skláře, kteří přímo na žulové dlažbě pod širým nebem vyfukovali sklenice na víno. Sklenice značky Izaak Reich.
Senovážné náměstí v centru Prahy samozřejmě nebylo místo vybrané náhodou. Je to náměstí, kde stojí i pětihvězdičkový hotel Andaz, v jehož přízemí už přes rok sídlí flagship store prodejce prémiového kuchyňského vybavení Potten & Pannen – Staněk, za jehož podobou je podepsané designérské duo Vrtiška & Žák.
Foto Max Stano
Foto Max Stano
Foto Max Stano
A právě obchod, který svojí koncepcí připomíná galerii, se stal místem, kde na trh po dvou letech příprav a rok trvajícím testovacím provozu oficiálně vstoupil skutečně jedinečný produkt – ručně foukané sklenice z chřibských lesů. Konkrétně z maličké sklárny, kterou si u penzionu Zikmundov ze země vydupal jeho majitel Adam Havlíček.
„Pro nás kluky z vesnice je neuvěřitelné dostat se do tak krásného místa. Značka Izaak Reich má krátkou a zároveň dlouhou historii. Navazujeme tak na tradici vzniklou v devatenáctém století, která ale nepřečkala druhou světovou válku a kterou jsme teprve nedávno obnovili,“ vysvětloval Adam Havlíček, který na nápad založit vlastní sklárnu přišel, když pátral po historii sklářství v regionu kolem Zikmundova.
„Byla to bláznivá vize, ale přišlo mi zásadní pomoci zachránit řemeslo, které má v Česku tak velkou historii,“ přiznává Havlíček, jenž ke spolupráci přizval i moravského vinaře Jaroslava Galu, který na nabídku kývl do té míry, že se stal minoritním spolumajitelem sklárny. Především ale oslovil grafického designéra Aleše Najbrta, který pak ke spolupráci doporučil designéra a sochaře Ronyho Plesla.
„Mám v životě štěstí na lidi. Jarda Gala se výrazně podílel na na tom, aby naše sklenice nebyly jen krásné, ale i skvěle funkční. Aleš Najbrt dal té značce ducha a Rony Plesl dal sklenicím tvar, u kterého jsme od začátku chtěli, aby byl navázaný na historii,“ uvedl Havlíček.
Spojením s minulostí je tvar lipového listu propsaného do designu trojicí sklářů vyfukovaných sklenic. Je to totiž lípa, kterou Izaak Reich kdysi vysadil na dvoře své sklárny a která jako jediná přežila dodnes.
„Profesor Kaplický, což byl otec architekta Jana Kaplického, na přednášce vždycky zvedl skleničku před studenty a řekl: ‚Studenti, to není sklenička, to je socha.‘ A já to vidím stejně. Dobrá věc musí mít emoci, musí vzbuzovat vášeň, musí být krásná a dokonalá,“ popsal svůj vztah nejen ke sklenicím Izaak Reich Rony Plesl.
Že se Plesl do spolupráce s Adamem Havlíčkem pustil, byla spíš výjimka. Poté, co odešel z postu uměleckého šéfa nižborské sklárny Rückl, kterou pomáhal oživit společně s jejím majitelem Martinem Wichterlem, začal se věnovat hlavně volnému umění a průmyslový design upozadil.
„Po tomhle jsem ale skočil okamžitě. Když jsem viděl Zikmundov, když jsem poznal kluky a všechno to kolem, šel jsem do toho hned, protože jsem věděl, že tohle je moje krevní skupina,“ přiznal Forbesu Rony Plesl, který je přesvědčený, že sklenice Izaak Reich mají na to, aby patřily mezi ty nejlepší na světě.
„Já nejsem moc trpělivý, ale Adam ano, takže výsledný produkt pustí ven až ve chvíli, kdy si je se vším jistý. Roky dělám pro gastronomii se sklářskou značkou Zahn, jejíž automat vychrlí sto tisíc půllitrů denně. Skleniček Izaak Reich skláři vyrobí 130 za den. To je úplná anomálie. To je něco, co do dnešní doby skoro nepatří. Ale myslím, že si najdou své vinaře, své sběratele, protože jsou opravdu unikátní,“ dodává ke skleničkám s až neuvěřitelně tenkou stopkou, které v setu dvou kusů vyjdou na dva a půl tisíce korun.
Foto Renáta Muchová
Foto Renáta Muchová
Foto Renáta Muchová
Proč ale dnes vlastně dělat foukané sklo, kdy to stroje dokážou udělat prakticky stejně kvalitně? Adam Havlíček sází na emoce, jedinečnost a snahu zachránit sklářské umění ručního foukání skla jako takové.
„Měl jsem jednání s jedním majitelem restaurace a ten mě upozornil, že v jedné skleničce je bublinka. Odpověděl jsem mu, že ta bublinka je jenom jeho. Nikdo jiný ji nemá. Drobná nedokonalost může dělat dokonalost. Vezměte si, že ty nejdražší známky na světě jsou ty s chybou. Je potřeba prostřednictvím sklenice vnímat energii, kterou do ni sklář vložil,“ uvažuje právník, hoteliér a nově i majitel sklárny.
Podobná slova ale nejsou bianco šek na to, aby Zikmundov opouštěly produkty s vadami. Každá ze skleniček projde kontrolou, na každou z nich Adam Havlíček vlastnoručně vygravíruje logo, než je další ruce zabalí do sofistikovaných krabic navržených ve studiu grafického designéra Jana Činčery, české špičky v obalovém designu.
Foto Max Stano
Foto Max Stano
Foto Max Stano
Havlíček ale stojí i na samém začátku výroby, protože každý čtvrtek do noci míchá a připravuje vlastní sklářský kmen, což měla být činnost, která se na Zikmundově vůbec odehrávat neměla.
„Ze začátku jsme uvažovali, že půjdeme snazší cestou a sklářský kmen budeme nakupovat už hotový,“ říká Havlíček. Pro testovací provoz se tak základ pro výrobu skla přivezl nejprve z Německa, poté ze Švédska a zkoušel se i český produkt. „Nakonec jsme ale zjistili, že nejlepší bude, když si ho budeme míchat sami. Máme to pod kontrolou a kvalita skloviny šla díky tomu nahoru,“ dodává.
V obchodu v přízemí hotelu Andaz a na webu sklárny je zatím na výběr z devíti typů sklenic a dvou karaf. Řadou Linden vzniklou ve spolupráci s vinařstvím Gala to ale nekončí.
„Každý vinař by si měl říct, z jaké sklenice je jeho víno nejlepší. Proto když budeme chtít udělat tu nejlepší sklenici třeba na bordeaux, půjdeme za někým, kdo je mezi nejlepšími producenty bordeaux a sklenici uděláme s ním,“ nastiňuje další plány Adam Havlíček.
