Jeho dílo zdobí pražský hotel Hilton, hotel Le Royal Meridien v Abú Dhabí, Poslaneckou sněmovnu či nejluxusnější jachty světa. O jeho tavené plastiky mají zájem američtí miliardáři a na nedávném floridském veletrhu The Palm Beach Show prodal všechny vystavené kusy.
Sklářský výtvarník Vladimír Procházka, jenž prošel ateliérem Stanislava Libenského, s nímž ho později pojilo i přátelství, patří mezi přední české umělce.
Známý je ale víc za hranicemi než doma.
Se svou dcerou Michaelou, která s ním spolupracuje a sama se autorsky prosazuje, nachází v poslední době klientelu hlavně ve Spojených státech, kde české sklo zažívá boom.
Triumf na Floridě jim otevřel dveře k dalším metám – získali zastoupení v prestižních galeriích v Palm Beach, Sarasotě, Aspenu, Clevelandu a v The Hamptons – unikátní lokalitě na Long Island, New York.
Vladimír Procházka, rodák z Neštěmic u Ústí nad Labem, v regionu stále žije a tvoří. Ateliér má v domě v Březí, k němuž patří i pastviny se čtyřmi býky v ohradě.
„Chováme je na maso, příští týden půjdou na porážku,“ říká, když společně sledujeme, jak mohutná zvířata spokojeně přežvykují seno. Kdyby jen tušila…
Foto Michael Tomeš
„V Americe to byl pro nás obrovský úspěch, který jsme vůbec nečekali. Za poslední roky se totiž situace na trhu proměnila, v kurzu byly spíš sochy, obrazy a sklo šlo mírně do útlumu,“ popisuje umělec.
Majitelé galerií podle něj postupně zestárli a už nechtěli investovat takovou energii do pořádání výstav, protože je to dost fyzicky náročné.
„Začali se proto spíš specializovat na aukce, což znamená, že výtvarník jim natočí dílo na video nebo v 3D obraze, pošle a oni ho pak prezentují,“ dodává Procházka.
Jenže taková cesta je pro výtvarníka nevýhodná, protože si dílo nemůže prodat napřímo a říci k němu jeho příběh. Právě ten je pro něj u kupců přidanou hodnotou. Proto když se naskytla příležitost jet na floridský veletrh, Vladimír Procházka s dcerou neváhali.
„Minulý rok jsem získala zakázku na lustr do vstupního foyer pro společnost PPF v Bukurešti. Ten nám na cestu na Floridu, kam jsme dopravili dvanáct děl, mezi nimiž byla tři táty a zbytek můj, vydělal,“ zmiňuje Michaela Ondráčková Procházková.
Foto Michael Tomeš
To, že si mohli svá díla sami nainstalovat a odprezentovat potenciálním kupcům, mělo obrovskou výhodu.
„Dívali se na nás jak na zjevení, byli udivení, jak jsme tam všechny ty plastiky, z nichž ty nejtěžší vážily třeba kolem sto osmdesáti kilogramů, vůbec dostali. Jeden ze zájemců chtěl koupit úplně všechno jen pro sebe. Nakonec jsme to ale odmítli a rozhodli jsme se prodat je do různých prestižních galerií, které si je koupily pro movité zákazníky,“ prozrazuje Michaela.
Ta kromě spolupráce s otcem vede svůj vlastní ateliér Interiéry Michelle Bivotti, jenž se zaměřuje na bytovou architekturu.
Dopředu se také dohodli s americkými galeristy na ceně, za kterou budou oni díla dále prodávat. A také kolik z toho zůstane autorům.
„Řádově se částky pohybují kolem sto tisíc dolarů (přes dva miliony korun) za větší plastiku, nám z toho zbyla půlka. Na veletrhu jsme měli dvanáct děl, přičemž za ta menší jsme utržili pětadvacet tisíc dolarů (kolem půl milionu korun), za větší až šestapadesát tisíc, tedy přes milion korun,“ prozrazuje Michaela.
Odhadem si tak přišli na více než deset milionů korun.
Foto se svolením Vladimíra Procházky
To, že výtvarník prodá všechna svá díla, je přitom mimořádné. „Pro nás je ale hodnotné hlavně to, že jsme se dostali do těch nejprestižnějších galerií a dostali jsme nabídku vystavovat na veletrhu i další rok, dokonce s možností stálého místa,“ dodává.
Za osm měsíců by měli do Spojených států vypravit další kontejner, zatím ale neví, zda stihnou díla dokončit. Práce je moc a nestíhají vyrábět. Alespoň devět plastik by ale rádi do zámoří odvezli. USA jsou teď pro rodinu prioritním trhem.
Přitom stačilo málo a Vladimír Procházka by se výtvarníkem nestal. Umělecký obor si musel u rodičů vybojovat. Od dětství rád maloval, po základní škole proto odešel studovat do Železného Brodu na vyhlášenou sklářskou školu, kde ho přijali do oddělení skleněných figurek.
Dál na vysokou školu už ho ale rodiče pustit nechtěli. „Maminka vždycky říkala – chudožník bude chudo žít. Mysleli si, že uměním se neuživím. Navíc můj dědeček byl sochař a maminka vzpomínala, že stále jen něco oslavoval a pil, a nechtěla, abych tak skončil taky,“ podotýká.
Vladimír si proto půjčil peníze od svého učitele na střední škole, sehnal si v Praze bydlení a hned napoprvé složil talentové zkoušky na prestižní Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Sklářský ateliér tehdy vedl Stanislav Libenský.
„Ze všech učitelů mě ovlivnil nejvíce. Uměl vystihnout u každého studenta jeho přednosti a nasměrovat ho. V mém případě to bylo ke sklu v architektuře,“ vzpomíná výtvarník.
Šedesátá až osmdesátá léta byla v Československu obdobím rozmachu sklářské tvorby a z vysoké školy vycházel dostatek absolventů Libenského ateliéru.
Jenže už neměli tolik příležitostí věnovat se designu ve sklárnách, jako měla generace předchozí. Navíc v Ústí nad Labem, kam se po škole Vladimír vrátil, žádná sklárna nebyla, a než se dostal ke sklu, sehnal mu jeho otec brigádu, kdy lepil papírové pytlíky.
Foto se svolením Vladimíra Procházky
Mezitím se začal soustředit na sklo v architektuře, kterému se nakonec věnoval až do roku 1989.
„V sedmdesátých, osmdesátých letech se hodně stavěla nová sídla úřadů, kulturní domy, knihovny, sportovní haly a já jsem měl štěstí, že jsem výběrová řízení vyhrával, i když to pak bylo dost často i terčem závisti a pomluv,“ upozorňuje výtvarník.
Spolu se zakázkami totiž přicházely i na tu dobu poměrně slušné výdělky v řádech milionů korun.
První větší zakázka přišla, když mu bylo třiadvacet let. Doma v obýváku sestavil z ohýbaných skleněných trubiček lustr na zámek Sychrov nebo osvětlení do ústeckého barokního kostela.
Mezi jeho nejrozměrnější realizace patřil podhled v zasedací síni magistrátu v Ústí nad Labem z roku 1985, který měl šest set metrů čtverečních sestavených z dvanácti tisíc stejných osvětlovacích elementů.
V rámci rekonstrukce rotundy na vrcholu hory Říp osadil do hlavní lodě dvě a do apsidy tři okna ve formě taveného a broušeného skla. Šedou, různě silnou skleněnou hmotou nechal do interiéru přirozeně proudit světlo.
„V každém okně jsou zasazeny dvě skleněné desky, které jsou směrem dovnitř seříznuté, čímž vznikla iluze zrcadlového rámečku,“ popisuje výtvarník.
Po revoluci pak využil toho, že má doma stroj na ohýbání trubek, a začal dělat neonová osvětlení nejen v Česku, ale i v zahraničí. Tehdy byla po světelných reklamách velká poptávka. Když jejich boom po letech opadl, vrátil se Vladimír ke sklu, přesněji k taveným plastikám.
„Bylo složité zase začít. Napřed jsem musel zvládnout technologii, jak se sklo rozteče, jak se vychladí, pak brousí.“ On sám vymýšlí, kreslí návrhy, na výrobě už se pak podílí se skláři z různých skláren. Nejčastěji jezdí vzorovat do sklárny Vitrum v Janově nad Nisou a do Ajeta v Lindavě.
Spolupracuje i s brusiči z Jablonce nad Nisou a se zámečníkem, s nímž řeší všechny kovové komponenty. Vyrobit jednu plastiku trvá třeba tři čtvrtě roku. Rozpracovaných jich má proto více najednou. Celý proces od sádrového modelu až po vyndání z pece je náročný a v každé z fází se může plastika zničit.
Do tajů taveného skla stále více proniká i dcera Michaela. Ta šla v otcových stopách – nejdříve na kamenickošenovskou sklářskou školu, pak chtěla pokračovat i na vysokou. Jenže sen nevyšel. Při zkouškách sice postoupila do užšího výběru, nakonec ji ale nepřijali.
„Později jsem se dozvěděla, že to bylo tím, že jsem Procházková. Tátu tam neměli rádi. Nemohli mu zapomenout, že byl úspěšný, že se mu dařilo vyhrávat soutěže a vydělávat spoustu peněz. Tvrdili, že to měl z protekce. Ale já to dodnes cítím jako křivdu,“ prozrazuje Michaela.
Ta tehdy načas skončila u bezpečnostní agentury. Aby si vydělala na byt v Praze, měla i čtyři práce. Později si založila vlastní firmu a začala se zabývat návrhy interiérů.
„První roky byly těžké, začínali jsme. S každou další zakázkou jsme se posouvali dál a byli silnější. Dnes je to už dvaadvacet let a troufám si říci, že máme silné jméno v oboru, široké portfolio a stabilní základnu zákazníků, kteří se k nám rádi vracejí,“ přibližuje.
Otci zpočátku pomáhala s vizualizací jeho děl, hlavně osvětlení na luxusní jachty, které ho jednu chvíli velmi dobře živilo a kde také využil své znalosti z architektury. Později začala sama vytvářet velká díla.
„Táta mě školil, jak to vyrobit, jak seskládat, předal mi své znalosti. Dnes už se nad mnoha věcmi scházíme a diskutujeme, vyměňujeme si své názory a já už si je tvořím po svém. Jsem už jiná generace a některé technologie vnímám jinak, jinak nad nimi přemýšlím, což táta plně respektuje.“
Foto se svolením Vladimíra Procházky
Kromě Spojených států spolupracoval v minulosti výtvarník i s investory ve Spojených arabských emirátech nebo v Ománu. Pro Dubaj vymyslel skleněnou palmu, do níž namontoval mlhové trysky. Díla Vladimíra Procházky nacházejí své místo také v galeriích v německém Hamburku.
Jeho plastiky jsou barevné, mají rafinované tvary s řadou kontrastů, ale hlavně se vyznačují precizním zpracováním. Ostatně za plastiky získal i významná ocenění – stříbrnou a zlatou cenu ze sklářských soutěží v japonské Kanazawě či zastoupení ve finále evropské sklářské soutěže v německém Coburgu.
„Občas mě mrzí, že tátu uznávají více v zahraničí než v Česku, protože je významný umělec, který mě toho spoustu naučil, předal mi řemeslo, tak jak se to vždy dělávalo. A díky tomu mohu rodinný byznys dál rozvíjet a táta na mě dohlíží. Obchod teď stojí především na mně a těším se, že to možná jednou předám svým dětem i já,“ uzavírá Michaela.
