Krajem nad Milovy už zase letí zvuk zvoničky někdejšího domu sklářského huťmistra. Na jeho zápraží stojí ekonom Pavel Kysilka, který od stavení na poslední chvíli odvrátil zkázu a zřídil v něm unikátní galerii.
Pětiletý chlapec se shýbne k zemi, dychtivě odhrnuje hlínu. V budoucnu se před ním zatřpytí spousta velkých příležitostí a on je využije, předzvěstí toho je, že z půdy vyprostí třpytivé předměty. „Tati, drahokamy! Konečně si budeme moct koupit auto.“ „To nejsou drahokamy, to je sklo.“ „Jaké sklo?“ „Dřív tady stávala sklárna.“
„Kde stávala?“ „To už se neví, je to hrozně dávno.“ „Až budu velký, tak na to přijdu a všem to řeknu.“ Chlapec dávno velký je, od doby, kdy mu v dlaních zasvítily odlesky zaniklé sklářské slávy, uplynulo šedesát let.
Pavel Kysilka, neboť on tím chlapcem byl, sedí za poctivým stolem v kuchyni nádherně zrekonstruovaného domu huťmistra někdejších milovských skláren ve Žďárských vrších, který mu slouží jako chalupa.
Přesněji řečeno, jako chalupa mu slouží polovina domu: když se vlastník stavení od stolu s kávou a ořechovými koláči zvedne a přes chodbu projde do druhé části objektu, ocitne se v galerii historického skla, dechberoucí křehké krásy, kterou vlastními silami a za vyšší jednotky milionů korun vybudoval.
„Hergot,“ říká si Kysilka, když kráčí pod masivními dřevěnými trámy, „to, co jsem jako malý kluk sliboval, se skutečně stalo.
Kdepak, křehké není jen sklo. Křehké jsou i dějiny, bylo tu, není tu. Milovskou huť pod Čtyřpaličatou skálou na Vysočině založili bratři Conrathové z Kamenického Šenova. Usadili se v ní skláři ze severních Čech a Saska.
