skip to main content
Komentář

Škoda, že Kapitol aspoň trochu nepodpálili, píše v komentáři amerikanista Kozák

Dramatické události, které přitáhly pozornost celého světa ke znepokojivým obrazům obsazení Kapitolu příznivci Donalda Trumpa, mají jasný zdroj. A tím je sám Donald Trump a jeho přístup k vůdcovství. Navazuje totiž na ty nejlepší genetické předpoklady našich předků – alfa samců a vůdců tlup, kteří dokázali vnutit svoji vůli okolnímu světu.

Součástí tohoto mentálního vybavení je ale často i přesvědčení o vlastní neomylnosti a neporazitelnosti. To se velmi hodí s ohledem na duševní rovnováhu a na vyrovnávání se s nepřízní osudu – je to chyba někoho jiného, já stejně nakonec zvítězím.

Donald Trump se vypracoval až na pozici prezidenta Spojených států z velké části právě díky svému přesvědčení o vlastní neomylnosti a neporazitelnosti – zářící sebedůvěra v dnešních médiích navíc dobře vypadá. 

Reklama

Zoufalá snaha neuznat vlastní porážku se však Trumpovi stala osudnou. Není sporu o tom, že jeho prohlášení vedla k vyhecování demonstrantů, které pak i jasně vyslal směrem na Kapitol. Doufejme, že se tak definitivně pro většinu lidí odkryla i ta temnější stránka Trumpova vůdcovského stylu.

Ten je sice svůdný svou sebestřednou, sebejistou a siláckou prezentací, ale ve chvílích, kdy je třeba přiznat porážku, si raději vytváří falešnou kompenzační realitu. 

Hořký konec Trumpova prezidentství, které kvůli snížení daní bude řada elit hodnotit celkem pozitivně, tak přináší důležitou lekci o nebezpečných limitech vůdcovského principu v kulisách 21. století.

Svým odmítáním klasických médií dokázal Donald Trump vytvořit pro svoje příznivce alternativní realitu, ve kterém je o své politice informoval především on sám a jeho věrní zastánci.

Příběhů o tom, jak sebestřední vůdci obkopení patolízalskými poradci odmítají opustit svůj post, je historie plná.

Dokázal také poměrně rychle vytvořit kult osobnosti svého druhu – jeho fanoušci jsou často skálopevně přesvědčeni, že právě on je jedinou nadějí pro to, aby byla Amerika znovu skvělá. Je to ale tentýž kult osobnosti, který částečně motivoval řadu demonstrantů v Kapitolu.

Z manažerského hlediska je poučné vidět, jak moc velkou roli hrála v Trumpově uvažování loajalita jeho podřízených – opoziční hlasy byly postupně z administrativy vytlačeny a zůstali pouze ti, kteří prezidentovi v ničem neodporovali. Tento úzký kruh nejbližších poradců je tak spoluzodpovědný za prezidentovu neschopnost porážku uznat. 

Přitom příběhů o tom, jak sebestřední vůdci obkopení patolízalskými poradci odmítají opustit svůj post, je historie plná – jsou jich desítky, možná i stovky. Proč se tedy nedokážeme poučit?

Reklama

Je charismatické silácké vůdcovství fatální systémovou chybou v mediální demokracii 21. století? Nezapomínejme, že kdyby nebylo epidemie covidu-19, tak by Donald Trump pravděpodobně svoji funkci obhájil s odkazem na svoje ekonomické výsledky. 

Vyplenění Kapitolu v kombinaci s vítězstvím Joea Bidena by mohlo vést k tomu, že si uvědomíme podstatu problému a i do budoucna budeme tyto nebezpečné a nedemokratické charismatické figury vědomě potlačovat.

Bude to složitý proces, nicméně se budeme také muset naučit poslouchat to, co druzí říkají, a chápat, proč to říkají – twitterové výkřiky a protivýkřiky to však jen tak neumožní.

Zbývá jen doufat, že Joe Biden tuto svoji velmi náročnou roli zvládne. Demokraté však kontrolují obě komory Kongresu, a tak budou ve velkém pokušení prosadit co nejvíce ze své agendy co nejrychleji i přes zuřivý odpor Republikánů. Takový přístup polarizaci ale spíše jen dále posílí.

Pokud Biden selže, bude v roce 2024 pravděpodobně čelit buď Trumpovi, nebo někomu podobnému.

Zní to jako klišé, nicméně kvalitní demokracii ve 21. století zachrání jen kvalitní klasické vzdělání včetně dobrého přehledu o historii, politice a ekonomii. Jinak bude ohrožení v podobě vůdců Trumpova typu stále přítomné, zvlášť v situaci socioekonomické krize a dramatických rozdílů uvnitř dané společnosti.

V situaci, kdy se na demokracii samotnou dívají vůdcové v Číně a v Rusku s velkým podezřením, by Spojené státy za Joea Bidena měly ukázat, že je demokratické vůdcovství stále možné i v nových politických podmínkách, které technologická a digitální revoluce neustále vytváří a přetváří. Pokud selže, bude v roce 2024 pravděpodobně čelit buď samotnému Trumpovi, nebo někomu s jeho nebezpečně zastaralým vůdcovským stylem.

A proč je tedy škoda, že se nikdo nepokusil Kapitol navíc ještě podpálit? Symbolicky by tak podtrhl barvitý obraz toho, kam ve svých důsledcích Trumpův styl vůdcovství vlastně vede.

Demokratická společnost čas od času potřebuje prožít určitou katarzi, která zavrhne zastaralé přístupy a otevře prostor novým cestám. Americká společnost podle všeho takový moment potřebuje, aby dokázala překonat sebezničující spirálu polarizace a nenávisti a dokázala se podívat na výzvy budoucnosti optikou, která nebude postavená na pravěkých principech alfa samectví.

Autor je amerikanista působící v Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Reklama
Reklama