Připomíná Sharon Stone. V deseticentimetrových podpatcích, elegantních šatech, rezavém křiváku z jemné kůže a s dokonale upravenými nehty nalakovanými pudrovou barvou se prochází po zemědělském družstvu a většinu lidí zdraví ahoj. S několika se zastaví, prohodí pár slov, zasměje se, omluví se, že si dotyčného nevšimla dřív.

Seznamte se, Monika Nebeská, předsedkyně představenstva a spolumajitelka Zemědělského družstva Všestary, společnosti, která je největším producentem brokolice v Česku a proslavila se i svojí unikátní Všestarskou cibulí.

Družstvo hospodaří na více než 3 tisících hektarů půdy, kromě brokolice a cibule tu chovají krávy na mléko, kterého ročně dají 9 milionů litrů, i ty na maso a prodávají a servisují zemědělskou techniku včetně traktorů. To všechno s obratem přes 700 milionů korun ročně.

Monika Nebeská mu velí posledních 15 let, celkem tu ale působí téměř o 10 let více. Nastupovala sem v sedmadvaceti jako ekonomka. Po Vysoké škole ekonomické učila v Hradci Králové na strojní průmyslovce ekonomiku a výpočetní techniku. Přestože by atraktivní blondýnu maminka nejraději viděla někde v bance, Monika se rozhodla pro zemědělství. Dnes říká, že si nevybrala ona jej, ale ono ji.

„Chodila jsem na gymnázium se zaměřením na biologii a chemii, milovala jsem chemii! Jenže na střední jsme na tenhle předmět dostali strašlivou učitelku, dokázala mi ji znechutit. Takže zatímco většina lidí ze třídy šla na medicínu nebo farmacii, já se rozhodla po vzoru starší kamarádky pro ekonomii. Víte, že mi na vysoké dělalo problémy účetnictví? A dnes tu péruju holky, že blbě zaúčtovaly tu a tu položku,“ směje se, když vypráví o svých začátcích. Prý odříkaného chlebíčku nejvíc.

Monika Nebeská, předsedkyně představenstva a spolumajitelka Zemědělského družstva Všestary | Foto ZD Všestary

Do družstva ji přivedl strýc studenta, kterého učila. Že prý shánějí ekonoma. „Přesně věděl, co mi má ukázat. Družstvo, zvířata a tu nádhernou přírodu, co je tady okolo,“ máchne rukou do krajiny na kopci Chlum, kde se roku 1866 odehrála památná bitva. „Jo, přesně na tohle místo mě tehdy zavezl a já se zamilovala. Protože když chcete dobře vidět na Krkonoše a Orlické hory, musíte sem. Není to nádhera?“ ukazuje panoráma kopců ze svého bílého range roveru.

„Je to dobré auto, potřebovala jsem něco na pole, ale i na služební cesty. Vidíte to špinavé sklo, to je ještě z Litoměřic, kde jsem byla před pár dny na zasedání Zelinářské unie, kde jsem v dozorčí radě,“ objasňuje, proč jezdí právě tímhle vozem. Zároveň dodává, že historie jim tu trochu kazí plány. Nemůžou třeba kvůli památkářům postavit nová sila, která by potřebovali. „Je to tu památkově chráněná oblast a nic nesmí být vyšší než nejvyšší místo. Ale musíme si poradit, třeba sila nejsou klasická, ale z bývalého kravína,“ krčí rameny.

Když mi ukazuje, kde všude družstvo hospodaří, jezdíme po polích a jen se práší. „Tady radši nebudeme vystupovat, vidíte ten binec za námi,“ konstatuje. Kouknu se tázavě na její boty. „V těch lodičkách byste se tady chtěla procházet?“ „Proč ne,“ pohotově odpoví, „jsem zvyklá. Tyhle mají široký podpatek, to je v pohodě, na jehlách je to horší. Samozřejmě že v nich neběhám běžně po poli. Ale když už někam jedu, třeba na nějaké zasedání, ráda vypadám dobře, neváhám si koupit třeba nové šaty,“ říká Monika a zastavuje u teletníku.

Je tu čisto, jako by měla přijet prezidentská návštěva, v uličkách mezi boxy ani smítko, telata leží na voňavé vysoko nastlané slámě. O kousek dál březí krávy, hlavy prostrčené přes zábrany, žvýkají senáž. Monika se shýbne a jedné krávě přisune hromadu s krmením blíž. „Dojíme přes 700 krav a většina z nich má své jméno. Když se některé něco stane a musí na jatka, všichni to těžce nesou, jsou to živé bytosti a jsou naší srdeční záležitostí,“ vypráví.

Dojíme přes 700 krav a většina z nich má své jméno.

Kvůli tomu všemu se tehdy rozhodla, že to zkusí, přestože měla dvouletého syna a byla na něj sama. „Věděla jsem, jak se dojí kráva, měla jsem babičku na vesnici, ale to bylo tak všechno, já sama žila ve městě,“ dodává. Co se od ní chtělo, se naučila rychle. Déle jí podle jejích slov trvalo naučit se nehledět na to, jak o ní lidé mluví. Dnes už s tím rozhodně problém nemá. Poté, co v roce 2003 odešel bývalý předseda, stala se místopředsedkyní představenstva a o dva roky později předsedkyní a ředitelkou společnosti. Nebojí se říkat, co si myslí, ve firmě ani na veřejnosti. Nedávno se vyjádřila i k problematice množství českých potravin na domácím trhu.

„Podpora zastoupení českých zemědělských produktů na pultech obchodů je rozhodně žádoucí, co se ale týká číselných kvót, jsem obecně opatrná, obávám se, že by to mohlo mít i nezamýšlené důsledky – tak jako ve všech ostatních případech, kdy byly kvóty stanoveny,“ upozorňuje. Stejně vystupuje i proti dotacím do zemědělství. Podle ní kazí trh, názor, že by bez nich potraviny výrazně podražily, nezastává.

Dříve bylo družstvo postavené na pěstování cibule, dokonce se v něm řadili k největším producentům v Evropě. Dnes je tahounem rostlinné výroby brokolice. Pěstují ji na 100 hektarech. „To je nejvíc v Česku, možná i ve střední Evropě, ale to nechci odhadovat,“ říká Monika. Celá produkce zůstává na našem trhu.

„Přešli jsme na ni, protože jsme zjistili, že je po ní poptávka. Přiznávám, že jsme si ale v loňském roce vzali velké sousto a plány nám trochu překazila pandemie a počasí. O brokolici je velký zájem, kdybychom vypěstovali třikrát víc, prodali bychom ji, jenže nejsou sezonní pracovníci, kteří by ji sbírali. Pracovali u nás hlavně Ukrajinci, velmi si jich vážím, opravdu pracovití lidé, jenže kvůli koronaviru nemůžou cestovat. Zvládáme to, ale v méně lidech, než bychom potřebovali,“ říká Nebeská.

„Se stálými zaměstnanci není problém. Nestřídají se tu. Devadesát pět procent těch, kteří odejdou, vyhodím já. Jako nedávno hlavního agronoma, nebylo mu ještě třicet a myslel si, že se dá všechno zvládnout prostřednictvím moderních technologií, tabletů, GPS, notebooku… Když jsem zjistila, že jsou pole špatně osetá a že na nich fyzicky nebyl, protože sledoval všechno na tabletu, rozloučila jsem se s ním. Ano, takzvané precizní zemědělství, které využívá moderní technologie, je dnes velmi módní, ale lidskou sílu, která je fyzicky přítomná a zná krajinu, ničím nenahradíte,“ dodává Nebeská.

Na 100 hektarech tak dnes sázejí 3 miliony sazenic brokolice. Všechno nevyroste, berou se hlavičky, které mají 13 centimetrů a zhruba půl kila. Někdy se musí na pole víckrát, než dorostou. „Nikdy nedostanete z pole 100 procent, když je ztráta 20 procent, je to super. Pokud je větší, snižuje se samozřejmě zisk,“ vysvětluje.

Nad výkupními cenami jen krčí rameny. „Co vám mám povídat. Brokolice se prodává v obchodech asi za dvojnásobnou a vyšší cenu, než za jakou ji prodáváme odběratelům my. Ale podařilo se nám na rok dohodnout pevnou cenu,“ říká.

Problémy družstvu letos nezpůsobila jen pandemie, ale i počasí. Do poloviny května všichni mluvili o likvidačním suchu, pak přišel déšť a chladno a bylo všechno jinak. „Ten nahoře nám ukázal, kdo je tu pánem. Napršelo strašně moc. Když je sucho, pokropíte, když je mokro, musíte to nějak ustát, potýkáte se s plísněmi, chladem, chodíte okolo, sledujete, proč to neroste. Jestli letos skončíme hospodaření s nulou, bude to fajn,“ přiznává.

Ani v dobrých letech ale zemědělci nepočítají s maržemi, které jsou obvyklé v jiných odvětvích. Monika naznačuje, že zisk z brokolice se pohybuje okolo 10 až 12 procent.

Sama o sobě říká, že není typický vizionář, přestože vyměnila prvenství cibule a na její místo posadila brokolici. „Já si vizionáře představuju jako Elona Muska například. Dá ideu, ale hned jde dál. Já si potřebuju věci pohlídat až do konce, až k poslední tečce,“ konstatuje. Do nových věcí se ale pouští ráda. Družstvo například začalo s chovem kravského plemene wagyu, které se chová pro své mramorové steaky.

„Ona taková kravička přijde i na čtvrt milionu,“ mrkne a je vidět, že je na novinku pyšná. Nyní mají 50 krav a 100 volečků. Zatím je ale vyvážejí do Rakouska, protože v Česku je minimální zájem. Do budoucna uvažuje o tom, že by je sami poráželi a maso prodávali. To však vyžaduje investice a trh, který bude produkt chtít.

Vydání Forbesu Outsider

Monika si pochvaluje i prodej zemědělské techniky a servis, v této oblasti dosahují obratu okolo 100 milionů korun. Mají i internetový obchod, ale spíš jako doplněk, sázejí na osobní kontakty.

Je vidět, že je zkušená, ví o čem mluví, a často se pohybuje v terénu. Pořád ji ale dokáže něco překvapit. Naposledy mladá blondýna, která se ucházela o místo servisního technika. Přijali ji, protože se ukázala jako velmi šikovná. Když s ní Monika podepisovala pracovní smlouvu, vyšlo najevo, že je dotyčná vystudovaná zubní lékařka, bydlí 20 kilometrů od Hradce Králové, takže musí jezdit na kole na nádraží, pak vlakem s přestupem dorazit do Všestar a odtud znovu na kole do Rozběřic, kde družstvo sídlí.

Na otázku, zda je srozuměná s platem servisního technika, odpověděla, že ano, protože ji tahle práce hrozně baví. „Kdybych v tu chvíli měla kytku, tak ji té dívce s chutí dám,“ usmívá se Monika Nebeská.