Už to vypadalo, že velké snímky zapomněly být hravé, živé a filmové, když do nejmenového přístavního městečka dotančil čokoládník Wonka v podání Timothéeho Chalameta. Stejnojmenný muzikál je tak upřímný, radostný a poctivý, že vám dost možná zachrání konec roku.

Když mladý Willy Wonka poprvé přijede do města, představuje si, že v něm otevírá svůj první obchod s čokoládovými pochutinami. Do svých vizí se ponoří natolik, až to v novém filmu Paula Kinga vyústí v jedno z muzikálových čísel.

Juchající davy v takzvané Galerii gurmánů zastaví až přivolaná policie, která Wonku upozorní, že „denní snění“ je na tomto místě zakázáno. Pokud ale vánoční novinka něco připomíná, dalo se by to klidně označit za splněný sen.

Na první pohled jde přitom o noční můru. Studio Warner Bros. se rozhodlo vrátit do mládí tajuplného čokoládníka z knihy Karlík a továrna na čokoládu, jakkoli k tomu samotný autor předlohy Roald Dahl nedal nikdy žádný důvod.

I v první filmové adaptaci z roku 1971, v níž si továrník pozve partu dětí do své fabriky, aby jim dal pořádně za vyučenou, platil Wonka v podání Genea Wildera za usměvavou enigmu.

Burtonův film s Johnnym Deppem z roku 2005 nás pak sice krátce pozval do Willyho smutného dětství, jinak se ale celkem důsledně držel předlohy.

Aktuální Wonka si zrání Dahlovy nejslavnější postavy představuje zase po svém – ne že by ale dával odpověď na to, co tak dramatického se v jeho životě stalo, že se uzavřel před světem do své továrny plné divů.

Timothée Chalamet hraje naopak kluka vždy pozitivního, otevřeného a velkorysého, roztančeného diblíka, který myslí na ostatní.

Do jeho podnikatelských plánů mu však hází vidle páreček podlých majitelů prádelny, kde se ubytuje, stejně jako místní cukrárenský kartel, pro nějž je se svými nedostižnými laskominami až příliš nebezpečný.

Wonkovu bezelstnou hravost však má tenhle film ve svém DNA. Britskému tvůrčímu týmu v čele s Kingem, scenáristou Simonem Farnabym a skladatelem Neilem Hannonem se podařilo stvořit pohádkový svět, kde chcete strávit co nejvíc času, protože se vás onen dickensovský příběh v jeho středu skutečně dotýká svou radostnou upřímností a řemeslnou poctivostí.

Vždyť v něm hraje anglická herecká elita, věčné slovní hříčky skládají poctu Dahlovi a z písniček by se dala z fleku uplést broadwayská show.

Tenhle film zkrátka nikdy nepůsobí upracovaně ani staticky, naopak v sobě drží kouzlo těch nejlepších svátečních filmů, které vás nemusejí přesvědčovat, abyste do jejich světa vstoupili, podbízet se instantními cukrátky, protože pro jejich nenucenou laskavost do nich přirozeně vplujete hned.

Je těžké nesouhlasit s tím, co se objevuje v prvních recenzích – že tenhle muzikál prostě bude novou vánoční klasikou, hned vedle dvou Kingových Paddingtonů, jejichž náladu novinka do velké míry sdílí.

Wonka je vlastně přesně tím, čím měla být Barbie, vůbec nejvýdělečnější a nejúspěšnější film letošního roku, který také naťukával svoji „spotřební“ podstatu a snažil se popasovat s tím, že hlavní postavu mnozí považují za etalon konzumerismu.

Jenže to celé vypadalo jako úmorný videoklip, kde jsou všechny celebrity tak strašně cool a přechytralé, že se cítíte, jako kdybyste zírali na oživlé mrtvoly z Instagramu.

Vzpomeňte si na to, až budete ve Wonkovi sledovat třeba Olivii Colman a Toma Davise, kteří v sobě mají to nejlepší z Thénardierových z Bídníků i Harryho a Marva ze Sám doma. A hlavně nevypadají, že je někdo nutí, aby v tom vůbec hráli.

A ano, jiskru má v sobě i Chalamet, který už hrál v několika muzikálech na škole, až tady ale musí přesvědčit hned v několika velkých hudebních číslech.

V jednom z nich začnou lidé po ochutnání jedné z Wonkových čokolád popírat zákony gravitace a blaženě se vznesou nad město. U filmu, při němž se i dospělí zase vracejí do dětství, je těžké necítit se jinak.