Na ty, kdo o něj pečují, je čas patrně krátký. Rodinná firma Hainz se už sedmou generaci stará o desítky věžních hodin po celém Česku. Včetně těch nejslavnějších, tedy i pražského orloje.
Mariana Nesnídalová drží ten správný klíč. Ne, nemyslete si, to není zcela běžné. Kolem zní babylon jazyků a procházejí karavany lidí, jejichž přesné množství nejde dopočítat, ale ať je toto množství jakékoli, jisté je, že kromě paní Mariany nikdo ten správný klíč nedrží.
Vmžiku se nabízí metafora, že klíče otevírající dveře k naplněným životním příběhům je velmi těžké rozpoznat, proto nejsou často nalezeny vůbec, nešťastník jde poté tam a jeho pravý osud jinam, nikdy se nesejdou, nespojí se, navěky nevykvetlé, navždy zvadlé květiny.
Marianin případ to ovšem není, dokonce apoštolové za moment dosvědčí, že obrazně i doslova svůj klíč našla. Přitom ho ani nehledala, nepřišlo jí to na mysl, možná je takový způsob hledání ze všech nejlepší.
Usměvavá žena nemůže klíč strčit do kapsy, nemůže ho sevřít v dlani – ani kapsa, ani dlaň ho nepojmou, tak velký je. Od jeho zdobné hlavy s erbem vychází dlouhý pozlacený krk, na jehož konci je výrazný trn s drážkou pasující do zámku konkrétních dveří.
Rozdíl mezi těmito dveřmi a tímto klíčem: dveře jsou nevelké, nepatrné.
Shoda mezi těmito dveřmi a tímto klíčem: i dveře jsou výjimečné, po odemknutí umožňují vstup do míst, kde v prosvítajících drahách slunečních paprsků poletuje starodávný prach.
