Abyste ji spatřili, musíte pohlédnout vzhůru. Vznáší se deset metrů nad zemí v pražské Dlouhé ulici. Vinok. Dívka spletená z drátu. Bohyně, která zobrazuje krásu i děs. Vznikla jako reakce na válku na Ukrajině. A jako talisman, symbol vycházejícího slunce a Matky Země, stejně jako má být připomínkou každodenní hrůzy, kterou musejí Ukrajinci v posledních měsících snášet a zažívat.

Její autorka, sochařka Veronika Psotková, přitom chvíli váhala, zda se má do díla pustit. Celé své umělecké období se vyhýbá politickým sochám. Jenže teď najednou cítila, že v tomto případě umění, které promlouvá svým výtvarným jazykem, svede víc než hesla na transparentech. A může být i srozumitelnější.

Foto Archiv Veroniky Psotkové

„Hned na začátku války, když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, jsem se dostala do jakési paralýzy a pocitu bezmoci,“ vzpomíná Veronika Psotková.

K zemi ji pojí silné zážitky a má řadu přátel s přímými vazbami na Ukrajinu, a tak sledovala a vyhledávala zprávy o tom, co se v zemi děje. „Oslovilo mě to jako mámu, řešila jsem, jak se k tomu postavit. Máme dvě dcery, jaké by to bylo, kdyby se to týkalo nás…?“ dodává.

Na sociálních sítích ji zaujala častá znázornění a fotografie ukrajinských dívek s květinovými korunami, kterým se říká Vinok. Ozdobné věnce měly magický význam a postupně se staly symbolem Matky Země a kulturním symbolem ukrajinského národa.

Dívka s vinkem představovala vycházející slunce. Také je symbolem slávy, vítězství, úspěchu, míru, cudnosti mládí a ženskosti. A to vše umělkyně do své sochy zapojila.

Foto Archiv Veroniky Psotkové

Začala ji tvořit koncem dubna a dokončila zhruba za dva měsíce. A jak sama říká, patřila mezi její nejtěžší figury. Hlavně proto, že pracovala se symbolem, který nebyl její, takže měla určitou obavu i respekt, aby nevstoupila do teritoria, které jí nepřísluší.

Když byla socha hotová, nadešel čas, najít místo, kam ji zavěsit. Nápad podpořil kurátor Galerie NoD Pavel Kubesa, který má s podobnými, především politicky laděnými instalacemi, zkušenosti.

„Vinok má necelé tři metry na výšku a váží kolem patnácti kilogramů. Hodně se mi ulevilo, když jsem ji vypustila ven. Manžel se o mě trochu bál, hlavně reakcí lidí, ale ty byly až na výjimky velmi pozitivní a často emotivní. A pro mě samotnou vznikla nová součást deníku, který si prostřednictvím svých soch vedu,“ doplňuje.

Nad pražskou ulicí se objevila začátkem července a podle ní to bylo ve správný čas. Prvotní vlna solidarity s Ukrajinou už opadla a bylo potřeba připomenout a uvědomit si, jaké to je být v kůži uprchlíků.

Foto Archiv Veroniky Psotkové

„Neumíme si představit, s čím vším se musí ukrajinské ženy a mámy vypořádat. Jak to musí být těžké opustit domov a zanechat ve válce manžela se slovy ‚my jdeme pryč, ať můžeš bránit naši zemi…,‘“ zdůrazňuje Veronika Psotková.

S rabicovým pletivem začala pracovat před patnácti lety a postupně zjistila, že je lepší, když se k sochám, zvlášť ve veřejném prostoru, nemají lidé možnost dostat. Když přišla kdysi možnost zavěsit figury do atria v brněnské Redutě, už u toho zůstala.

„Začala jsem zjišťovat možnosti, co všechno zavěšení dokáže a jak moje levitující socha nabízí proměny světla, mění se strukturálně, dynamicky. A tak jsem se na to začala víc soustředit a stále mám co objevovat, moc mě to baví,“ říká Pstková.

Skrze drátěné sochy autorka glosuje rodinný, partnerský a v posledních osmi letech i mateřský život. Mezi její levitující instalace tak patřila třeba obrovská prsa s miminky, která měla znázorňovat mateřství a intenzivní propojení s dětmi. Úspěch sklidila i instalace Dive-In v kobce na pražské Náplavce, která vznikla během lockdownu.

Veronika Psotková používá pro svá díla ocelové plátno, ať už obyčejné, či pozinkované. Nezbytné jsou přitom rukavice, nůžky na plech, flexa a často i kamarádka, která pomáhá s prošíváním.

Mimo jiné projekty je sochařka opakovaně jedinou českou výtvarnicí vystavující na jedné z největších evropských výstav současného umění NordART v německém Büdelsdorfu. Během čtyřměsíční sezony jí projde okolo osmdesáti tisíc návštěvníků.

Foto Miloš Šálek

Za své loňské instalace letos převzala cenu veřejnosti a získala tak příležitost vystavit aktuální kompozici pod názvem „Essence“. Nad rámec vlastí tvorby spolupracuje s manželem Romanem Kudláčkem, se kterým jsou mimo jiné autory stálé expozice Muzea Mattoni v Kyselce u Karlových Varů.

Letos ji doplnili o novou část na téma ZÁLOHUJME. Podle sochařky jde nyní o trochu přehlížené téma kvůli politické situaci a vysokým cenám.

„Ale stále má smysl na něj upozorňovat i například v souvislosti s Německem, kde teď vystavuji,“ vysvětluje Psotková a dodává, že „je tam na každém kroku vidět, jak to je automatické, že se vracejí skleněné lahve, že většina minerálek a jiných nápojů jsou ve skle, nebo se zálohují pet lahve. Považuji to za nesmírně důležité.“

Socha Vinok by měla v Dlouhé ulici strávit ještě část podzimu. Kam půjde pak, ještě není úplně jisté. Možná si ji na chvíli Veronika Psotková schová v depozitáři, možná, až to jednou bude možné, ozdobí ukrajinské ulice jako připomínka toho, že český národ za tím ukrajinským v těžkých dobách stál.