Když povídá o své původní profesi, ten zápal je na něm vidět doteď. Martin Kubeš povoláním hasiče žil, vedle likvidování požárů lovil z Lipna utonulé, pracoval ve výškách nebo při povodních evakuoval lidi ze zatopených částí Českého Krumlova. Nic z toho mu nevadilo a nikdy si nemyslel, že té práce někdy nechá. Přesto s ní po šesti letech sekl.
Všechno změnil 8. březen 2003 a tragická nehoda u Nažidel. „Pamatuju si ten den naprosto přesně. Byla sobota, večer už byl na základně klid, měli dávat nějaký film, šel jsem si osprchovaný uvařit jídlo a vtom to houkli. Někdy po čtvrt na devět. Původní hlášení znělo havarovaný autobus. Měli jsme před očima zapadlý linkový spoj a vlastně byli dost otrávení, že k tomu musíme jet,“ vzpomíná Kubeš. Když přijeli na místo, byla tma. Rozsvítili světelnou rampu a viděli obraz totální zkázy. Patrový autobus tehdy vylétl ze silnice, ze srázu dopadl na střechu a dvakrát se překulil. Lidé v horním patře neměli šanci, na místě zůstalo 20 mrtvých.
Martin Kubeš. Foto: Michael Tomeš
„Bylo tam 37 těžce raněných, pamatuju si prvního šestnáctiletého kluka, kterého jsem odtamtud vynášel. Byl v totálním šoku s oběma rukama zlomenýma. Chytil jsem ho do náruče, vynesl na silnici a předal saniťákům, kterým ale hned spadnul na břicho a chtěl se zvednout. Kvůli těm zlomeným rukám ale nemohl. To je obraz, který mám dodnes před očima,“ vypráví.
„Když jsem koukal na tu apokalypsu, najednou jsem cítil, že je něco špatně. Viděl jsem tam doktorku v naprostém šoku. Seděla vedle jedné z obětí a nebyla schopná ničeho. A podobného stavu jsem se začal bát i já. Měl jsem hrozný problém jezdit na bouračky právě kvůli obavě, že tam přijedu, nebudu schopen zásahu a někdo kvůli mně umře. Trápily mě neustálé noční můry, půl roku jsem nespal, pořád se mi ta nehoda promítala, až jsem musel skončit. I když jsem zároveň nevěděl, co budu dělat,“ povídá Kubeš opřený o stůl ve své českobudějovické brašnářské dílně.
Batohy Martina Kubeše. Foto: Michael Tomeš
K šití se dostal naprosto nepravděpodobně. Pár let po konci u hasičů měl těžkou nehodu na kole, zlomil si čtyři obratle, byl pár týdnů připoután na lůžko, nemohl lézt po horách a při brouzdání na internetu našel náhodou opasky ušité z duší. „Napadlo mě, že si na památku té cyklonehody udělám jeden takový. Ušil jsem ho, lidem se hrozně líbil, tak jsem se do toho dal. Vždycky jsem chtěl něco vyrábět, mít svou značku, tak jsem se mohl konečně realizovat,“ říká.
Po roce a několika tisících pásků ušitých pod značkou Rebelt hledal nový materiál a vsadil na ten, který moc dobře znal – na požární hadice. Zrodil se brand reHOSE. První vyřazené hadice dostal od své bývalé krumlovské základny a na vysloužilé hadice ze všech koutů Česka sází dodnes. Nakonec dosáhl i toho, že jeho pásky spojují jedny z nejodolnějších spon značky Cobra. Rakouský výrobce Austria Alpine ho několikrát odmítl, až se s manažerem prodeje domluvil na dodávce 100 kusů. „Za týden mi ten chlápek volal, že se mu ty pásky moc líbí a že jeden chce. První zákazník byl tedy manažer z Austria Alpinu,“ směje se Kubeš.
Martin Kubeš ve své dílně. Foto: Michael Tomeš
Pásky z hadic začal následně inzerovat na webu a brzy na ně nachytal hasičskou zákaznickou obec z celého světa. Zejména v USA a Kanadě tvoří hasiči většinu jeho klientely. „Myslím, že jsem to měl na nějakém americkém webu o recyklaci a ohlas byl velký. Mám jednoho zákazníka, hasiče z Illinois, který má všechny moje produkty. Cokoli vyrobím, tak to musí mít.“ Netradiční materiál zkrátka zaujal, stejně tak příběh, že u šicího stroje sedí sám bývalý hasič. V šití je Kubeš naprostým samoukem, všechno se učil od píky a zdokonaloval se jen praxí. Nicméně řemesla se nebojí a jde dál.
V jeho dílně jsou už nyní hadice v menšině, dál z nich sice šije pásky, peněženky a klíčenky, ale jinak převládají batohy z nejodolnějších textilií. „Chci je mít nejlepší, snažím o top kvalitu a všechno šiju, jako kdybych to dělal pro sebe. Teď například používám tento materiál,“ přejde k roli černé tkaniny. „Jmenuje se to X-Pack, vyvinuli to v Německu a je to extrémně pevná nepropustná látka, která se používá na výrobu lodních plachet,“ popisuje a kousek od něj už stojí téměř dokončený batoh z vychválené tkaniny. „Ten jde zítra k zákazníkovi,“ dodá.
Kubeš sází na malovýrobu, ušije desítky batohů měsíčně a ročně prodá zhruba za milion korun. Prodává skrze svůj web nebo na osobní objednávku. Stálé zákazníky má po celém světě, v Evropě, Severní Americe, v Singapuru nebo Indonésii, celkem ve 14 zemích. Jeho batohy, brašny a pásky nosí polárníci, cyklisté objíždějící extrémní závody i cestovatelé v čele s milovníkem trabantů Danem Přibáněm. Zejména ale hrdí hasiči.
Martin Kubeš. Foto: Michael Tomeš
„Zaměřuji se na kvalitu, nemám žádné reklamace. Když si můj batoh někdo omylem protrhne, rád mu ho opravím. Chci, aby mé produkty sloužily,“ povídá. Což je ovšem také úskalí jeho byznysu. „Jednou se mi ozval nějaký kanadský hasič, který můj batoh úspěšně protáhl lesními požáry v Albertě, že by si rád koupil nový kousek, ale ctí prý jednu zásadu: že si kupuje nový batoh až poté, co se mu starý zničí. A ten můj prý stále drží,“ vzpomíná s úsměvem.
Za sebou má hasič-brašnář i jednání s obchody, které chtěly jeho výrobky prodávat. Nedohodli se kvůli přemrštěné marži pro obchodníka, a hlavně nevyhnutelnému zvýšení výroby. Coby naprostý perfekcionista si totiž Kubeš nedokáže ve své dílně představit byť jen jediného spolupracovníka. „Já jsem hrozně protivný a věčně nespokojený chlap. Se mnou vyjít je dost složité. Vlastně bych nebyl nikdy klidný, kdyby tu šil někdo bez mého dohledu.“
