Česko už jednu fotovoltaickou revoluci zažilo. Tehdy se omezila na volné louky a pole v krajině. Teď solární panely obsazují hlavně střechy domů. Všimněte si. Jakmile vyjedete z centra většího města, je skoro nemožné na fotovoltaické panely nenarazit. Drahá elektřina a dotace státu odstartovaly solární revoluci číslo dva. A stejně jako v té první, i teď se v ní točí miliardy.
Rok 1883, slunečný den, jedna z newyorských střech a na ní badatel Charles Fritts zkoušející svůj vynález. Byl tehdy stoprocentně přesvědčený, že jeho nápad bude mít budoucnost, ale rozhodně netušil, že o sto čtyřicet let později promění podobu krajiny i domů v zemi, která tehdy ještě neexistovala. Tím vynálezem byl solární článek, tou zemí Česká republika.
Frittsův výsledek potažení selenu tenkou vrstvou zlata zařídil, že článek produkoval proud, „který je spojitý, stálý a má značnou sílu“. Jeden článek byl ale málo, takže Fritts na zmíněné střeše postavil rovnou soustavu prvních solárních panelů.
Elektrický proud z nich šel, jenže ani to nestačilo, protože zatímco dnes je účinnost článků běžně dvacet, tehdy to bylo jen mezi jedním a dvěma procenty. V době průmyslové revoluce, kdy parní stroje polykaly jeden vagon relativně levného uhlí za druhým, to ještě byla slepá cesta.
Částečný zlom přišel až v polovině minulého století, kdy vznikl solární panel v dnešní podobě. V amerických laboratořích totiž použili křemík a ono to fungovalo mnohem líp, což vzápětí ocenila éra, kdy jsme ze Země začali na oběžnou dráhu vystřelovat nejdřív jen družice a později i lidi.
I tak byla výrobní cena elektřiny ze solárního panelu zhruba stonásobně dražší. Využití proto našla jen tam, kde jiné řešení nebylo, třeba na ropných věžích. Doba fosilních paliv ale míří ke konci a éra solárních panelů se rozjíždí. V Česku by se dalo říct, že naplno.
Můžeme mluvit o solárním boomu, ale pravda je, že ve srovnání s dalšími evropskými státy je to jízda rychlostí odpovídající spíš nouzovému režimu. Republika už podobnou vlnu jednou zažila. Zatímco teď se panely plní střechy, v první vlně kolem roku 2010, která dala Česku výraz „solární baroni“, panely končily hlavně na loukách a polích.
Že se stát bude muset nějak zapojit do podpory fotovoltaických elektráren, začalo být jasné ve chvíli, kdy vláda v první dekádě nového tisíciletí přijala závazek, že do roku 2020 bude podíl z obnovitelných zdrojů na spotřebované energii tvořit třináct procent, což se povedlo splnit už v roce 2013.
Jenže solární panely byly tak drahé, že pustit se do budování solárních parků nedávalo smysl. Změnil to až rok 2006, kdy došlo ke schválení garantované výkupní ceny, která instalaci solárních panelů dokázala rozhýbat. Stát tehdy slíbil platbu patnácti korun za kilowatthodinu po dobu dvaceti let s cílem garantovat návratnost investice ještě o pět let dříve.
Do zákona se navíc podařilo dostat dovětek o tom, že Energetický regulační úřad mohl výkupní cenu fotovoltaické elektřiny snižovat meziročně maximálně o pět procent. Jak to dopadlo, si asi většina z nás pamatuje.
Ceny solárních panelů se na konci prvního desetiletí strmě propadly až o čtyřicet procent a s nimi i náklady na budování solárních farem. Platby státu majitelům elektráren ale zůstaly téměř stejné. Tedy u těch, kteří solární parky stihli spustit do konce roku 2010.
Začal tak kolaudační sprint o peníze, protože jestliže do konce první dekády nového tisíciletí ČEZ platily za jednu MWh ze solární elektrárny částku 12 150 korun, od ledna do konce února roku 2011 to bylo už jen 5500 korun a cena dál klesala.
Zájem o spouštění nových elektráren logicky spadl téměř na nulu. Z Česka se tak během pár štědrých dotačních let stala solární velmoc. Zatímco v roce 2006 byl instalovaný výkon fotovoltaických elektráren v Česku podle Energetického regulačního úřadu na úrovni 0,2 MWh, o tři roky později to bylo 464,6 a v roce 2011 už 1971 MWh.
To znamenalo čtvrtý největší instalovaný výkon v Evropě za Německem, Itálií a Španělskem. A to i přesto, že Česko má průměrně 1600 slunečných hodin, zatímco Španělsko tři tisíce.
Z environmentálního pohledu to zní jako skvělá zpráva, ale všechno dobré je často bohužel vykoupené něčím méně pěkným. V tomto případě šlo o peníze státu vyplácené v rámci podpory. Stát se obrovského nárůstu nákladů zděsil a začal hledat, jak z toho ven, takže hned v roce 2011 zavedl mimořádnou solární daň z příjmů ve výši šestadvacet procent, kterou ale po třech letech snížil o šestnáct procent.
