skip to main content
Cover rozhovor

Soňa Červená slaví 96 let. Běžte k volbám, historie se může opakovat. Já to zažila, říká

Její první angažmá bylo u Voskovce a Wericha. Sny o Národním divadle jí zničil komunistický převrat, její rodinný původ a emigrace. Stala se pak světovou operní hvězdou. Zpívala s Josém Carrerasem i Lucianem Pavarottim, spolupracovala s Tomem Waitsem i Lou Reedem.

Když se však po půl století vrátila do vlasti, takřka nikdo ji tu neznal. Ale vrátila se na vrchol. Dnes, 9. září, slaví Soňa Červená 96. narozeniny.

A protože nutnost chodit k volbám je v letošním roce víc než aktuálním tématem a protože názory této velké dámy rezonují nyní snad ještě víc než kdy předtím, dovolili jsme si k té příležitosti odemknout velký rozhovor, který Soňa Červená poskytla Forbesu před čtyřmi lety. Ve stejnou chvíli, kdy se stala i naší cover star.

Mluvila s námi tehdy o umění i politice, o pokoře, ješitnosti, stavu české společnosti i jednom velkém omylu Václava Havla.

Jímá mě úzkost, když kolem lidi tvrdí, že se historie už nemůže opakovat. To jsme si tehdy také mysleli, víte?

Ten příběh začal malým nedorozuměním. „To je káča,“ řekl prý Voskovec polohlasem k Werichovi, když ji na jevišti při konkurzu slyšel zpívat. Soňa Červená tehdy brala pronesenou invektivu sportovně – Voskovec s Werichem byli v té době velké hvězdy, jejich Osvobozené divadlo bylo významným kulturním centrem a mladá mezzosopranistka, která přišla na konkurz, si v šatně špatně uvázala svého zlatého kokršpaněla, takže zrovna při jejím výstupu vyběhl na pódium a začal na ni radostně skákat. 

Soňa se prý nahlas rozesmála a part dozpívala se psem v náručí. Pak ale prchla z divadla s přesvědčením, že je z konkurzu pro neukázněnost vyřazena.

Jenže ji vzápětí zavolali zpátky. Bezprostřední reakce vynesla dvacetileté zpěvačce hlavní roli Káči ve slavném představení Divotvorný hrnec. Večer co večer se s Janem Werichem klaněla vyprodanému hledišti a snila přitom o Národním divadle. Sny zničila emigrace.

„Myslela jsem, že už Prahu možná nikdy neuvidím. A smířila jsem se s tím, stesk po domově jsem si zakázala,“ říká dnes Soňa Červená. I svoje paměti po letech nazvala Stýskání zakázáno. Z nich ostatně pochází i úvodní vzpomínka.

Mladé české zpěvačce se otevřel celý svět. Spolupracovala s Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem i Charlesem Mackerrasem, Karlem Ančerlem a Václavem Neumannem, slavný Luciano Pavarotti jí vařil špagety, zpívala s Josém Carrerasem.

S Mariem del Monacem večeřela s Marií Callas. Stala se hvězdou mnoha nejpřednějších světových scén. Svou nejslavnější roli, Carmen, předvedla 156krát. Vystupovala v operách Verdiho, Wagnera, Pucciniho, Janáčka i Strausse, osobně ale spolupracovala i s nejslavnějšími hudebníky 20. století – včetně Toma Waitse a Lou Reeda.

Když se ale po půlstoletí emigrace vrátila do vlasti, skoro nikdo ji doma neznal. Komunisté se hodně snažili o to, aby buržoazní dceru dr. Jiřího Červeného, zakladatele legendárního kabaretu Červená sedma, lidem vymazali z paměti. „Téměř se jim to povedlo,“ vzpomíná dnes Soňa Červená.

V krásném bytě s vysokými stropy na Rašínově nábřeží má dechberoucí výhled na Prahu. Stěny zdobí obrazy a fotografie, v předsíni visí i obálka jednoho z prvních poválečných čísel tehdy velmi moderního časopisu Vlasta s asi pětadvacetiletou Soňou na obálce – přes tvář v poloprofilu má přehozený krajkový závoj, lehce se usmívá. Stejně jako její maminka na naproti zarámované obálce časopisu Pestrý týden z května 1931, informující o vítězce automobilového závodu Praha–Zbraslav.

Krásná a elegantní matka Soni prý patřila k průkopnicím ženského automobilového sportu v Čechách. „Dělala to pro zábavu a také trochu z rozvernosti,“ popisuje Soňa Červená.

U Červených doma si kdysi podávali dveře František Gellner, Bohuslav Martinů, populární herci i osobnosti společenského života. Pro Soňu si ale její maminka představovala jinou budoucnost, než bylo umění a zpěv.

Reklama

„Já jsem vždycky chtěla zpívat. Matka mi na to řekla, prosím tě, co je to za povolání? Musíš se dobře vdát a bude. Já se sice dobře vdala, ale nebylo. Manžel pak emigroval – a už jsme se neviděli,“ říká Soňa ve svém elegantním bytě, obklopená předměty, které má ráda, jako je třeba soška sv. Ludmily nebo všudypřítomná sbírka divokých husí – jejich motiv se opakuje na pohovce v obývacím pokoji, polštářcích, v sochách i na obrazech na zdi. Sama Soňa o sobě ostatně někdy říkává, že byla po celý život jako tažný pták.

Ne vždy měla ostatně příležitost všechny své věci pobalit. Třeba když prošla z východního do západního Berlína přes Checkpoint Charlie, poslední otevřený přechod v Berlínské zdi, při jediné možné a poslední příležitosti, která se jí naskytla, v rukou měla zase jen malého psa a kabelku. „Již týden poté mi Německá opera v Západním Berlíně nabídla smlouvu,“ vzpomíná na první dny emigrace.

Ve své rodné vlasti prožívá svou druhou kariéru. Nečekanou. Takřka každý den má diář zcela plný, včetně víkendů. A v Národním divadle v průběhu této své druhé kariéry přímo září. Právě v Národním divadle byla doktorkou Miladou Horákovou v dechberoucí Nekvasilově a Březinově inscenaci Zítra se bude… V nastudování slavného režiséra Roberta Wilsona oslnila v Čapkově Věci Makropulos, kde ztvárnila titulní roli.

V době premiéry tohoto mimořádně náročného představení jí bylo 85 let. „Ráda stojím na jevišti. Ne pro ten potlesk, ale pro tu práci. A že stojím tři hodiny? To mi nevadí. Já tam nestojím nohama. Já tam stojím hlavou.“
I teď stojí – z okna ve výklenku svého bytu pozoruje panorama Pražského hradu. Ten pohled na Hradčany ji ale netěší.

„V lednu se to musí změnit. Musí se to změnit. Já už jednou tenhle mráz z Hradu zažila. Když přišel únor ’48!“ Soňa Červená je nesmírně aktivní, angažuje se v řadě kulturních projektů – naposledy třeba při znovuotevření Werichovy vily jako nového pražského kulturního centra. „Jen skrze činy můžeme být nesmrtelní. Hrob jsem si sice už zařídila, ale ještě tu mám pár věcí na práci,“ říká odhodlaně.

V prezidentské kampani veřejně podporuje Jiřího Drahoše, s režisérkou Olgou Sommerovou, s níž Soňa Červená natočila několik dokumentů a naposled i ceněný celovečerní film Červená, podporuje TOP 09. Ráda se obklopuje lidmi o generace mladšími. Její poslední film produkovali mladí producenti z Evolution films, mladé potkává při všech svých projektech.

„S mladými lidmi se stýkám hodně a ráda. Učím se od nich bezstarostnosti a samozřejmosti. Tomu mě moje prvorepubliková kinderstube nenaučila. Já s nimi pokaždé omládnu a jsem šťastná a vděčná, že se mě nestraní,“ říká Soňa Červená.

Zároveň prý všechnu mládež ve svém okolí přesvědčovala jít volit. „Chodit k volbám je naše povinnost! Už jen proto, aby se naší nedbalostí nedostali k veslu zase komunističtí soudruzi.“

Váš příběh je příběhem téměř celého století naší země, naší republiky. Narodila jste se do svobody, do čerstvého prvorepublikového Československa, když ještě téměř vonělo novotou, zažila jste však i nástup dvou totalit, zažila jste temné a prostřednictvím osudu vašich rodičů i nejtemnější chvíle našich moderních dějin. Několik desetiletí jste strávila v emigraci, zažila úspěch po návratu do vlasti. Čím je pro vás vlastně Česko dnes? Jak vnímáte současnost naší země? Co vám dělá radost?

Česká republika je a zůstala mou rodnou zemí. Mám to tu ráda, a když jsem první den po svém návratu cítila zdejší povětří, ten sladkovodní vzduch na nábřeží, uvědomila jsem si, že jsem přistála doma. Ale když mluvíme o současnosti, a mám-li být zcela upřímná, když se dívám z okna na Hradčany, je mi smutno.

Co vás trápí?

Trápí mě, že se ta všeobjímající euforie po sametové revoluci brzy ztratila z repertoáru. Že se láska změnila v sebelásku, slušnost v bezohlednost. Potřebovali bychom někoho tam nahoře, kdo by nám opět vrátil důvěru a hrdost, někoho, k jehož bezúhonnosti by se dalo vzhlížet. Respektovat ho. To by mi udělalo opravdu radost.

Co se pro to dá dělat?

Volit Jiřího Drahoše! Nechci tímto rozhovorem dělat žádnou kampaň, ale mluvit o tom chci, když už se ptáte, protože to, kdo bude příštím prezidentem, je podle mě nesmírně důležité a pro naši budoucnost zcela zásadní. Podpořila jsem Drahoše veřejně, udělala jsem s ním i videoupoutávku, on se byl podívat na mém kinu, mluvila jsem s ním a zdá se mi jako nesmírně slušný, přímý a vzdělaný člověk. Úžasný člověk. Kličkování a lži nesnáším. To neodpouštím.

Jste nesmírně činorodou osobností, po mnoha desítkách let na nejslavnějších světových scénách, čtyřicetileté operní kariéře na prvních scénách v Německu, Rakousku, Francii, Anglii i USA a následně činoherním působení v Hamburku, New Yorku, Hongkongu či Sydney se vám otevřely i po návratu do vlasti zcela nové, nečekané umělecké možnosti. Vrátila jste se na koncertní pódia, činoherní jeviště, na filmové plátno, do rozhlasu, televize, píšete knihy, vše se setkalo s obrovským ohlasem a úspěchem i přesto, že se vás minulý režim pokusil z hlav i povědomí českých lidí zcela vymazat. Čím to podle vás je?

Když se na mě lidé na ulici usmějí, nebo mě dokonce osloví, to je pro mě pokaždé neuvěřitelný zázrak. Snažili se mě vygumovat, páni z totalitní partaje. Nepovedlo se to. A druhá kariéra po mém návratu? Dodnes si ten zájem o mou osobu nedovedu vysvětlit. Snad že jsem měla velké štěstí na role. Ale nestačím se divit, nestačím se ptát – jsem to já, jedná se o mě? Jsem totiž věčný sebepochybovač. Mám kolem sebe kuklu pochyb, která mě chrání. Třeba i před pošetilou pýchou, která se v našem uměleckém prostředí občas vyskytne.

Předpokládám, že pro vás musí být současný zájem o vás a vaše popularita nad jakékoli vaše očekávání – možná je vám dokonce nemilá, třeba z hlediska mediálního zájmu?

Před médii se však dovedu ochránit sama, aby si na mně bulvár nesmlsl – jak je ta čeština bohatá a krásná, to je přece nádherný slovesný vid!

Máte s bulvárem špatnou zkušenost?

Já jsem zvyklá přistupovat k médiím korektně, respektuji je, když pracují poctivě. Ale i ten dnešní denní tisk, který tvrdí, že není bulvárem, i ten se dnes bulvárem stává. Vzpomínám si aspoň na dva příklady rozhovorů pro seriózní noviny, kdy jsem po otištění výsledku nevěřila vlastním očím.

O co tehdy šlo?

Víte, mě se často ptají na to samé, i moje sestra se mi kvůli tomu smávala, jenže já na to odpovídám – mám přece jen jeden tento život a nebudu si něco vymýšlet. Jednou jsem tedy na otázku „Jak se vám pracovalo s Werichem?“ odpověděla: Skvěle, byl to můj první divadelní šéf a především učitel improvizace, měli jsme hezký kolegiální vztah. Titulek článku, jediná maličkost, kterou nelze autorizovat, pak zněl: Werich ji miloval! To se mě hluboce dotklo.

A ten druhý případ?

Nedávno jsem zase v jednom rozhovoru přiznala, že jsem byla jako tažný pták, prostě bezdomovec. Titulek pak byl Byla jsem jak potulná kočka. Chápete to? Nechci být navíc návnadou pro reklamu Babišova mediálního impéria ani kohokoliv jiného. Naše noviny, noviny Peroutkovy, Čapkovy, se zvrhly v pouťové vyvolávače. Lituji všechny slušné redaktory a novináře, kteří nemají kam odejít. Ve vašem případě jsem udělala výjimku, protože se mi váš časopis líbí a několik vašich interview jsem si přečetla se skutečnou chutí. V běžných novinách se o radostných a pozitivních příbězích mnoho nedočtete.

Ale média o vás zájem mají. Každá vaše premiéra je událostí. Čím si vlastně úspěch své současné, „druhé“ kariéry ve své vlasti vysvětlujete? Zatím to na poklidnou penzi nevypadá – viděla jsem váš diář, je zcela plný, program máte každý den. Přemýšlíte někdy o tom, čím váš příběh, váš přístup k profesi, vaše osobnost i dnes publikum tolik přitahují? Většina představení, v nichž vystupujete, je neustále vyprodaná. Je to vaše opravdovost, vaše schopnost publiku cosi sdělit, vytrhnout ho, vzrušit?

Jestli se dá vzrušovat pravdou, tak ano. Snažím se být celý život upřímná a pravdivá. Také si myslím, že moje výkony jsou poznamenány nadměrnou přípravou a naprostou, nekonečnou oddaností k práci. Tady se dnes leccos rychle zmákne – určitě výborně zmákne. Já se ale doznávám, že věci jen tak zmáknout, to prostě neovládám.

Možná vyjadřujete prostřednictvím svých partů to, co obecenstvo právě v této naší době potřebuje slyšet, o čem potřebuje přemýšlet. Vaše velké divadelní role z poslední doby, ať to byla doktorka Milada Horáková v inscenaci Zítra se bude… nebo Elina Makropulos ve Věci Makropulos, měly ohromný současný přesah, i jejich pojetí je velmi aktuální. Také se setkaly s ohromným zájmem publika a byly neustále vyprodané. Moje otázka je asi laická, přesto… Jak si své role v současnosti vybíráte? Co je pro vás klíčové, zvažujete-li nový projekt? Může vás oslovit kterýkoli režisér, přinést vám scénář, nabídnout vám roli?

Role jako Milada Horáková, Emilia Marty, Persefona nebo inscenace Příběh vojáka, to byl dar shůry, nevím, čím jsem si je zasloužila – či vysloužila? Já jsem si je nevybrala, to bych se ani neodvážila. Spíš si ty role, smím-li tak říct, vybraly mne a já pro ně udělala všecko, všecko, co bylo v mých silách. Mě samozřejmě může oslovit s nabídkou kdokoliv, ale já roli přijmu jen tehdy, pokud vím, že jí budu platná, přínosná, nikoliv že ta role poslouží mně, mé kariéře a mé ješitnosti.

Která z těch současných rolí je vašemu srdci nejbližší?

Je to různé. Třeba Toufara, komorní inscenaci Petra Zelenky a Aleše Březiny, jsem nerada hrála. Ovšem kniha Jako bychom dnes zemřít měli, kterou o Toufarovi napsal Miloš Doležal, byla výborná, a pokud jsme se připojili k obecnému zájmu o osobnost faráře Josefa Toufara, o rehabilitaci jeho jména a uctění jeho památky, pak jsem šťastná. Tyto odporné skutky jako umučení kněze či poprava poslankyně, doktorky práv, čestné, odvážné a pracovité ženy, matky, bojující jen za spravedlnost, je podle mě nesmírně důležité připomínat.

Zejména když vidíme, že strana, jejíž členové kdysi doktorku Horákovou popravili, měla ještě pár dní před volbami podle průzkumů druhé nejvyšší volební preference i přesto, že komunistka Marta Semelová veřejně prohlásila, že si Milada Horáková svůj trest zasloužila, protože svou vinu přiznala. Proč tomu podle vás tak je?

Když někdy vidím večerní zprávy, že spoluobčané říkají, jak to za komunistů bylo vlastně všechno lepší, nemohu tomu věřit. Pořád ještě lidé říkají, že to bylo výborné, když tu byli komunisti, že nebyla nezaměstnanost, že bylo všechno zadarmo a že by to tak mělo být. Prostě: bylo s nimi manipulováno, bylo za ně rozhodováno a některým lidem to tak asi vyhovovalo. Přijali to a zvykli si na to.

Když vidíte v televizi dnešní komunisty, kteří tvrdí, že se oprostili od svých předchůdců, co cítíte?

No to určitě, hodný komunista. To jsem už také někde slyšela. To byl největší omyl Václava Havla. On měl po všech těch zločinech komunisty prostě zakázat. Komunismus na věčné časy prostě zakázat a vykázat. On chtěl ale vládnout sametově. Jenže s komunisty to sametově nejde. A to se nikdy nezmění.

Co se pro to dá udělat?

Samozřejmě chodit k volbám! Už jen proto, aby se naší nedbalostí nedostali k veslu zase tihle soudruzi. Zažila jsem nadšenou dobu po válce, ale pak přišel únor 1948. A jímá mě úzkost, když kolem lidi tvrdí, že se něco takového už nemůže opakovat. To jsme si tehdy také mysleli, víte? Taky jsme si po válce mysleli, že totalita už nikdy nepřijde. Za tři roky to tu bylo znovu. My doufali, že je to jen zlý sen, že to bude na chvíli, že to nějak přežijeme. A co lidí to ve věznicích, v dolech a na popravištích nepřežilo.

O tom vyprávíte i ve filmu Červená. Olga Sommerová o vás natočila tento dokument, který měl letos v září premiéru. Jak dlouho trvalo, než jste k natáčení svolila?

Chvíli jsem odolávala, ale předtím už jsme spolu točily Moje dvacáté století a také jeden díl v cyklu Třináctá komnata. Byly to krásné dokumenty. To mi zaručovalo, že se nevrhám do neštěstí nebo nějakého bulváru. Věděla jsem, do čeho jdu. Olga si to dobře ohlídala, staly jsme se kamarádkami. Velmi jsme si rozuměly. Jaký bude výsledek, jsem si nedovedla představit, točily jsme napřeskáčku, točily jsme asi rok. Když jsem ale celý film potom viděla, užasla jsem, jak krásně to Olga spojila dohromady. Stvořila krásný film. Není to film o Soně Červené. Je to důležitý dokument o dvacátém století, které nás všechny poznamenalo.

Film Červená vyhrál v říjnu i mezinárodní festival Zlatá Praha, získal hlavní cenu Grand Prix Golden Prague a obstál v konkurenci dvaasedmdesáti filmů z 16 zemí světa.

Mám radost, že má úspěch. Je to svědectví a taková svědectví jsou důležitá.

Vedle divadelních projektů nebo akcí okolo premiéry filmu Červená se v poslední době intenzivně angažujete i v dalších aktivitách – nedávno například při znovuotevření Werichovy vily, za nímž stojí Nadace Jana a Medy Mládkových. Pro vás, která u Voskovce a Wericha v mládí vystupovala, to muselo být hodně osobní.

Dvojnásob potěšující pro mě byl zájem, který česká veřejnost o tento projekt projevila a projevuje. Jsem šťastná, že je Jan Werich pro současné české publikum stále aktuální a jeho dílo nadále ve společnosti tolik rezonuje. To je výborná zpráva.

Psali jste si, když jste byla v emigraci?

S Werichem jsem mnoho v kontaktu nebyla – hráli jsme spolu tři roky v divadle a byly to úžasné roky, pak jsem ale emigrovala a nechtěla jsem ho nějakou svou korespondencí přivést do maléru. S Voskovcem jsem se pak ještě dvakrát sešla v New Yorku. Werichova vila a Sovovy mlýny jsou věčnou nesmrtelností Medy Mládkové. Víte, když spadne opona, show končí. Máme jepičí život. Meda, ta ale neskončí nikdy. Stejně jako nikdy neskončil Jiří Voskovec, Jan Werich ani Bohumil Hrabal. Werichova vila zase ožila, Sovovy mlýny jsou jedním z nejnavštěvovanějších muzeí v Praze. Co víc si přát. Když jsem navíc na otevření Werichovy vily viděla tolik mladých lidí, srdce mi pookřálo. Mám mladé lidi ráda, jsou otevření.

Mluvíte s nimi často?

Mluvím pořád s mladými lidmi, ráda a hodně je vyhledávám. Učím se od nich bezstarostnosti a samozřejmosti. Tomu mě moje prvorepubliková kinderstube s kloboučkem a rukavicemi nenaučila. Já s nimi pokaždé také omládnu a jsem šťastná a vděčná, že se mě mladí lidé nestraní. Žila jste na mnoha místech světa, plně jste se soustředila na práci. Často říkáte, že slovo domov je pro vás poněkud abstraktní a po léta pro vás mnoho neznamenalo. I svou první knihu pamětí jste nazvala Stýskání zakázáno. Vaše nová kniha má už název Stýskání zažehnáno.

Co pro vás vlastně „domov“ znamená dnes?

Domov? Kdybych se nadobro někde usadila, nebyla by to zase emigrace od zbytku světa? Mým domovem je život bez emigrace. Ovšem usadit se není totéž co uložit se, pokud mi rozumíte. Mimochodem – mám krásnou hrobku v Hradci Králové!

Já jsem to viděla, jak se z ní v dokumentu radujete, když ten černý leštěný náhrobní kámen s vaším podpisem ukládají na váš hrob a vy stojíte, máte sepjaté ruce, usmíváte se, na hlavě elegantní baret… Není to trochu cynické, sama si zařídit vlastní hrob?

Nenechávám nic náhodě. Moc pro mě znamenal můj pradědeček, Václav František Červený, vynálezce žesťových nástrojů. Jezdil po celém světě, vystavoval. Já ho neznala, zemřel dřív, než jsem se narodila. Ale já si myslím, že mám jeho duši. Vždy když jsem byla v nějakém městě, kde on vystavoval, úplně jsem cítila, jak mě chrání, cítila jsem ho nad sebou. Věřím, že tělo umírá, ale duše nezemře. A ta hrobka v Hradci, to je hrobka mého pradědečka a já bych tam chtěla ležet s ním. I když jsem ho neznala, mám k němu z rodiny nejblíž.

Co vás vedlo k napsání nové knihy?

Stýskání zakázáno vyšlo už v roce 1999 a končí mým návratem do Čech. Napsala jsem celý svůj život předtím, kde jsem bloudila, kde jsem řádila, kde jsem zpívala, co a jak bylo. Já myslela, že tím to skončilo, ale neskončilo. Najednou to bylo od mého návratu čtvrt století, já byla pořád tady, a tak si říkám, to přece musím napravit. Opravit to Stýskání zakázáno. A tak jsem psala a psala a psala. Těch pětadvacet let jsem musela nějak ospravedlnit.

Těší vás psaní?

A jak! Já nerada mluvím. Jsem nesdílná, nerada mluvím. Ale ráda píšu.

Jako nesdílná mi zrovna nepřijdete. Působíte dojmem velmi společenské osoby.

Těžko se na to odpovídá. Jsem povahou introvert. Žiji ve třetím patře nad Vltavou, pozoruji labutě na řece a hejna ptáků nad hlavou a ráda jsem sama. Když mám volno, chodím také do divadel, do kin, na koncerty. Do společnosti ale málokdy. Omlouvám se, že nejsem party girl. Není to věkem. Jsem prostě nebavič, jak říkala moje maminka. Od dětství jsem nebavič. Doma mi říkali naše tragédka. Byla jsem velmi vážné dítě. Je to moje vnitřní ustrojení.

A s takovou povahou se člověk stane světovou operní hvězdou?

Na jevišti jsem někdo jiný. Zpěv a slovo mě vždycky unášely. Já jsem vždycky chtěla zpívat.

Rodiče vás v tom podporovali?

Vůbec ne. Sice jsem vyrostla v uměleckém prostředí, ale moje matka si pro mě přála něco jiného. Uchvátilo mě, když mě moje chůva vzala v mých dvanácti letech na Carmen. To byl můj životní zážitek. Matka mi na to řekla: Prosím tě, co je to za povolání, zpěvačka? Musíš se dobře vdát a bude. Jenže já věděla, že chci být Carmen. A dokázala jsem to.

Je to vaše nejslavnější role.

Na jevišti jsem jako Carmen zemřela 156krát, hrála jsem ji ve třech jazycích na různých místech světa, na nejslavnějších jevištích. Je to moje životní role a také můstek do velkého světa.

Vzpomínáte na časy své největší slávy ráda?

Vzpomínám na to ráda, ale rukama nelomím. Jsem dosti věcná. V máločem, ale v tomto jsem věcná. Co bylo, to bylo, bylo nebylo. Neupínám se k minulosti. Radši prožívám přítomnost. A budoucnost. Mám ještě nějaké plány.

Jaké jsou to plány? Máte dnes roli, na niž se připravujete?

Mám spoluúčinkovat v Brně na koncertě Příběh vojáka od Stravinského. Je to tedy strašně moc textu, ale nádherného. Moc mě to baví. V listopadu recituji melodram na hudbu Heinricha Khana. Byl to Fibichův současník a napsal na nádhernou báseň od Goetheho krásnou hudbu. Je to příběh pěvce, který přijde vystoupit před krále, a král se tak rozjaří, že mu chce za jeho výstup nabídnout zlatý řetěz. A pěvec mu odpovídá – ten zlatý skvost si nezasloužím, to, co mám v hrdle, jsem dostal od pánaboha zadarmo. To je přeci tak nádherné – a pro kumštýře typické. Tedy pro některé.

Jak se vám dnes učí role? V několika svých představeních téměř nesejdete z jeviště, což by bylo úctyhodné i pro umělce o dvě generace mladšího.

Role se učím stejným způsobem jako v mládí. Pořád je to stejné. Rutina je stejná. Učím se své party tak, že místo desetkrát si je zopakuji stokrát. Práce mě těší a baví. A také věřím, že pro mou paměť je to ten pravý elixír.

S rolemi za vámi někdo přichází, nebo jste to vy, kdo dnes motivujete k tomu, aby někdo nějaké dílo uchopil a uvedl na jevišti?

Například Miladu Horákovou jsme udělali na nabídku Národního divadla, abychom si vybrali cokoliv, nějakou velkou ženu, a že nám to uvedou. Takže jsme s Jiřím Nekvasilem a Alešem Březinou hledali Emu Destinnovou, Elišku Krásnohorskou, Boženu Němcovou a pak jsme svorně rozhodli – ne, bude to Milada Horáková. Ta je nejdůležitější, aby se zobrazila, zvěčnila. Na tom jsem se podílela od počátku, ano. Ale jinak – já bych si nikdy nedovolila někomu diktovat, že chci hrát tohle a tohle. Role chodí za mnou a je na mně, zda zvážím, že pro to mohu něco udělat, nebo nemohu. Ale pochopitelně mě těší, že za mnou role chodí. I když mě to už trochu…

… zmáhá?

Zmáhá?? Tak to teda ne! Ale děsí. Děsí, protože vidím, jak čas kráčí. Ale dokud mě práce baví, nedovedu odmítat.

Vaše píle, pracovitost i nasazení jsou obdivuhodné, abych pravdu řekla. Stále vystupujete i v několika představeních naráz. Co vás žene dopředu?

Několikrát jsem dostala i nabídku, zda bych nechtěla vyučovat. Já ale nechci vyučovat. Chci se do konce svého života učit. A času už moc nemám. Ráda bych ale po sobě zanechala stopu, po které by se špacírovalo vesele a úspěšně. Co je mým hnacím motorem? Nevím, snad moje čisté svědomí, které jsem si v každé situaci zachovala. A co mě na práci nejvíc baví? Laciné, ale já to řeknu. Ta dřina. Jsem prostě dříč. Pracovitosti si vážím i u druhých. A pak ještě lidského soucítění. Soucítění a pravdomluvnosti.