Byznysmen a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr, který v posledních letech zastupuje kvalifikované akcionáře, píše o tom, proč by stát měl vykoupit akcie ČEZ, a udělat tak z energetického obra definitivně státní podnik.
Radikální krok, ke kterému by se měl stát odhodlat, protože nemůže prohloupit. ČEZ by férově vyplatil minoritní akcionáře z jejich majetku a v české energetice by bylo po desetiletích konečně jasno a byla by připravená na cokoli, co se v energetickém sektoru v rámci Evropské unie bude dít.
Včetně dalších a dalších regulací. ČEZ sám by se konečně po letech stal tím, čím po léta stejně je, jen to musí kvůli obchodování svých akcií na trhu skrývat – ministerstvem energetiky. Organizací plnou státních úředníků. Protože na to, být ceněnou tržní firmou, současné vedení stejně nemá.
Ano, mluvíme o zestátnění ČEZ.
Neobratnost, ohýbání péče řádného hospodáře, opuštění rozumné a pochopitelné strategie v energetice (například plánovaný prodej větrných elektráren v Rumunsku, jež jsou základem nyní tak ceněné a vyzdvihované zelené energetiky), nepochopení problematiky jaderné energetiky v evropském rozměru ze strany vlády a našich politiků obecně… V tomhle všem ČEZ dříve či později narazí.
Pokud budou chtít vláda, ale i majetkově a trestněprávně odpovědné vedení ČEZ pokračovat ve snahách o stavbu jaderné elektrárny, budou muset sáhnout k vyřešení vlastnické struktury ČEZ. To tvrdím dlouhodobě. Bez toho se nepohne dál ani česká energetika jako taková. Je to dluh, který se v čase a s vývojem sektoru energetiky EU stal palčivým a je strategicky nutné ho vyřešit.
Ze zápisu Státního výboru pro nové jaderné zdroje ze sklonku loňského roku vyplynulo, že tým pro jednání o detailech smluvní dokumentace mezi státem a ČEZ se oficiálně zúžil z dvaceti členů výboru na čtyři. Samostatně tak o tomto klíčovém kroku má jednat jen premiér, ministr průmyslu, CEO ČEZ a jaderný zmocněnec.
Posledně jmenovaný byl současně pověřen jaderným jednáním s Evropskou komisí, které však ještě ani nezačalo. Podstata jednání o výstavbě nového jaderného zdroje, stejně jako jednání o podpoře jaderných zdrojů v Bruselu je tak v rukou úzké skupiny lidí a celý meziresortní a o opozici rozšířený jaderný výbor byl „užitečně“ odstaven na vedlejší kolej.
Chladicí věže v Dukovanech | Foto artemio CZ
To je samozřejmě praktické, zvláště pokud se mají projednávat citlivé informace, jejichž vliv na tržní ocenění ČEZ je zásadní. Tím spíš, když se plánuje stavba jednoho jediného bloku o výkonu 1,2 gigawattu za cenu velmi pravděpodobně převyšující aktuální tržní kapitalizaci celého ČEZ: 280 miliard korun.
Přitom trh nyní v celém ČEZ oceňuje nejen 13,8 gigawattu výkonu výroby elektřiny, zahrnující 4,3 gigawattu stávajících jaderek, téměř 7 gigawattů uhelek, 2 gigawatty vodních elektráren, 1 gigawatt větrných a solárních elektráren a 0,84 gigawattu paroplynu, ale i další aktiva. Mezi ně patří také uhelné doly, distribuce v Česku, Rumunsku i Bulharsku, generující třetinu EBITDA celé energetické skupiny, nebo také vedením ČEZ tolik ceněné aktivity ESCO.
Veškerá dosavadní jednání na úrovni EU navíc vyloučila možnost, že by stavba nové jaderné elektrárny mohla být podporována ze „zelených“ bruselských fondů, ač to naši politici slibovali. Za těchto okolností nemůže být pochyb o oprávněnosti požadavku tisíců minoritních akcionářů ČEZ férově řešit iracionální státní převahu, kolaboraci vedení se zájmy majoritního vlastníka a současně i jistý druh pohrdání soukromým majetkem ze strany vlády.
Zároveň jsou nezbytné i úpravy platné české legislativy – a to dříve, než bude moci dojít k realizaci jakýchkoli dalších kroků. Důvodem je ukončení snah o uzákonění nového, speciálního zákona pro výstavbu jaderných zdrojů. To vládní legislativci odmítli. Jsem toho názoru, že tak přichází či může přijít na řadu plán „zbavit“ se minoritních akcionářů v ČEZ.
EU, respektive Brusel umí řešit doposud jen dva scénáře stavby a podpory jádra, které u nás připadají v úvahu. Stoprocentní státní vlastnictví (Maďarsko), anebo v Británii uplatněný model contract for difference, tedy podpora nových jaderných zdrojů skrze garantovanou cenu elektřiny. Právě o něm jednala Francie s Unií celých šest let a česká vláda ho striktně odmítla.
Francií nově prosazovaný model podpory jaderné energetiky skrze regulovanou část ceny elektřiny je v plenkách, a i proto tato jaderná velmoc zatím své veškeré snahy o nové bloky odložila za rok 2022. Přesto se ve Francii uvažuje o zestátnění jejich energetického šampiona EdF, který podobně jako ČEZ obchoduje minoritní část akcií na burze.
Výhody zestátnění ČEZ jsou nezpochybnitelné jak z pohledu státní energetické koncepce, tak z hlediska národní bezpečnosti. Neřešila by se jen situace stavby jednoho jaderného bloku, ale obecně nastavení české energetiky do budoucnosti včetně rozvoje jádra. Ovládnutím celého ČEZ by vláda získala kontrolu nad veškerým cash flow společnosti, tj. měla by zajištěno financování jakýchkoli investic, což by v budoucnu ochránilo státní rozpočty před přímým dotováním jaderné výstavby.
Naopak zatěžovat bedra soukromých investorů prokazatelně nerentabilní investicí a riskovat spory a postup na hraně zákona je nerozum. Nároky na státní rozpočet pro výkup minorit by přitom zůstaly velmi nízké. Zákon o obchodních korporacích totiž dává v první fázi i možnost například zrušení registrace akcií, takže by následný povinný odkup minorit financoval přímo ČEZ. Jeho hospodaření aktuálně bobtná s růstem cen elektřiny a současně se připravuje na nemalé prodeje zahraničních aktiv.
Při ovládnutí více než 90 procent ČEZ (za peníze ČEZ!) by samozřejmě vše uzavřelo zákonné vytěsnění minoritních akcionářů. Další výhodou je, že pro realizaci této cesty má vláda otevřené dveře už nyní a nemusí cokoli řešit. Úspěch je vzhledem ke struktuře minoritních akcionářů jistý a stát bez ohledu na vývoj v sektoru nemůže udělat chybu.
V nedávné minulosti si obdobnou cestou prošli mobilní operátor O2 pod soukromým vlastníkem, ale i Unipetrol ovládaný polskou vládou kontrolovaným PKN Orlen. Co tedy stojí proti?
Zčásti samotná pražská burza, která by přišla o další a významný titul. Největší překážkou jsou však politické choutky a možná i touha po pochybném byznysu těch, kdo se chtějí o jádru nebo jakékoli jiné alternativě vývoje české energetiky jen radit, schůzovat, zasedat, psát nekonečné litanie materiálů. Ve skutečnosti ale stavět jadernou elektrárnu nechtějí a nechtějí ani konstruktivně řešit budoucnost české energetiky.
Sem bohužel patří mnozí účastníci celé vládní diskuse. Sousto je to bezesporu lákavé. Veřejné mínění je jádru v Česku dlouhodobě nakloněné a současně má jen na přípravu stavby jednoho bloku jaderné elektrárny padnout během následujících let 15 až 20 miliard korun – to vše předtím, než se opravdu rozhodne, zda skutečně stavět, či ne.
Takové rozhodnutí už zjevně nemůže udělat nikdo jiný než politická garnitura, která nevzejde z voleb v roce 2021, ale až z těch dalších. Pokud kdy vůbec…
