Jezdí na místa mimořádných událostí, rozvážejí humanitární pomoc, zajišťují provoz evakuačních center. Boří se v holínkách v bahně, odstraňují hromady suti. Za každého počasí i podmínek nabízejí podporu a pomoc. A to vše už desítky let. Vlastně dohromady sto pět. Přesně tolik je organizaci Českého červeného kříže (ČČK), která vysílá své dobrovolníky po celé zemi všude tam, kde je právě potřebují. 

V čele Úřadu ČČK stojí třetím rokem Karol Čukan. Zkušenosti s humanitární pomocí nabíral už jako dobrovolný člen a také vedoucí oddělení filantropie a strategického partnerství v česko-slovenské pobočce Lékařů bez hranic. Coby řediteli úřadu organizace, která má ve svých řadách třináct tisíc dobrovolníků a několik stovek zaměstnanců, se mu hodí i znalosti z manažerských pozic v soukromém sektoru.

„Za těch více než sto let, kdy se Český červený kříž snaží naplňovat své poslání, a tedy mírnit utrpení a pomáhat všem bez ohledu na jejich národnost, pohlaví, rasu, vyznání nebo politické přesvědčení, se udělalo kus dobré práce. Jenže dost jí máme před sebou, čeká nás náročné období,“ myslí si ředitel.

Jaký pro vás byl právě uplynulý rok 2024? 

Mysleli jsme si, že bude víc oddychový. Když si to vezmete, tak v roce 2020 až 2021 jsme řešili covidovou pandemii, v roce 2022 vypukla válka na Ukrajině, kde jsme pomáhali nejen u nás doma, ale i partnerské organizaci přímo na Ukrajině. A loni, když už jsme si mysleli, že si trochu vydechneme, přišly povodně a najednou je rok za námi, ale jako by v něm chyběla nějaká koncovka. 

Loňské povodně zasáhly nejvíce Moravskoslezský a Olomoucký kraj. Ve vaší sbírce se na pomoc zasaženým obcím a lidem vybralo kolem šedesáti milionů korun, včetně darů od různých firem. Jak přesně jste ty peníze rozdělili?

Asi pětina z té částky se použila na okamžitou materiální pomoc a na činnost přímo na místě. Měli jsme v zasažených oblastech stovky dobrovolníků, kterým jsme museli dát jídlo, zaplatit cestu, někde je ubytovat. Třeba v Ostravě jsme dostali od jednoho dárce nocleh zdarma v jednom hezkém hotelu, a hned se nám na sociálních sítích začaly množit zprávy, jak to, že utrácíme za hotel. (smích)

Další část peněz, a ta nejpodstatnější, šla na dva programy – jeden je na čištění studní a druhý na obnovu venkovních hřišť nebo sportovišť u mateřských a základních škol. Na konci března uvidíme, kolik peněz se reálně použije. A co zbyde, to chceme investovat do toho, abychom byli příště lépe připraveni. Koupili jsme spoustu elektrocentrál a vysoušečů, o některé jsme přišli, jiné tam nechali. Je potřeba mít v zásobě nářadí, nástroje. Lidi dohromady dáme, ale když nemají vybavení, je to problém. 

Povodně zasahují zemi téměř pravidelně, v menší či větší intenzitě. Neovlivní to výši dárcovských příspěvků? 

Je to možné, ale nemohu mluvit za celou filantropickou sféru. My jsme třeba byli mile překvapeni, že spoustu darů, které jsme obdrželi, bylo ze samospráv, u nichž se projevila solidarita s postiženými obcemi. I pro nás je to důležitý vnitřní argument proto, abychom byli víc připraveni a měli nějaké peníze k dispozici hned.

Chceme začít diskutovat o vytvoření stálého fondu, kam by lidé a obce přispívali a kde by se peníze mohly i zhodnocovat a v případě katastrofy uvolnit. A uvažujeme rovněž o myšlence pojištění na mimořádné události. Už to zkouší Červený kříž v několika zemích na světě. Pojišťovací společnosti mají schopnost, že dokážou vypočítat pravděpodobnost a logiku toho, zda se nějaká katastrofa bude opakovat a v jakém rozsahu. Tak proč toho nevyužít? 

Co vlastně dárce přesvědčí, aby na sbírku přispěl? Že vidí záběry v médiích, nebo že je to v místě, které zná? Válka na Ukrajině zvedla neuvěřitelnou vlnu solidarity, ale na druhou stranu, ozbrojených konfliktů se na světě děje přece stále dost?

Když máte osobní zkušenost nebo je vám to místo blízké, je ta reakce úplně jiná, než když jde o nějakou humanitární katastrofu třeba v Africe. A máte pravdu, v okamžiku vypuknutí války na Ukrajině v tom samotném momentě už běželo přes stovku ozbrojených konfliktů po celém světě.

Jenže to ukrajinské sídliště vypadalo jako naše, školy, příroda, domy. Spousta lidí také někoho z Ukrajiny znala nebo tam byli dřív na dovolené. To vše má vliv. Vidíme to i v jiných oblastech naší činnosti. Hodně lidí, kteří k nám jdou na kurz první pomoci, přichází třeba proto, že měli na zahradě grilovačku, kamarád se popálil a oni nevěděli, co dělat.

Ze spontánních dárců se často stanou i dlouhodobí, protože vidí, jaký má jejich pomoc konkrétní dopad. Máme skvělou podporu od některých společností, které vidí v naší práci smysl, například Coca-Cola nám pomáhá již několik let, od materiální pomoci v době covidu až po programy pro seniory. Možnost se spolehnout na dlouhodobé partnery a dárce je důležitá, protože dárcovství je hodně odvislé od ekonomiky, když se jí daří, je to lehčí. I proto je důležité, aby pomáhali ti, kteří peníze mají, a šli tak trochu příkladem. Společnost má spoustu problémů, které nejsou řešeny státním rozpočtem. 

Jsou lidé štědřejší v okamžiku, kdy se na ně těch negativních zpráv ze všech stran valí spousta, a oni mají pocit, že svou pomocí alespoň někde trochu ulehčí? Anebo jsou naopak už vyčerpaní a peníze si raději nechávají pro sebe, pro případ, že je budou potřebovat sami?

Stále je pravda, že se jako národ umíme semknout a pomoci. Na druhou stranu už je toho moc, jsme z toho unaveni. Počet událostí, které apelují na pomoc, roste, a to nejen tím, co se opravdu děje, ale i tím, jak jsou informace o nich dostupné.

Štědrost je u Čechů obrovská, ale vyčerpá se. Podívejte se na posledních pět let zpátky, na co jsme všechno přispěli. A když k tomu přidáte i ostatní aktivity – třeba dary pro dětské domovy, azylové domovy, seniory, už je toho moc. 

Tak mě napadá, jestli těch různých nadací a organizací, které pořádají sbírky, není už trochu příliš. Jestli už nejsou trochu kontraproduktivní a spíš si navzájem neškodí? Přece jen vzniká i spousta nadací, která zakládají miliardáři. Netříští se pak ta pomoc? 

Jedna věc je, zda tady těch organizací není už moc. Myslím, že pokud by to tak bylo, tak už nefungují. Ale pokud ještě stále dokážou dárce oslovit, a řešit nějaký konkrétní problém, je to skvělé.

Co mi přijde trochu víc důležité, je, že by se zakladatelé nových organizací a nadací měli rozhlédnout, zda už v té oblasti někdo nepůsobí. A pokud mají pocit, že to nedělají efektivně, možná by bylo lepší se na ty fungující obrátit, zda nechtějí s něčím pomoci. Abych parafrázoval čínské přísloví – lepší naučit někoho lépe rybařit než nasadit nového rybáře. Protože pak to tříštění pomoci určitě je a zbytečně se tak ztrácejí peníze. 

Je nějaká oblast, kde by podle vás bylo potřeba peněz víc? Napadají mě azylové domy pro maminky s dětmi, domy na půli cesty? Podle čeho vy vybíráte, komu pomoci?

To je těžká otázka. Jsme často součástí těch komunit. Naši členové přicházejí s nápady, co se tam u nich děje a co by chtěli řešit. Každá oblast i město potřebují něco jiného. Myslím, že bychom se měli začít více věnovat otázce stáří. Zda to necháme jen na státu, nebo do toho vstoupí kromě charitativních a jiných organizací i společnost.

Je to o tom, zda máme část HDP investovat do sociální péče, nebo to budeme platit z vlastní kapsy. Chceme, aby bylo vše hrazené státem, nebo se v tom budeme také angažovat?

Myslím, že jedna z věcí, kterou obecně podceňujeme, je ta připravenost na situace, které nás čekají. Vím, že to není zatím tak sexy, dát peníze třeba na vybudování skladu, kde budou věci, které v případě nouze někdo v budoucnu použije, ale i to je součást pomoci. 

Podle vás tedy chybí jakási dlouhodobá společenská připravenost na krizové situace?

Vnímáme to tak. Součástí odolnosti společnosti je třeba znalost první pomoci. Teď to řeknu na rovinu, pokud se najde partner, který řekne, že chce naučit sto tisíc Čechů základy první pomoci, tak moje telefonní číslo je na webové stránce. Je to oblast, která se dlouhodobě podceňovala.

Schválně, kolik lidí umí poskytnout první pomoc? A kolik lidí má doma zásoby balené pitné vody na několik dní v případě, že budou povodně? Kolik lidí ví, kde je v okolí jejich domova nejbližší kryt? Doufáme, že se nám tohle podaří změnit.

Vaši členové i dobrovolníci jsou poměrně flexibilní a musejí se občas učit za pochodu. Která událost byla pro ně za posledních pár let nejnáročnější?

Každá si vyžaduje jiné nasazení a jinou energii. Když byl covid, byli jsme schopni nabrat tisíce dobrovolníků z ulice, kteří nosili za lockdownu nákupy seniorům. Následně jsme pak školili pomocný personál do nemocnic. Co je náročnější? Managovat několik tisíc lidí po telefonu, protože se s nimi nemůžete setkat, nebo účetního či instalatéra přeškolit na pomocného zdravotníka?

To, co si myslím, že umíme, je pružně zareagovat na situaci, která tady nikdy nebyla, jsme součástí toho prvního řešení. Dokážeme se vrhnout na problém a pomoci. 

Máte dostatek lidí?

Počty neztrácíme nijak dramaticky, ale člen i dobrovolník se jednou opotřebuje. To se prostě děje, několik let je aktivní a pak si musí odpočinout. Máme pár těch, kteří jsou nezničitelní, ale obecně pomáhající profese je velmi psychicky i fyzicky náročná. Proto se snažíme hledat mladé lidi, vymyslet pro ně programy, aby je to k nám přitáhlo. 

Jaký má vaše organizace rozpočet?

Na to nejde tak jednoznačně odpovědět. Jsme organizace, která má 61 oblastních spolků plus národní společnost. Rozpočet, který jde přes centrální úroveň, je asi sedmdesát milionů korun na tu činnost, kterou děláme běžně. Oblastní spolky mají vlastní hospodaření, obraty od jednoho do padesáti milionů korun.

Takže dohromady hospodaříme s částkou kolem půl miliardy korun. Ale to je bez větších projektů a událostí. Když se něco děje a máme nějaké sbírky, tak ty samotné aktivity jsou v desítkách, někdy i ve stovkách milionů. Například na pomoc lidem zasaženým ozbrojeným konfliktem na Ukrajině jsme vybrali tři sta milionů korun.

Z čeho pocházejí vaše příjmy? 

Do určité míry nás živí kurzy první pomoci, které pořádáme, a některé sociální a zdravotní aktivity. Od státu máme institucionální podporu, ale nejsme státní rameno. Sociální a zdravotní služby jsou placeny z veřejného systému a dotací, poskytujeme i vzdělávací nebo intervenční služby.

Ale samozřejmě že se nám bude špatně konkurovat velkému kolosu, který bude provozovat Alzheimer centra. Ten si umí spočítat, kdy se mu investice vrátí, my máme těch zařízení jen pár a musíme trochu víc hospodařit. A pak máme zcela na darech a dotaci z ministerstva zdravotnictví závislé dárcovství krve, kdy se o naše dárce staráme a morálně je oceňujeme za bezpříspěvkové odběry.

Když se vrátíme v čase ještě do minulosti, říkal jste, že Český červený kříž oslaví letos sto šest let. Jak velkou proměnou za tu dobu prošel?

Historie se začala psát už v roce 1859, kdy Švýcar Henri Dunant viděl utrpení vojáků v bitvě u Solferina a řekl si, že takhle ne, takhle moderní civilizace nevypadá, a dal základy tomu, co je dnes největší humanitární organizace na světě.

O vznik Československého červeného kříže se pak u nás postarala Alice Masaryková v roce 1919, která to vnímala jako důležitý nástroj, aby zlepšila zdravotní a sociální stav lidí v mladé republice. Uvědomovala si, že organizace může mít skvělé cíle a skvělé lidi, ale nejde to bez podpory a systematického dárcovství i podpory státu.

V kanceláři mám její dopis, který psala, když se spouštěla sbírka v roce 1948. Dala nám do vínku spoustu důležitých věcí – založily se ústavy pro matky s dítětem, rozvíjeli jsme ambulantní služby. Jenže pak přišla komunistická vláda. 

Co se změnilo?

Mám takovou myšlenku, že národní společnosti Červeného kříže v Evropě se dělí na dvě kategorie – jedna jsou nepřerušené a druhá přerušené, a tím myslím znárodnění. Když se podíváte na Evropu, tak země, které byly ve východním bloku, mají svou existenci trochu narušenou.

A proti tomu si vezměte třeba Rakousko. Červený kříž tam má opravdu stopadesátiletou tradici, stále si drží ambulantní služby, a to i co se týče vozidel záchranky. My je měli také, ale pak se znárodnily a už se nikdy nevrátily nám. Nicméně není důvod se ohlížet, musíme se spíš dívat dopředu. Uvidíme, co nám tento rok přinese, doufám, že těch sbírek na mimořádné události a katastrofy bude potřeba co nejméně.