Kalendářně je sice období zimy, ale venkovní vzduch při jasné obloze příjemně prohřívají ostré paprsky slunce, do nichž se mezi gigantickými nádržemi dívá při focení muž v košili a v saku s bílou ochrannou přilbou na hlavě, která jej odlišuje od všech ostatních přítomných s helmou oranžové barvy. V jeho obličeji je přitom patrný spokojený výraz, k němuž má pádný důvod.
Nacházíme se v jednom z nejstřeženějších objektů v České republice, na Centrálním tankovišti ropy na návrší nedaleko středočeské Nelahozevsi, odkud je rozhled do širého kraje, jemuž dominuje hora Říp.
Tím mužem, který zde nastavuje tvář objektivu fotoaparátu, je šéf státního provozovatele ropovodů Mero ČR Jaroslav Pantůček.
Právě díky němu loni Česko zažilo historický okamžik, když se po šedesáti letech mohlo díky rozšíření kapacity ropovodu Transalpine Pipeline (TAL) zcela odstřihnout od ruské ropy.
„Mohu odejít s tím, že všechny domácí úkoly jsem si napsal. Stihl jsem to opravdu o fous,“ říká, když procházíme mezi sedmnácti nádržemi s ropou s celkovou nominální kapacitou 1,7 milionu metrů krychlových.
„Od samého počátku byla na tomto tankovišti ve státních nouzových zásobách výhradně ruská ropa, kterou uměla zpracovat jen rafinerie v Litvínově. Pro tu kralupskou, která je pár kilometrů odsud, jsme paradoxně žádnou ropu v případě výpadku neměli. Dnes tu máme z většiny neruskou ropu, což je z historického pohledu zásadní změna,“ pochvaluje si manažer ve službách státu.
S jeho týmem se mu přitom povedl až husarský kousek. Odstřižení od ruské ropy totiž předcházelo rozšíření kapacity ropovodu TAL, vedoucího do Česka přes německý Ingolstadt z italského přístavu Terst. Ještě předtím ale Mero vstoupilo do konsorcia TAL Group. A nebyla to jednoduchá vyjednávání.
Jaroslav Pantůček se svým týmem na všem dělal dohromady přes dvě dekády. V jednu chvíli už to vypadalo, že práci nedokončí, to když ho v roce 2015 odvolal z funkce tehdejší ministr financí Andrej Babiš. Po sedmi letech se ale měl díky bývalému premiérovi Petru Fialovi k nedodělané práci vrátit.
A po dalších třech letech mohl slavit, že do Česka proudí už jen ropa ze západu, a nikoli z východu, což bylo po šest předešlých dekád nepředstavitelné, respektive nemožné.
Roční spotřeba ropy se v Česku pohybuje na úrovni kolem sedmi milionů tun. Aby projekt TAL-PLUS dokázal pokrýt objemy ropovodu Družba, musela se přepravní kapacita ropovodu TAL pro Česko zvýšit o čtyři miliony tun ročně.
„Strávíte na tom sedmnáct let svého života a 3. března 2025 vám přijde potvrzení, že kapacita ropovodu TAL je navýšena a že máte všechny potřebné licence k provozování ropovodu. A 4. března Družba přestane téct. To pak sedíte doma, díváte se nahoru a říkáte si, že vás tam nahoře má fakt někdo hodně rád,“ vypráví Jaroslav Pantůček už usazený v zasedací místnosti administrativní budovy přísně střeženého tankoviště, kam se jako civilista běžně nedostanete.
Foto Jan Berounský
Celoživotní vyznavač karate, zápasník a dnes i rozhodčí si ale nechce připisovat všechny zásluhy. Základ toho, že se mohl podílet na zkapacitnění ropovodu TAL a nakonec být i u toho, že do Česka zcela přestala téct ruská ropa ropovodem Družba, podle něj položil na začátku devadesátých let tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý.
Právě Dlouhý rozhodl o tom, že stát vybuduje nový ropovod směřující z Bavorska do Centrálního tankoviště ropy u Nelahozevsi – ropovod IKL.
Pak se ale Pantůček rozpovídá o tom, jak systematicky krůček po krůčku postupoval a jak trpělivě přesvědčoval podílníky konsorcia TAL v podobě ropných gigantů jako OMV, Shell nebo Exxon, aby se Česko stalo jejich partnerem tím, že pustí Mero mezi vlastníky. To vše, aby ve finále stál za jeho rozšířením.
„Absolvoval jsem nespočet jednání, a když už jsme měli vstoupit do ropovodu TAL, byla natřikrát přerušena. Jednou to dokonce vypadalo, že už nevratně. Vždy nám ale pomohl zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, který se pokusil jednání restartovat, a při posledním pokusu se nám podařilo vše dotáhnout ke zdárnému konci,“ svěřuje se.
To byl jeho první úkol. První varovný zdvižený prst, že by Česko mělo diverzifikovat dodávky ropy, které do roku 1996 tvořila ze sta procent ropa z Ruska proudící k nám skrz ropovod Družba, postavený v šedesátých letech. Ten nás jako pupeční šňůrou propojil s ropnými poli v Sovětském svazu, později v Ruské federaci. Rusové ho ale po rozpadu východního bloku brzy začali zneužívat k politickým bojům.
„Impulz, který mě k celé dlouholeté akci nakopl, byl rok 2008, kdy začaly debaty o radaru v Brdech. Byla to velká politická přestřelka a jednoho dne nám zničehonic zavolali kolegové ze Slovenska, přes které k nám proudila ropa z Ruska, že na hranicích nemají žádnou ropu. Tok v Družbě se k nám zcela zastavil,“ vrací se v čase téměř o dvě dekády zpět.
Tehdy Mero pro fungování státu muselo odčerpávat ropu ze státních hmotných rezerv a následně je doplňovat. Situaci zvládlo bez jakéhokoli omezení občanů a ekonomiky, bylo ale jasné, že do budoucna musí najít k ruským dodávkám alternativu.
Ve společnosti Mero proto rozhodli, že Česko bude dodávky ropy diverzifikovat, tedy že se u vlastníků pokusí vyjednat navýšení kapacity ropovodu TAL, jenž je jedinou cestou, kterou k nám může proudit ropa ze západu. Protože i když v něm byly v té době kapacitní rezervy, Česko bylo ze sedmdesáti procent závislé na ropě z Družby a samotný TAL by to po úplném přerušení nedokázal vykrýt.
Jaroslav Pantůček navíc na konci roku 2009 odletěl do Moskvy za šéfem ruské společnosti Transněfť, neboť do Česka jakožto jediné země v Evropě netekla ruská ropa a vzájemná komunikace v té době fakticky neexistovala.
To, že Pantůčka pozvali na schůzku 23. prosince, tedy den před Vánocemi, kdy bylo jasné, že se zpět ke štědrovečerní večeři vzhledem k omezeným letům nedostane, je už jen třešničkou na dortu typickou pro ruskou stranu, nakonec to ale bylo podle nynějšího šéfa firmy Mero velmi plodné jednání.
Obě strany si vše vyříkaly, zjistily, že mezi sebou nemají žádný problém, a na Pantůčkův popud zde byl položen základ Mezinárodní asociace přepravců ropy s cílem koordinace a sdílení zkušeností v oblasti přepravy ropy ropovodem Družba v Evropě, jelikož do té doby vlastníci jednotlivých částí ropovodu žádnou takovou platformu neměli, a tudíž neměli ani přehled o svých aktivitách a plánech.
„Na schůzce mi ale vyprávěli i o tom, jak se postupně vyčerpávají ložiska v evropské části Ruska. A že až je postupně uzavřou, Rusové nám začnou posílat ropu z jiných nalezišť v tankerech na moři. Tehdy mi došlo, že je otázkou jen několika let, než bude Družba postupně utlumena a my budeme ropu odebírat přes tankery, které končí v italském Terstu,“ vzpomíná Pantůček.
Hned na začátku roku 2010 zástupci firmy Mero v čele s Pantůčkem začali s vlastníky TAL Group v podobě OMV, Exxonu, Shellu nebo Rosněfti jednat o jeho možném zkapacitnění. Ropovod TAL v té době ale nebyl i vlivem například nižší spotřeby pohonných hmot využíván ze sta procent, vždy v něm zůstávala určitá kapacita, kterou si podle potřeby mohla na každý rok předem rezervovat i česká strana.
A přesně takové byly také odpovědi vlastníků na vyřčené návrhy na rozšíření ropovodu TAL. Zanedlouho přišlo rovněž zdůvodnění, vlastníci totiž neměli jakoukoli motivaci za své peníze zvyšovat kapacitu ropovodu.
„Tato situace byla pro nás absolutně nevyhovující. Rozhodli jsme se proto, že budeme usilovat o malý vlastnický podíl, abychom se dostali na důležitá jednání konsorcia. Když jsme s tímto návrhem za vlastníky opatrně přišli, zírali na nás jako na zjevení,“ poznamenává Pantůček.
Postoj vlastníků k odprodání podílu v TAL Group české společnosti Mero byl od začátku chladný, až odmítavý. Na jednom obědě se Pantůček od manažera z OMV dozvěděl, že problém je v tom, že vlastníci tuzemské firmě nevěří.
„Teď jste státní firma, ale můžeš mi tu podepsat, že jí budete i za dva roky? Jsi fajn chlap, ale můžeš mi slíbit, že tu za dva roky místo tebe nebude sedět někdo, kdo píše azbukou?“ zeptal se manažer z OMV Pantůčka a ten svou strategii ve vyjednávání následně přehodnotil.
Na další schůzku už přišel s návrhem odkupu podílu s opcí s tím, že v případě, že by Mero změnilo majitele, mají vlastníci přednostní právo na zpětný odkup tohoto podílu. „A tehdy se ledy prolomily,“ vypichuje Pantůček jeden z prvních a podstatných milníků na cestě vedoucí k nezávislosti na ruské ropě.
Druhý milník přišel, když se následně dostalo na vyjednávání o ceně. Pantůček si z veřejných výkazů udělal pro sebe své ocenění podílu TAL Group, které vycházelo na nižší jednotky milionů eur.
V centru Londýna v sídle Shellu jej ale zchladili hned ve dveřích, když ho přivítali slovy, zdali česká delegace ví, že Shell má větší roční obrat, než je celý HDP Česka. Dali tím okamžitě najevo, kdo u vyjednávacího stolu bude pánem.
„Během této schůzky se mě zeptali na mou představu o hodnotě pětiprocentního podílu v TAL Group, o který jsme usilovali. Když jsem jim sdělil můj odhad, řekli mi, že jsme ale zapomněli na strategickou hodnotu,“ popisuje Jaroslav Pantůček.
„Zástupci Shellu mi následně připomněli, že kdyby k nám přestala proudit ropa, časem kleknou tuzemské rafinerie i veškerý průmysl v Česku. A že si tuto hodnotu cení na sto milionů eur. Hned dodali, že pokud s tím nesouhlasíme, můžeme rovnou jet výtahem dolů, kde nás bude čekat taxi a odveze nás rovnou na letiště,“ doplňuje šéf společnosti Mero.
Pantůček se v té chvíli ale ke dveřím neotočil a začal o strategické hodnotě opatrně vyjednávat. A vyjednával dlouho. Trvalo to nakonec celé tři roky, mezi nimiž byla vyjednávání třikrát přerušena, než se spoluvlastníky podařilo přesvědčit, aby s prodejem pětiprocentního podílu souhlasili.
Po dalších kolečkách schůzek všichni vlastníci nakonec v roce 2012 odsouhlasili prodej podílu dokonce bez prémie v podobě strategické hodnoty. A ještě k tomu Pantůčka nabádali, ať koupí rovnou desetiprocentní podíl.
Tehdy to ale zůstalo u pěti procent, protože to stačilo k tomu, aby Česko mohlo být při rozhodování o důležitých otázkách konsorcia. Deset procent by žádnou velkou změnu a s ní lepší vyjednávací pozici tuzemsku nepřineslo. „Šlo nám jen o to, strčit tam nohu,“ vysvětluje Pantůček.
Foto Jan Berounský
Ihned poté začal tým firmy Mero zjišťovat, jakým způsobem by se dala rozšířit kapacita ropovodu TAL. Vzhledem k ekologickým normám a předpisům je totiž dnes fakticky nemožné postavit nový ropovod, jenž navíc vede přes území rakouských Alp.
„Trubka nafouknout nejde, ale tok ropy v ní lze zrychlit. Znamenalo to tedy posílit vybrané čerpací stanice, které zajistí rychlejší tok černého zlata. Na tento popud vznikla studie, jež identifikovala ty, které by v rámci rozšíření kapacity měly posílit svůj výkon,“ objasňuje Pantůček.
Opět ale vyvstala otázka, kdo bude celý projekt financovat. Česká strana na to konto navrhla, že na své náklady nechá vypracovat alespoň celkovou studii rozšíření kapacity. Tak se nakonec i stalo, nicméně kvůli Pantůčkovu zmiňovanému odvolání ministrem Babišem v roce 2015 zůstal projekt po několik dalších let jen na papíře.
Zlom přišel až v roce 2021, kdy do premiérského křesla usedl Petr Fiala a povolal Pantůčka zpět do čela českého provozovatele ropovodů.
„Když jsem se vrátil a do toho začal konflikt na Ukrajině, cítil jsem, že je to můj domácí úkol, který stále nemám hotový,“ prozrazuje Pantůček s tím, že situaci mu usnadňovalo to, že v TAL Group byli rozšíření kapacity ropovodu kvůli vyšší energetické bezpečnosti po zahájení války najednou velmi nakloněni.
Rozšíření kapacity nakonec vyšlo celkem na 1,6 miliardy korun a financovalo ho Mero ze svých výnosů. Na začátku loňského března do Česka začala rozšířeným ropovodem poprvé proudit ropa z Terstu. Tu ruskou zcela nahradila 17. dubna 2025.
Česko ten den mohlo slavit historický okamžik, kdy se po šedesáti letech zcela zbavilo závislosti na ropě z Ruska. Ta se ještě částečně nachází v nelahozeveských zásobnících, její podíl ale v čase klesá a již za pár měsíců zmizí i z nich.
Na to, co po uzavření kohoutů bude se samotným ropovodem Družba, Pantůček odpovídá, že o tom musí včas rozhodnout všichni zainteresovaní. Dnes se uvažuje i o přepravě vodíku, to je ale velká hudba budoucnosti, do které by Družba bez pravidelné údržby funkční nevydržela.
Podle šéfa společnosti Mero je také možné, že se v ní brzy opět objeví ropa, tentokrát ta západní. K detailům se ale zatím nechtěl vyjádřit. Každopádně osud ropovodu Družba už bude v rukou jeho následovníků.
Jaroslav Pantůček si v současné době hlavně užívá pocit z dobře vykonané práce. Svůj domácí úkol, který v předloňském podcastu pro Forbes označil dokonce za svůj celoživotní projekt, totiž splnil na jedničku.
Není to jen jeho vnitřní pocit, uznání jemu a jeho týmu přišlo i ze samotného konsorcia TAL Group, kde si díky tahu na branku během dlouholetých jednání vydobyl mezi jeho podílníky včetně OMV, Exxonu nebo Shellu, který na něj zpočátku dělal ramena, velké renomé. To se přetavilo do konkrétního úspěchu, když tito největší vlastníci Pantůčkovu týmu nabídli, že by Češi mohli vést celé konsorcium.
„Exxon, OMV, Shell, ti všichni ocenili náš tah ve vyjednáváních, naše argumenty i prezentace a nabídli nám účast v nejvyšším vedení TAL Group. Na rok jsme vzali funkci místopředsedy, a loni v listopadu se můj kolega Zdeněk Dundr stal dokonce předsedou celého konsorcia, jež prochází Itálií, Rakouskem a Německem,“ připomíná Pantůček.
„S pouhým pětiprocentním podílem, který v konsorciu držíme, je to opravdu obrovské ocenění,“ vysvětluje další důvod svého úsměvu.
S úsměvem se dnes dívá i do budoucnosti, i když ví, že letos jeho mise ve firmě Mero končí. Na otázku, zda si myslí, že jej na popud nového premiéra Andreje Babiše z funkce znovu odvolají, jen pokrčí rameny. Není to pro něj důležité, jelikož už mu stejně zbývá jen pět měsíců v křesle předsedy, v červnu mu po čtyřech letech končí mandát.
Foto Jan Berounský
Jaroslav Pantůček ale neměl v úmyslu usilovat o další „čtyřletku“ ve vedení Mera. V celém Česku si ho totiž budou navždy pamatovat jako muže číslo jedna, který naši zemi zbavil závislosti na ruské ropě.
Teď se především těší, jak se bude v důchodu věnovat profesionálnímu karate, své celoživotní vášni, jež ho dost možná zocelila pro vyjednávání. Sám získal několik černých pásů, v posledních letech se ale karate věnuje hlavně jako rozhodčí.
Paletu svých funkcí však i v důchodu rozšíří. „Známý mi nabídl, že bych mohl v karate trénovat dorostenecký tým, což jsem přijal. A neskutečně se na to těším,“ říká v závěru našeho setkání.
Poté se otočí a pomalu odchází zpět mezi zásobníky. Za chvíli se jeho postava ztrácí mezi pichlavými paprsky ostrého zimního slunce.
Poněkud symbolický výjev, během něhož si zasvěcení pozorovatelé se vší vážností uvědomí, že neodchází jen jeden muž, odchází s ním i celá jedna éra. Nejen pro Mero, ale i pro Česko. Ta další už se bude psát bez ruské ropy.
