Dva biliony korun jsou rozhodně nezanedbatelná suma. Přesně tolik chce věnovat Japonsko na svůj plán ochrany proti řádění přírodních živlů – i proto, že se okolí Tokia přesně před sto lety roztřáslo a Země vycházejícího slunce už nikdy nebyla jako dřív.
Ručička hodin se už už blížila poledni. Pokud by tehdy bylo rozšířeno digitální měření, uviděli by na nich lidé čas 11:58:32. To víme velmi přesně. Co se ale dělo necelých pět minut poté, lze jen odhadovat.
1. září 1923 se v Japonsku v oblasti Kantó rozpoutalo peklo, na které by měl patrně i Dante málo fantazie. Seismologové se dodnes neshodnou, zda mělo zemětřesení sílu 7,9 či dokonce až 8,2 stupňů Richterovy škály. Každopádně se jeho následky vymykaly. Šlo o jeden z největších zásahů živlů v moderní době. A zemětřesením neskončil.
Protože bylo zrovna před obědem, začaly se v Tokiu i v okolí šířit požáry – tehdy bylo běžné připravovat jídlo na ohni. „Za půl hodiny bylo v plamenech všechno,“ líčil kapitán lodi SS Gondola, která kotvila v jokohamském přístavu a naskytl se jí pohled sice unikátní, ale v tom velmi špatném slova smyslu. Jokohama i Tokio prakticky lehly popelem.
Plameny šlehaly a lidská mysl, už tak zkoušená vším okolo, se zakalila ještě víc: propukly masové pogromy proti korejské menšině, označované za žháře a rabující. Těm se dnes říká masakr v Kantó.
Mrtví po zemětřesení. Mrtví po požárech. Mrtví po pogromech. Přes sto tisíc jich bylo s jistotou, nejvyšší odhady míří dokonce až na dvojnásobek, každopádně na děsivou šestimístnou cifru zmařených životů.
Najednou bylo všechno jinak. „Započal úsvit nové stavby budov. Tak, aby se tohle neopakovalo,“ řekl pro AFP Jošiaki Nakano, působící v Národním výzkumném ústavu pro odolnost vůči přírodním katastrofám ve funkci, jejíž podstata lépe vynikne v angličtině: Earthquake Engineering Expert.
Japonsko leží v jedné ze seismicky nejaktivnějších oblastí planety a v době, kdy udeřilo zemětřesení Velké Kantó, mělo Tokio zhruba tři miliony obyvatel. Žádná vesnice, to rozhodně ne – ale dnes v metropolitním Tokiu, do všech stran rozvíjejícího se výtvoru lidské činnosti, žije 37 milionů lidí. Na planetě nenajdete větší městskou oblast.
„Tokio je město čekající na smrt,“ tvrdí Bill McGuire, specialista na rizika z londýnské University College.
Cituje ho Bill Bryson v knize Stručná historie téměř všeho, jednom z nejpoutavějších děl popularizujících vědu. Bryson osvětluje procesy od vzniku vesmíru přes podstatu atomů až právě po otřesy země. Alarmující podle něj je, jak málo stále o zemětřeseních víme – a že jejich ničivost může být prakticky neomezená.
Za příklad dává nejznámější moderní zemětřesení, kdy Lisabon v roce 1775 prostě zmizel z povrchu zemského po naprosto kataklyzmatické sérii tří otřesů, přičemž první trval plných sedm minut. Stát se tohle v Tokiu dnes… Představivost opět dochází.
Zároveň ji Japonsko musí mít. Podle vládních expertů totiž existuje sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že v průběhu příštích tří desetiletí udeří pod metropolí otřes aspoň o sedmi stupních Richtera. Sedmdesát procent, to není vůbec málo. Teoretické škody jsou vyčísleny na skoro dvacet bilionů korun, skoro desetkrát tolik, co je český roční rozpočet.
A tak Japonci konají. Nechtějí zažít další Velké Kantó.
„Musíme být připraveni minimálně na to, abychom byli schopni ochránit lidské životy. Všichni musí vědět, kam a kudy se evakuovat, a mnoho dalšího,“ vysvětluje pro Bloomberg univerzitní profesor oboru Disaster Science Osamu Murao.
Earthquake Engineering, Disaster Science, na to se ekvivalenty v zemi, kde země maximálně na Chebsku shazuje hrnky z poliček, skutečně hledají těžce.
Na světě jsou samozřejmě i jiná místa, kterým něco takového hrozí, například Istanbul. Kdo čte nobelistu Orhana Pamuka, zná jeho až manický strach, že tamní chatrné budovy jednoho dne zemětřesení vymaže z povrchu, až se voda v Bosporu začne vařit.
Že by Turecko bylo v prevenci kdovíjak aktivní, to se říci nedá. Japonci na to jdou jinak.
Mají dokonce státní program s výhledem až do roku 2040, který je bude stát patnáct bilionů jenů, tedy ony v úvodu zmíněné více než dva biliony korun. Příroda – či bohové, pokud jste spíše na straně šintoismu – tu řádí značně a pravidelně. Živel zabíjel v roce 1995 při zemětřesení v Kóbe a v roce 2011 poničil jadernou elektrárnu Fukušima.
„Zároveň žádné zemětřesení nikdy nebude stejné. Záleží na velikosti, na epicentru, na počasí. Proto je zásadní být dostatečně imaginativní a připravovat se na co nejvíc scénářů,“ říká jiný agenturami oslovený expert Akihiko Hamanaka z vlády Tokijské metropolitní oblasti.
Hlavní město bylo zničeno dvakrát, nejprve při Velkém Kantó a pak za druhé světové války. Z první katastrofy si každopádně odneslo, že je důležité nedat možnost ohni k šíření, proto má moderní tvář a upustilo od dřevěných, natěsno vedle sebe stojících budov.
Zásadní jsou architektonické změny včetně technologií pod budovami, absorbujících otřesy. To je samo o sobě extrémně zjednodušený popis, jehož výsledkem je ale citát Takasi Hosody osloveného agenturou AFP. Když v roce 2011 zažil v mrakodrapu otřes o síle devíti Richterů, konstatoval: „Nijak zvlášť jsem se nebál.“
Není v tom rouhání ani odevzdanost osudu, spíš úcta k tomu, co moderní inženýrství dokáže.
Další věci už jsou ryze praktické: v Tokiu například řidiči vidí na cedulích informace, které hlavní tahy budou v případě velkého zemětřesení uzavřeny. Že je na nich obrázek modrého sumce, jen potvrzuje, že navzdory veškerému pokroku Japonsko dál věří v legendy, podle nichž otřesy země způsobují právě obrovští, pod povrchem žijící sumci.
Dále jsou lidé pravidelně školeni a třeba v dětských knihách najdete poznámky, že tokijská mládež se od odborníků učí, jak se zachovat, pokud vás zemětřesení zastihne ve školních lavicích. S tím souvisejí co možná nejsofistikovanější systémy varování – takové by Japonci v roce 1923 velmi uvítali.
Moderní vymoženosti zároveň nejsou samospásné. V roce 2020 například falešný alarm vyděsil obyvatele Tokia i dalších čtrnácti prefektur – vědci očekávaný otřes o síle 7,3 stupně Richterovy škály naštěstí nepřišel. Platí ale, že je rozhodně lepší velká panika než velké podcenění.
Japonské budovy jsou dost možná nejpřipravenější na světě. Totéž platí pro samotné Japonce: jen v Tokiu je pro takový případ ve čtyřech stovkách různých skladů nachystáno 9,5 milionu porcí instantních jídel. Ani to přitom nemusí stačit.
„Poválečná obnova Tokia byla anarchií a upřednostňovala ekonomický rozvoj před výstavbou opravdu odolného města,“ upozornil seismolog Masajuki Takemura, že vnímá množství rezerv.
A pak je tu faktor ze všech nejpodstatnější. Děje pod povrchem Země nám do velké míry pořád zůstávají záhadou. „Obecně lze říct, že čím delší je interval mezi zemětřeseními, tím větší je zadržovaný tlak, a tedy i pravděpodobnost opravdu velkého úderu. To je starost zejména Tokia,“ píše Bill Bryson.
Starost města, které se téměř nikdy nezastaví – ale pokud to zrovna udělá, úpěnlivě si přeje, aby zem pod jeho nohama zůstala pevná.
