Následující rozhovor s Petrem Rokůskem původně vyšel v tištěném vydání Forbesu v lednu 2019. V reakci na vstup miliardáře Petra Němce do firmy Nano Energies jej teď uvolňujeme pro všechny čtenáře.
Studoval životní prostředí, ale nechtěl být úředníkem. Podnikal ve výrobě, ale nechtěl být továrníkem. Prodal firmu za stovky milionů, ale nechce být rentiérem. Petra Rokůska zajímá udržitelná budoucnost energetiky. A všechno ostatní jsou prý jen prostředky, jak toho dosáhnout.
„Já ani nechci, abyste o mně psali. Často čtu o lidech, které osobně znám, a z článků to působí, že všechno dokázali vybudovat zcela sami. Že jsou to osvícení géniové, jediní schopní mezi námi. Nesouhlasím s takovým heroizováním a nerad bych tak vypadal,“ odhaluje své mediální obavy jedenačtyřicetiletý muž se střapatými tmavými vlasy, zatímco jedním okem pozoruje ruch v impresivních kancelářích v pražské budově DRN na Národní třídě.
Přímo zde, v šestém patře zbrusu nové a velkoryse navržené nemovitosti, sídlí jeho firma Nano Energies, která obchoduje se spotovou elektřinou a která také začala jako první v Česku systematicky vykupovat stoprocentně čistou elektřinu od malých českých a moravských výrobců.
Když prokouknete zdrženlivost a určitou skepsi, zjistíte, že příběh Petra Rokůska na stránky Forbesu patří a že on sám si toho je moc dobře vědom. Nedávno prodal jednoho z největších výrobců reklamních poutačů v Evropě Jansen Display, s parťákem spoluzakladatelem si rozdělili vyšší stovky milionů korun. A daří se i Nano Energies. V roce 2018 se obrat firmy blížil miliardě a se ziskem EBITDA okolo 65 milionů korun zažila nejlepší rok za 10 let fungování. Za rok 2019 zaznamenala rekordní tržby 1,1 miliardy korun a „mírnou ztrátu“.
Jak se z výrobce hliníkových poutačů stane energetik?
Pro mě v tom není zas tak velký rozdíl. Podnikání vnímám jako kreativní činnost, jako proces, který je napříč segmenty téměř totožný. Myšlenka na Nano Energies se mi zrodila v hlavě někdy v 17 letech, ještě před Jansenem. Potřebovala jen uzrát.
Můžete ten proces blíže popsat?
Objevil jsem ho jako dítě. Můj děda byl kovář a obrovská výhoda kovářů je, že skladují všechno, co najdou. Občas něco ukradnou, respektive oni by řekli, že to zachrání před vyhozením. Zkrátka jsme měli velkou kůlnu, kde bylo snad všechno, a já objevoval, jak se věci tvoří. Měl jsem takové primitivní levné kolo a hrozně jsem si přál fancy favorita s přehazovačkou.
V kůlně jsem jednu našel a skutečně ji namontoval na to svoje dětské kolo, které na to nebylo dělané. Vyplést dráty do rámu s jiným počtem děr bylo velkou výzvou. Tehdy jsem začal věřit, že když použijete opravdu velkou sílu představivosti a vysníte si danou věc do posledního detailu, dokážete zdánlivě nemožné. Stejný model uvažování používám dodnes.
Takže jste si Nano Energies vysnil?
Přesně tak. Životní prostředí na ČVUT, jehož byla energetika nedílnou součástí, jsem studoval, protože mě to zajímalo. Jen jsem nechtěl skončit na úřadě a rozhodovat, kudy povede dálnice, jak je u absolventů podobných oborů běžné.
A tak jste šel vyrábět cosi z hliníku?
S kamarádem Sebastianem Jansenem jsme přemýšleli, v čem začít podnikat. Co by nám přineslo svobodu a možnosti dělat velké věci. Měli jsme tři nápady – obchod s nezávislou hudbou, kterou bychom vozili z Nizozemska, spolujízdu, na kterou kvůli absenci mobilních telefonů nebyla infrastruktura, a právě hliník, s nímž tehdy pracoval Sebastianův otec. Vyráběl hliníkové profily a já tam ucítil prostor pro inovaci, takže jsme skončili u mojí babičky na vesnici, kde jsme si postavili první dílnu.
Petr Rokůsek nakonec spolu s týmem vyvinul hliníkový rám, do jehož hrany se svítilo a nápis vyrytý ve skle díky odrazu světla zářil ven. Na tehdejší dobu se jednalo o velmi moderní výrobek, jejž okamžitě začaly odebírat zejména velké pivovary typu Staropramenu, které při vývozu do zahraničí potřebovaly atraktivní poutače, ideálně také z Česka. Skvělé načasování dokládá i další velký klient, kterým byl první český operátor Paegas. Ten se s nástupem mobilních telefonů pokoušel vybudovat co nejvíce prodejen, a tak se z každé trafiky stalo zároveň místo, kam dvojice dodávala své rámy, v nichž trafikanti jen měnili plakáty podle aktuální nabídky.
V zimě roku 2002 se Petr Rokůsek vydal na lyže do oblíbeného Bedřichova. Při jednom ze sjezdů vylétl z tratě a v plné rychlosti narazil do sloupu. Zlomil si páteřní obratel, čímž se na tři měsíce připoutal k nemocničnímu lůžku. Situace využilo několik jeho blízkých přátel a zaměstnanců k tomu, aby okopírovali technologie a výrobní procesy a založili si zcela totožnou společnost na vlastní pěst.
Paralyzovaný, bez možnosti firmu řídit a se spoustou dluhů na vlastní jméno si Petr Rokůsek představil to nejhorší vyústění, které situace mohla mít. Když si do posledního detailu, včetně toho, jak mu manželka s dětmi bude nosit jídlo, vymodeloval svůj pobyt ve vězení, ohromně se mu ulevilo. Jestli byl tohle ten nejhorší možný scénář jeho života, pak to podle něj nebylo ještě tak zlé.
Po měsících rekonvalescence se vrátil do firmy, kterou dokázal se zbylým týmem zvednout a později i zaplatit veškeré dluhy. Odjel na tříměsíční sabatikl do Spojených států a domů si přivezl jeden velký papír s myšlenkovou mapou pro vznik Nano Energies. Symbolické zůstává, že na vrcholku sloupu, do něhož Petr Rokůsek během osudného lednového dopoledne narazil, byl elektrický transformátor. To bylo znamení, které nemohl ignorovat.
S jakým cílem jste Nano Energies zakládal?
Viděl jsem, že do přenosové soustavy vstupují obnovitelné zdroje, kde na rozdíl od pálení uhlí potřebujete určitou flexibilitu, protože přesně nevíte, kolik elektřiny se vyrobí. Přicházely mikrozdroje a také se na trhu začal rodit segment tištěné elektroniky, z níž vzešla třeba technologie OLED. Když si nyní uvědomím, že je rok 2019, a místo abychom technologii OLED používali pro nové, efektivnější a řádově levnější fotovoltaické články, vyrábíme televize, je mi z toho trochu smutno. Na druhou stranu jsem si zvykl, že velké, významné změny mají pomalejší náběh.
Petr Rokůsek. | Foto Salim Issa
O co přesně ve spotovém tradingu, vašem primárním byznysu, jde?
Každý hráč, který má nějaké zdroje a nějaké zákazníky, musí odhadnout pozici na každou hodinu 24 hodin předem. To se samozřejmě většinou nepovede, čímž vzniká vnitrodenní trh, protože elektřina se musí takzvaně vykrýt. Není možné, aby přebývala nebo jí byl nedostatek. Tam vstupujeme do hry my a pomocí prediktivních metod se snažíme budoucí situaci odhadnout a podle toho nakupovat a prodávat.
Tradingový tým vede Jan Škampa, což je bývalý pokerový šampion a jeden z nejlepších hráčů naší historie. Proč?
Potřeboval jsem někoho, kdo má blízko k číslům, ale zároveň je pragmatický. Někoho, kdo má instinkt pro správná rozhodnutí ve správnou chvíli a pro něhož jsou peníze spíše jen číslo než něco, co půjde zítra utratit za zbytečnosti. Toho člověka jsem si vysnil a následně se spojil s lidmi, kteří pokeru rozumějí. Až jsem se dostal k Honzovi Škampovi. Honza je extrémně klíčový člověk, protože já sám bych tu vizi na zem stáhnout nedokázal.
Stáhnout na zem?
Možná ještě lepší metaforou je úsečka. Představte si svět jako úsečku, která je všem známá a po které všichni chodí. Občas se stane, že z ní někdo udělá úkrok stranou a ocitne se na nově objeveném místě, o kterém jiní nevědí, ale současně je pro úsečku neviditelný. To je docela frustrující. Pak jde o to, jak se ten na první pohled šílený nápad dostane na zajetou úsečku, do mainstreamu. To trvá třeba i 10 let a jsou k tomu potřeba nadaní pragmatici jako Honza nebo můj druhý společník Tomáš Janeček. Je také nutné, aby to byl vizionář, silná osobnost, kterou neodradí skeptici nebo třeba hamižní akcionáři.
Narážíte na něco konkrétního?
Před 10 lety nebyly elektromobily žádné velké téma. Pak přišel jistý Elon Musk, vybočil z úsečky, prošlapával dlouhou a bolestivou cestu, až se nakonec dokázal napojit zpět. A kde by dneska byly automobilky bez Muska? Zhodnocovaly by svoje investice do spalovacích motorů. On jim ale nedal jinou možnost než ho následovat.
Je tam paralela s vaší zelenou větví?
Přinášíme na retailový trh s elektřinou skutečnou hodnotu. Nikdy jsem nechtěl postavit další firmu, která obráží babičky s novou smlouvou. Dali jsme zákazníkům možnost podpořit něco jiného než velké centralizované elektrárny. Samozřejmě že na konci dne putuje ze zásuvky totožný elektron, ale věřím, že pokud malým ekologickým výrobcům nedáme tržní signál, že ve svém konání mají pokračovat, nedopadneme dobře.
https://www.instagram.com/p/BsqO_ClFWl_/?utm_source=ig_web_copy_link
Snažíte se něco naznačit velkým hráčům?
Nemyslím si, že jsou velké elektrárny čiré zlo, ale rozhodně bych se nespoléhal pouze na ně, a to nejenom kvůli ekologii. Tím, že nepřetržitě sledujeme několik trhů v Evropě, ty anomálie vidíme. Stačí, když majitel atomové elektrárny ohlásí neplánovanou odstávku.
Na trhu vznikne panika, cena elektřiny rázem stoupne o desítky procent a spousta společností zkrachuje. To se stalo letos v Belgii, kde došlo k odstavení šesti ze sedmi reaktorů. O nějakých možných rizicích útoku ani nemluvím. Malé zdroje jsou sice chaotické a těžké na řízení, ale přinášejí jisté bezpečí, jež se obecně s decentralizací pojí.
Vybočujete z úsečky i jinak?
Pomalu budujeme infrastrukturu pro sdílení elektrické energie mezi uživateli, pro jejíž záznamy by se jako účetní kniha mohl používat blockchain. Věřím, že je pouze otázkou času, kdy domácnosti budou generovat vlastní elektrickou energii a v případě přebytku ji sdílet či přeprodávat ostatním. Energetika je dalším z oborů, které čeká velká vlna demokratizace, podobně jako tomu bylo u ubytování či dopravy. Dále jsou tu věci jako možnosti rekuperace – například když brzdíte v autě nebo když trubkami proudí voda.
Upřímně ale o těchto věcech nerad mluvím, protože pak už jenom stačí, abych někde zmínil pstruhy, a pro místní jsem úplný podivín…
Pstruhy?
Existuje řada překvapivých zjištění, kde všude se nachází energie. Například pstruzi využívají elektřinu, která je obsažená v padající vodě, k tomu, aby se dostali přes vodopády. Vyšvihnou se tak i desítky metrů proti proudu… Vzhůru! Je to 100 let stará studie od Viktora Schaubergera a mě fascinuje, že dnes nikoho nezajímá.
Z jakého důvodu jste se rozhodl kromě Prahy bydlet také v Lichtenštejnsku?
Díky Jansenu a tomu, jak jsme otevírali pobočky po Evropě, mi zmizely hranice. Viděl jsem, že když lidé zůstávají zavřeni v jednom státě, jsou v jakési hypnóze a mají hrozně omezené možnosti rozletu. Rozhodl jsem se být tam, kde nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že něco bude. Chci se bavit s lidmi, kteří už v rytmu budoucnosti uvažují.
Kde se to například projevuje?
Tak třeba pán, který má v Lichtenštejnsku na starosti dopravní inspektorát, měl nedávno komentář v tamních novinách. Vysvětloval, proč zemi připravuje na to, že do 10 let budou všechna auta řízena autonomně. Vidíte ten rozdíl?
Takovou věc jsem si nedokázal v českém prostředí vůbec představit, a to mám fantazii obrovskou. Právě v Lichtenštejnsku a v sousedním Švýcarsku pracujeme na možnostech, jak využít blockchain ve sdílení elektřiny klidně i mezi sousedy. Vyvíjíme také chytré a udržitelné textilie, ale to už je zase jiný příběh.
Odkud to zapálení pro udržitelnost berete?
Víte, mým snem je opravdu nic nedělat, ale já to nedokážu. Fakt, že tímto způsobem nemůžeme jako společnost dlouhodobě fungovat, mi přijde příliš očividný a je za ním naprosto banální matematika. Pokud by všichni lidé na Zemi měli žít na úrovni evropské střední třídy, planeta se zcela zničí a ani nám to nevyjde z hlediska zdrojů. Proto musíme hledat alternativní cesty: jinak se chovat, jinak spotřebovávat, jinak vyrábět. A začít zítra je pozdě.
