Bylo mu 91 let a za svou přes 70 let dlouhou kariéru složil filmovou hudbu k více než pěti stovkám nejslavnějších světových filmů a seriálů. Kdyby jeho nebylo, filmy Sergia Leoneho, Bernarda Bertolucciho, Briana De Palmy či Piera Paola Pasoliniho by ztratily velkou porci svého šarmu.
V Československu obzvláště oblíbený seriál Chobotnice – La Piovra by pomalu ani nemuseli vysílat, jak kdysi vtipně poznamenal jeho producent. „Corrado Cattani se stal hrdinou, protože ho doprovázel Ennio Morricone,“ konstatoval Luigi Perelli.
Je to samozřejmě nadsázka, Morricone navíc do projektu naskočil až od druhé série, ale přesně vystihuje, jaké popularitě a prestiži se neuvěřitelně plodný a zároveň originální skladatel u filmařů těšil.
Ennio Morricone se narodil roku 1928 v Římě a byl hudebníkem tělem i duší. Vystudoval klasickou hudbu, hru na trubku a skladbu na prestižní Accademia Nazionale di Santa Cecilia, na konzervatoři pak kompozici sborové hudby a dirigování pěveckých sborů. To všechno se mu v rozvíjejícím se filmovém průmyslu později skvěle hodilo.
Sám byl nadšený filmový fanoušek – a měl ohromný talent i skvělé nápady, což ho přivedlo ke spolupráci s nejlepšími filmaři doby. Hudbu pro první filmy napsal v roce 1962 a roku 1964 začal spolupracovat s režiséry Sergiem Leonem a Bernardem Bertoluccim.
Pro Leoneho napsal ikonickou hudbu k filmu Pro hrst dolarů a řadu dalších kompozic, zejména v žánru tzv. spaghetti westernů, filmů o americkém Divokém západě, které však vznikaly v Itálii s vesměs italským štábem a západními herci. Už tehdy byl skladatel mimořádně výkonný – například jen v roce 1968 byl schopen napsat hudbu k 20 filmům najednou.
Morriconeův velmi úsporný styl komponování je zřetelný na klasických kusech filmové hudby, které jsou dnes již kultovními zástupci svého žánru: Leoneho filmy Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na Západě se i díky Morriconeho hudbě rychle staly součástí zlatého fondu světové kinematografie.
Právě spolupráce Morriconeho a Sergia Leoneho je dodnes považována za nejzdařilejší synergii mezi skladatelem filmové hudby a režisérem. Morricone se svými režiséry mluvil, vyptával se, často se účastnil natáčení na place, inspirovalo ho všechno, dokonce „i barva šatů Claudie Cardinale“, jak sám kdysi poznamenal.
Zároveň byl vždy nesmírně invenční: třeba právě v hudbě k filmu Tenkrát na Západě využil i zcela neobvyklé zvuky, jako vrzání vodního čerpadla. Podporoval tak svou teorii, že každý přirozeně vytvořený zvuk je vlastně hudba.
I proto jsou Morriconeho motivy tak rozpoznatelné, proto jsou jeho filmové melodie dnes kultovní, proto je dokážete indentifikovat po několika prvních tónech. Zdaleka přitom nešlo jen o westerny – těch má ostatně ve svém obřím portfoliu „jenom“ třicet. Za všechny překrásné motivy vzpomeňme třeba Chi Mai, ústřední téma z filmu Profesionál s Jeanem-Paulem Belmondem.
První oscarovou nominaci získal Ennio Morricone v roce 1979 za hudbu ke skvostnému filmu Terrence Malicka Days of Heaven (Nebeské dny), kde se ve velké dramatické roli představil mladý Richard Gere. Další oscarové nominace následovaly za filmy Mise, Neúplatní, Bugsy nebo strhující drama Malena, v němž v roce 2000 zazářila Monica Bellucci.
Italský skladatel měl vřelý vztah k Praze: v roce 2011 tu vystoupil hned na dvou koncertech a naposledy si ho české publikum užilo loni, v lednu 2019, kde koncertem v beznadějně vyprodané O2 areně slavil 90. narozeniny.
Velmi rád spolupracoval s Českým národním symfonickým orchestrem a právě tento tuzemský soubor mu nahrál hudbu k filmu Quentina Tarantina Osm hrozných, za nějž Morricone v roce 2016 svého prvního Oscara za filmovou hudbu konečně vyhrál. Oscara za celoživotní dílo přitom získal již devět let předtím.
V roce 2018 Ennio Morricone vystoupil jako host na festivalu Prague Proms v Obecním domě – opět s Českým národním symfonickým orchestrem a také Kühnovým smíšeným sborem. Reakce publika byla nadšená, bouřlivé ovace jako vždycky nekonečné. Pražské publikum Morriconeho milovalo a rozumělo mu. Jako Mozartovi.
Tím totiž Morricone také byl. Filmovým Mozartem naší doby.
