Fanoušky sci-fi eposu Duna, který je předlohou pro stávající kinohit, uchvacuje slavná litanie proti strachu. I americký moderátor Stephen Colbert se svěřil, že ho tato mantra ovlivnila už jako devatenáctiletého.
„Ovlivnila můj pohled na svět,“ přiznal v rozhovoru s režisérem filmové verze Denisem Villeneuvem. A rozhodně není sám – například spisovatel Michael Chabon nedávno tweetoval: „Sdílejte, pokud jste alespoň jednou v životě úspěšně použili benegesseritskou litanii proti strachu.“
Litanie proti strachu sice vychází z knihy vydané v roce 1965, ale až překvapivě funguje v reálném životě. V knize se mnohokrát opakuje a je jedním z pilířů sesterstva Bene Gesserit.
Mantra vynikne při zkoušce hlavního hrdiny příběhu, kdy ji Paul Atreides, kterého v novodobém filmovém zpracování ztvárnil Timothée Chalamet, využije proti uměle vyvolané bolesti.
Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.
Zůstanu pouze já.
Strach vzniká v části mozku zvaném amygdala, rychle upozorňující zbytek těla na nebezpečí. Jedná se o takzvanou fight-or-flight (útok nebo útěk) reakci. U lidí pak mozek zpracovává strach na základě toho, co jsme se naučili – proto jsme schopni si strach také užít, třeba ve strašidelném domě lunaparku.
Opravdový strach nebo ohrožení života způsobuje zastavení našich kognitivních funkcí a převládne reakce, kdy utíkáme nebo útočíme. Když je mozek zaplaven strachem, prefrontální mozková kůra není schopna strategického nebo komplexního myšlení.
Zdroj 9GAG.com
Takový druh strachu může reálně „zabíjet myšlení“: Znemožňuje našemu mozku, aby přemýšlel. Pod vlivem strachu se vracíme ke zvířecím reakcím a ty lidské jsou potlačeny. Zároveň vyhýbání se negativním emocím obvykle vede k jejich zesílení, což v případě úzkostí a strachu platí dvojnásob.
Několik významných terapií je tak založeno na pomoci lidem snášet situace, při kterých je člověk vystaven svému strachu, a postupně ho tak oslabuje. Výzkum pozitivní psychologie a vědy o štěstí zjistil, že když o svých negativních emocích přemýšlíme, tak je to obvykle oslabuje – a nás to činí šťastnějšími.
Proto je klíčové dovolit strachu, aby „prošel kolem nás a skrze nás“. Jeho vnímání nám připomíná, že nejsme jeho součástí a můžeme ho prožít bez toho, aby nás zabrzdil. Mějte však na paměti, že se tato rada nevztahuje na zpracování traumatických zážitků. S traumatickými úzkostmi se určitě obraťte na svého terapeuta.
V poslední části se litanie zaměřuje na vnímavost a učení. Tím, že se „otočíme a podíváme se, kudy strach šel“, můžeme naši zkušenost s ním vstřebat, včetně úspěšného řešení. Tehdy zjistíme, že „tam, kam strach odešel, nic nezůstane“, strach nás tedy opravdu opustil.
Litanie je zakončena silným výrokem plným sebevědomí a vítězství: „Zůstanu pouze já.“ Právě to je výsledkem, když se strachu postavíme, myšlenkově ho přijmeme a zpracujeme. My zůstaneme.
