Šéf rodinné firmy Gordic o předávání moci potomkům, kteří se mu v byznysu vyrovnali.

Je jen málo momentů, které jsou pro fungování rodinné firmy tak zásadní jako její předání mladší generaci. V českém byznysu je to mimořádně palčivou záležitostí zejména v posledních letech, poznamenaných odchody zakladatelů „devadesátkových“ firem.

Snaha řešit nástupnictví zůstává jedním z hlavních hybatelů fúzí a akvizic na českém trhu. Úspěšné převzetí byznysu dětmi je, nejen v tuzemsku, spíš výjimkou.

Ze zahraničních dat, která na rozdíl od našich mohou srovnávat víc generací podnikatelů než dvě, vyplývá, že po prvním generačním předání zůstane firma v rukou stejné rodiny zhruba ve třetině případů. S každým dalším klesá pravděpodobnost úspěchu na jednotky procent.

Founder totiž potřebuje potomky, kteří mají přehled o tom, jak rodinný podnik šlape. A ideálně jim za ty roky firmu a podnikání jako takové příliš neznechutil. V neposlední řadě se vše musí předat včas, aby se děti neohlížely za kariérou jinde.

Souhra těchto i dalších faktorů není zdaleka tak běžná, jak by se při pohledu zvenku mohlo zdát. Jaromír Řezáč měl v tomto ohledu štěstí. Jeho dva synové se v rodinném byznysu nejen našli, ale vedou si dokonce obratněji než otec zakladatel.

„Vztahy s partnery a zákazníky už řeší oni a budují je mnohem lépe než já. Také jsou lepšími programátory,“ říká o Markovi a Michalovi Řezáčových jejich otec, šéf českého softwarového obra Gordic. V případě této jihlavské rodinné firmy se dá s nadsázkou říct, že hladké předání moci a fungování v budoucnu je zde ve státním zájmu.