Zpráva o smrti operní pěvkyně Soni Červené nás ve Forbesu hluboce zasáhla. I když bylo velké dámě české kultury, emeritní sólistce Národního divadla, už devadesát sedm let, na její smrt jsme nebyli připraveni.
Paní Červenou jsme všichni měli ve velké úctě, ostatně byla i tváří naší obálky v roce 2017, jako jedna z Nejvlivnějších žen Česka, jako skutečná Superstar, jak zněl tehdy titul naší obálky. V mimořádném cover rozhovoru Soňa tehdy vyprávěla svůj životní příběh a myšlenky z něj ještě dlouho rezonovaly mezi našimi čtenáři. Soňa tehdy dostala mnoho dopisů.
Je mi jako novinářce osobně nesmírnou ctí, že jsem Soňu Červenou mohla před pár lety poznat a že jsme se tehdy, troufám si říct, také spřátelily. Soňa byla báječný člověk s neuvěřitelně moderním myšlením, břitkým humorem, vtipnými, trefnými postřehy na adresu dnešní společnosti, politiky i kultury. Byla upřímná. Nešla daleko ani pro ostrý odsudek, když s něčím nesouhlasila. Mohla si to ostatně dovolit, nejen vzhledem ke svému věku a zkušenostem.
Snad proto si rozuměla s mladšími lidmi. Pokud ale Soňa něco nebyla – nebyla slavomanka. Neměla kolem sebe ráda zbytečný humbuk. Nerada také přijímala kytice, protože řezané květiny pro ni byly mrtvé. „To radši přineste Crodino, to si dám s chutí,“ smála se na adresu svého oblíbeného aperitivu.
I když s tím zprvu nesouhlasila, po čase jsem Soňu přemluvila, že právě obálka českého Forbesu je prostě skvělý nápad. Že její nesmírně silný životní příběh má být slyšet a mají ho znát i čtenáři Forbesu. V jejím bytě na Rašínově nábřeží ji tehdy fotila Hana Knížová, Soňa si oblékla několik krásných modelů ze své soukromé garderoby, kterou pro ni na míru vytvořila Liběna Rochová, její blízká přítelkyně. Zdálo se, že si i po devadesátce Soňa Červená focení pro Forbes užívá. Neskutečně jí to slušelo a byla skutečně božská.
Dodnes je rozhovor se Soňou Červenou jedním z mých nejmilejších kusů za celých dvanáct let, co působím ve Forbesu. Soňa byla úžasná, báječná, nesmírně charismatická bytost, nádherná žena a nezdolná, neuvěřitelně inspirativní dáma.
Milovala také svoji práci. Ostatně ještě loni 29. září, krátce po svých 97. narozeninách, Soňa Červená vystoupila u příležitosti nadcházejícího předsednictví České republiky v Radě EU v Lateránské bazilice v Římě v oratoriu Jana Zástěry Svatá Ludmila jako sólistka v partu sv. Ludmily.
Jako tažný pták
Soňa byla vždycky svá. Od prvního momentu, co jsem ji poznala, mě naprosto uchvátila. Pamatuju si také, jako by to bylo včera, když jsem poprvé vstoupila k ní domů. I když už je to tolik let.
V krásném bytě s vysokými stropy na Rašínově nábřeží měla dechberoucí výhled na Prahu. Stěny zdobily obrazy a fotografie, v předsíni mě tehdy hned zaujala i obálka jednoho z prvních poválečných čísel tehdy velmi moderního časopisu Vlasta s tehdy asi pětadvacetiletou Soňou na obálce – přes tvář v poloprofilu měla přehozený krajkový závoj, lehce se usmívala. Stejně jako její maminka na naproti zarámované obálce časopisu Pestrý týden z května 1931, informující o vítězce automobilového závodu Praha–Zbraslav.
Krásná a elegantní matka Soni totiž kdysi patřila k průkopnicím ženského automobilového sportu v Čechách. „Dělala to pro zábavu a také trochu z rozvernosti,“ popsala Soňa Červená. Zdálo se mi, že nejen vášeň pro rychlost měly ty dvě společnou.
Soňa vyrostla v nesmírně kultivovaném prostředí. U Červených doma si kdysi podávali dveře František Gellner, Bohuslav Martinů, populární herci i osobnosti společenského života. Pro Soňu si ale její maminka představovala jinou budoucnost, než bylo umění a zpěv.
„Já jsem vždycky chtěla zpívat. Matka mi na to řekla, prosím tě, co je to za povolání? Musíš se dobře vdát a bude. Já se sice dobře vdala, ale nebylo. Manžel pak emigroval – a už jsme se neviděli,“ vyprávěla mi Soňa ve svém elegantním bytě, obklopená předměty, které měla ráda, jako byla třeba právě soška sv. Ludmily nebo všudypřítomná sbírka divokých hus – jejich motiv se opakoval na pohovce v obývacím pokoji, polštářcích, v sochách i na obrazech na zdi. Sama Soňa o sobě ostatně někdy říkávala, že byla po celý život jako tažný pták.
Ne vždy měla Soňa Červená ostatně příležitost všechny své věci pobalit. Třeba když prošla z východního do západního Berlína přes Checkpoint Charlie, poslední otevřený přechod v Berlínské zdi, při jediné možné a poslední příležitosti, která se jí naskytla, v rukou měla zase jen malého psa a kabelku. „Již týden poté mi Německá opera v Západním Berlíně nabídla smlouvu,“ vzpomínala na první dny emigrace.
Ve své rodné vlasti prožila svou druhou kariéru. Nečekanou, vysoko po osmdesátce. A ještě po devadesátce měla takřka každý den diář zcela plný, včetně víkendů. A v Národním divadle v průběhu této své druhé kariéry přímo zářila. Právě v Národním divadle byla doktorkou Miladou Horákovou v dechberoucí Nekvasilově a Březinově inscenaci Zítra se bude… V nastudování slavného režiséra Roberta Wilsona oslnila v Čapkově Věci Makropulos, kde ztvárnila titulní roli.
Už v době premiéry tohoto mimořádně náročného představení, které se pak hrálo řadu let, Soně bylo pětaosmdesát roků. To jí ale v ničem nebránilo. „Ráda stojím na jevišti. Ne pro ten potlesk, ale pro tu práci. A že stojím tři hodiny? To mi nevadí. Já tam nestojím nohama. Já tam stojím hlavou.“
I proto se Soňa ráda scházela s lidmi o generace mladšími. I s mladšími umělci a mladšími tvůrci.
„S mladými lidmi se stýkám hodně a ráda. Učím se od nich bezstarostnosti a samozřejmosti. Tomu mě moje prvorepubliková kinderstube nenaučila. Já s nimi pokaždé omládnu a jsem šťastná a vděčná, že se mě nestraní,“ říkávala Soňa Červená.
Příběh její velké kariéry mimochodem v mládí začal malým nedorozuměním. „To je káča,“ řekl prý Voskovec polohlasem k Werichovi, když na jevišti při konkurzu slyšel zpívat Soňu jako mladou zpěvačku. Soňa Červená tehdy brala pronesenou invektivu sportovně – Voskovec s Werichem byli v té době velké hvězdy, jejich Osvobozené divadlo bylo významným kulturním centrem a mladá mezzosopranistka, která přišla na konkurz, si v šatně špatně uvázala svého zlatého kokršpaněla, takže zrovna při jejím výstupu vyběhl na pódium a začal na ni radostně skákat.
Soňa se prý nahlas rozesmála a part dozpívala se psem v náručí. Pak ale prchla z divadla s přesvědčením, že je z konkurzu pro neukázněnost vyřazena.
Jenže ji vzápětí zavolali zpátky. Bezprostřední reakce vynesla dvacetileté zpěvačce hlavní roli Káči ve slavném představení Divotvorný hrnec. Večer co večer se s Janem Werichem klaněla vyprodanému hledišti a snila přitom o Národním divadle. Sny ale zničila emigrace.
„Myslela jsem, že už Prahu možná nikdy neuvidím. A smířila jsem se s tím, stesk po domově jsem si zakázala,“ řekla později Soňa Červená. I svoje paměti po letech nazvala Stýskání zakázáno.
Mladé české zpěvačce se pak ovšem otevřel celý svět. Spolupracovala s Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem i Charlesem Mackerrasem, Karlem Ančerlem a Václavem Neumannem, slavný Luciano Pavarotti jí vařil špagety, zpívala s Josém Carrerasem. S Mariem del Monacem večeřela s Marií Callas.
Stala se hvězdou mnoha nejpřednějších světových scén. Svou nejslavnější roli, Carmen, předvedla 156krát. Vystupovala v operách Verdiho, Wagnera, Pucciniho, Janáčka i Strausse, osobně ale spolupracovala i s nejslavnějšími hudebníky 20. století – včetně Toma Waitse a Lou Reeda.
Byla velkou hvězdou. Byla naší hvězdou.
Odpočívejte v pokoji, drahá Soňo.
Nezapomeneme. Nezapomenu.
