Na talířích Američanů se čím dál častěji objevují chapadla chobotnic. Rostoucí poptávka vyvolala debatu o tom, jestli tahle vysoce inteligentní zvířata chovat uměle. Většina takzvaných plodů moře, které konzumujeme, pochází z umělého odchovu. Jen chobotnice jsou dál loveny na volném moři, protože člověk dosud nevymyslel způsob, jak je v zajetí rozmnožovat a chovat. Nejnovější pokusy naznačily, že by to přece jen bylo možné. Řada expertů je ale z etických důvodů proti.
Umělý odchov chobotnic je předmětem zkoumání už několik desetiletí. Největším problémem je dosáhnout v laboratorních podmínkách jejich reprodukce. Hlavonožci jsou jak známo mimořádně složitá a inteligentní zvířata. Dokážou otevřít sklenici, aby získali v ní ukrytý sáček potravy, a protlačit se otvorem, který není větší než průměr jejich oční bulvy.
Pokud jsou drženi pospolu v malém prostoru, mívají sklony ke kanibalismu. Jejich chutné, pružné a mnohdy vyloženě delikátní maso obsahují oblíbené pokrmy, jako je poke nebo tapas. V Korejské republice se chobotnice někdy konzumuje zaživa, zatímco v Japonsku je oblíbená jako součást suši. Maso chobotnice má vysoký obsah vitaminů, minerálů a zdravých tuků. I proto poptávka po něm roste rychle.
Dvě
třetiny dnes ulovených chobotnic pocházejí z Asie, z toho plná
polovina z Číny. Země, kde se jich zkonzumuje nejvíc, jsou Korea,
Japonsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Itálie. Američané
tudíž nejsou zdaleka jediní, kdo si rádi dopřejí chuť masa z
hlavonožců; ostatně rostou také trhy v Číně a v
Austrálii.
Celosvětová produkce se od roku 1980 více než zdvojnásobila. Zatímco poptávka roste, objem ulovených kusů klesá, a to v důsledku nadměrného rybolovu. To logicky znamená, že klesá i množství masa dodávaného na trh. Chceme-li se vypořádat s klesajícími dodávkami, je jediným řešením umělý odchov.
Pokusy o chov chobotnic se provádějí po celém světě, jak ve Středomoří, tak v Asii, Jižní Americe, Austrálii nebo v USA. Jeden odchov v Japonsku už dokonce oznámil, že by mohl začít plně fungovat už příští rok. Stále je tu však nevyřešená etická otázka, která zní, zda bychom chobotnice vůbec měli uměle odchovávat.
Bojovníci za práva zvířat a někteří vědci totiž tvrdí, že umělý odchov je krutá a nemorální idea. Jak už bylo řečeno, chobotnice jsou považovány za vysoce inteligentní tvory, kteří k životu vyžadují stimulující a dynamické prostředí. Dokážou extrémním způsobem měnit tvar těla, mohou zmizet v inkoustovém oblaku, který vypouštějí v ohrožení, a díky svým vlastním formám krátkodobé a dlouhodobé paměti mohou rozpoznávat lidské tváře. Mají tolik neuronů jako řada savců a rozsáhlejší nervový systém než kterýkoli jiný bezobratlý.
Řada vědců se vůči umělému odchovu chobotnic ostře vymezuje. V otevřeném dopisu, pod který se jich podepsalo více než 100, stojí, že chovem chobotnic by se člověk zásadně provinil na životním prostředí. Autoři dopisu Jennifer Jacquet, Becca Franks, Peter Godfrey-Smith a Walter Sánchez-Suárez argumentují, že sterilní podmínky a izolace umělého odchovu negativně ovlivní pohodu vysoce inteligentního tvora, který vyžaduje stimulaci a přirozeně usiluje o ovládnutí prostoru, v němž žije a v němž se pohybuje.
Chobotnice jsou zvědavé a aktivní. Na Novém Zélandu chobotnice v zajetí opakovaně zkratovala stříkáním proudu vody jasné světlo zářící do jejího uzavřeného prostoru. „Život v samotářském vězení je pro zvídavou mysl nepředstavitelným utrpením,“ varuje Jennifer Jacquet.
Protože jsou hlavonožci masožravci, byli by v zajetí závislí na rybí moučce a rybím oleji, rafinovaných z nadměrně lovených populací ryb. Mimo to, k přežití potřebují třikrát takové množství potravy, než co sami váží. Odchov chobotnic by možná uspokojil rostoucí poptávku lidské populace, podle vědců by ale byl i ekologicky neefektivní. „Přibližně jedna třetina celosvětového úlovku ryb se mění na krmivo pro jiná zvířata, z nichž zhruba polovina žije ve vodě,“ vysvětlují autoři otevřeného dopisu. A dodávají: „Populace ryb jsou devastovány a postupně z oceánů a moří mizí.“
Debata o odchovu chobotnice vyvolává i otázku, co je dnes etické konzumovat, hlavně za jakou cenu. Kupříkladu takový chov prasat je dlouhodobou a všeobecně akceptovanou praxí, a to bez ohledu na jejich vysokou inteligenci. Pojídání primátů, psů nebo koček je naproti tomu považováno za nemyslitelné (i když zdaleka ne všude). S umělým odchovem chobotnic na jídlo to dopadne s největší pravděpodobností stejně – záleží ve finále jen na hodnotách, jež v té které zemi upřednostňujeme.
