Nejdřív pandemie, pak války, geopolitické krize a americký prezident testující limity své moci. Při sledování událostí posledních let se nelze ubránit dojmu, že žijeme v éře, která se nesmazatelně zapíše do učebnic.
Možná je současnost skutečně mimořádně bouřlivá. Ale možná jsme se jen stali rukojmími technologií, které nám všechny dramatické události z celého světa omlacují o hlavu v reálném čase.
„Žijeme v tyranii přítomnosti,“ shrnuje historik Rudolf Kučera, šéf Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.
Tyranskou přítomnost charakterizuje nepřetržitý přísun informací. Před sto lety by se běžný Čech dozvídal o válkách ve světě maximálně jednou za den v novinách. Dnes si může na telefonu nastavit push notifikaci na každou vystřelenou raketu na Blízkém východě.
„Informační technologie vytvořily iluzi neustálého kmitání, která nás nutí reagovat na každý tweet jako na bezprostřední hrozbu. Dříve měly události čas doznít, než se o nich lidé dozvěděli. Dnes konzumujeme krize v reálném čase, což v nás udržuje permanentní stres,“ popisuje Kučera.
Náš mozek není stavěný na to, aby globální krize vstřebával takhle rychle. Kontinuální zpravodajství odstartovala až americká CNN v roce 1980 a do kapes ho všem definitivně vpravily chytré telefony před pouhými dvěma dekádami. Zahlcený mozek tak snadno podléhá kognitivnímu zkreslení zvanému „recency bias“ – přeceňuje aktuální hrozby a ignoruje minulé. Člověk sledující dění ve světě pak lehce nabyde dojmu, že dějiny běží až moc rychle.
Stejným pocitům však lidstvo propadá od nepaměti. „Pro historika není těžké v minulých staletích najít podobné stesky, jaké slýcháme dnes. Současníci svou dobu vždy vnímají jako bezprecedentní a rychlou,“ říká historik Jakub Rákosník z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Ale i bez ohledu na toto subjektivní vnímání vývoj v důsledku technologických změn zrychluje,“ dodává.
„Nejsme v unikátním bodě dějin, jen události vnímáme rychleji než kdykoli předtím,“ potvrzuje Kučera. Podle něj to pro společnost znamená konec éry lineárního plánování a nutnost přejít na strategii průběžné adaptace.
Dopadne Trump jako Napoleon?
Dojem zrychlených dějin má navíc jednoho zcela konkrétního jmenovatele. Donald Trump se už během prvního mandátu zapsal do historie jako první miliardář v Bílém domě či prezident čelící hned dvěma ústavním žalobám.
Ve svém druhém funkčním období už operuje téměř bez mantinelů. Po obchodní válce s celým světem, kterou mu nedávno zbrzdil Nejvyšší soud USA, došlo na zintenzivnění amerických vojenských výpadů.
„Není pochyb, že se Trump výrazně zapíše do historie. Po dlouhá staletí to ale bude velice kontroverzní a názory na něj se budou lišit. Pro většinové vnímání Trumpa bude rozhodující až příští vývoj, za který on už nebude moct,“ říká Rákosník.
Jako paralelu nabízí vnímání Napoleona Bonaparta. Bezprostředně po porážce v roce 1815 byl považován za zkázu Evropy – šlo o krvavý francouzský imperialismus, stejně jako dnes mají Trumpovi kritici prezidentovo počínání za tvrdý americký imperialismus. Ovšem Napoleonova drtivá destrukce starého systému paradoxně – a mnohdy bezděčně – přinesla v dlouhodobé perspektivě nový, modernější řád.
„Vedlejším produktem Napoleonova okupování Evropy bylo šíření myšlenek francouzské revoluce. Okupované země zaváděly občanské zákoníky, likvidovaly feudální privilegia… Na Trumpovo finální hodnocení podle mě nebude mít vliv on, ale to, jak bude vypadat svět po něm,“ míní Rákosník.
Třetí světová na Googlu
Aktuální americké vojenské zásahy, ať už jde o lednovou extrakci Nicoláse Madura z Venezuely, nebo nynější údery na Írán, mezitím oživily debatu o drolení poválečného globálního řádu a návratu velmocenské politiky.
„Lidsky mám samozřejmě také pocit, že dochází k velkému převratu. Jako historička si ale nemyslím, že by šlo o něco nesrovnatelného s významnými změnami v minulosti,“ podotýká Adéla Gjuričová, šéfka Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
„Mezinárodní systém se evidentně rozpadá, ale rozpadá se už hrozně dlouho. Rozpadal se v šedesátých letech dekolonizací, rozpadal se samozřejmě koncem studené války, rozpadal se americkým útokem na Irák… Nic z toho neodpovídá poválečnému ideálu uspořádání národů,“ upozorňuje historička.
Tohle rozpadání navíc vychází z naší eurocentrické perspektivy, zbytek světa to vnímá velice odlišně. „Pokud byste se zeptali kdekoli mimo Evropu, jen málokdo by vám odkýval, že tu po roce 1945 byl nějaký ,rule-based‘ řád. A jen tak mimochodem, i v Evropě to do roku 1990 platilo jen pro její západní část,“ uvedl nedávno politický geograf Jan Kofroň s připomenutím sovětské invaze do Československa v roce 1968.
„To, co my dnes z Prahy nebo Bruselu interpretujeme jako ,kolaps řádu‘, vnímají v Dillí či Jakartě jako velkou opravu. Poválečný řád byl postaven na západním monopolu – ekonomickém, hodnotovém i vojenském. Dnes jsme svědky konce této výlučnosti. Instituce jako OSN jsou v podstatě mrtvé. Končí svět, kterému dominovalo naše vidění a hodnoty. Teď jde o to, na jakých pravidlech bude postaven řád nový,“ říká Rudolf Kučera.
Období přerodu je podle něj mimořádně nebezpečné, protože ho provází nárůst rizika ozbrojených střetů. Z dat institucí monitorujících ozbrojené konflikty po světě je jasně vidět, že jejich počet v poslední dekádě výrazně vzrostl. To však nutně neznamená zkázu.
Dnešní zprávy týdne (třeba aktuální údery v Íránu) mohou být za padesát let v učebnicích dějepisu odbyty jednou větou v poznámce pod čarou. A naopak to, co svět skutečně transformuje (tiché průlomy v AI či biotechnologiích), dnes snadno zapadne v záplavě válečného zpravodajství.
Navzdory geopolitickým otřesům se lidstvo stále nachází v nejlepší epoše dosavadní historie: máme rekordně nízkou míru chudoby, nejdelší průměrnou dobu dožití, nejvyšší životní úroveň a nejpokročilejší technologie. „Mám tendenci nahlížet na současnost jako na restrukturalizační fázi, ze které vzejde nová podoba modernity,“ uzavírá Jakub Rákosník.
