Příběh vědkyně Hany Dvořákové započal jediným odvážným gestem dobra a v průběhu let se rozrostl mezi největší filantropické počiny v tuzemských dějinách. Kde tento příběh končí? Možná u další české Nobelovy ceny za chemii.
V prvním patře Ústavu organické chemie a biochemie kdysi bývala laboratoř. V místě, kde profesor Antonín Holý spolu se svým týmem došel k největšímu objevu české chemie, dnes stojí kavárna. Červené stěny podlouhlé místnosti lemují z jedné strany okna s výhledem na dejvický kampus, z druhé chodba vedoucí do výzkumných pracoven.
Étos a velikost místa jsou tady však dodnes. Objevem zázračné látky, která dokáže v lidském těle zastavit šíření viru HIV, a dnes tak patří k nejpoužívanějším lékům proti AIDS, příběh neskončil.
Úspěch profesora Holého a jeho týmu, jehož součástí byla i vědkyně Hana Dvořáková a jenž je dodnes považován za největší úspěch české vědy, paralelně zrodil příběh, který se dá pokládat za největší filantropický počin u nás.
Vědkyně Dvořáková a její manžel se totiž rozhodli prostředky z licenčních poplatků, které za vynález obdrželi, věnovat na filantropické účely. Jejich gesto představuje ve filantropickém světě nevídaný počin, a i když Hanu Dvořákovou nenajdete na seznamu nejbohatších Čechů, zajisté patří k nejštědřejším dárcům v Česku.
Na velkolepé fanfáry však zapomeňte. Chemička Dvořáková je drobná dáma, a přestože nejraději chodí v sytě červené či v odstínech fialové, středem pozornosti se stává nerada. Sama o sobě mluví jako o introvertce, která o záři reflektorů nestojí, rozhovory dává pouze zřídka a přídomek největší tuzemské filantropky jí není moc příjemný.
„Měla jsem pocit, že jsem jen byla ve správný čas na správném místě,“ přiznává skromně vědkyně. Její skromnost je ostatně patrná během celého vyprávění, o penězích nikdy nehovoří jako o „svých“, a to i přesto, že spoluautorkou objevu byla právě ona.
V posledních letech už s prostředky nespojuje přivlastňovací zájmeno vůbec – v roce 2020 se s manželem rozhodla nevratně vložit do Nadace Experientia, kterou založili a jež podporuje zejména mladé vědce a vědkyně, jednorázovou částku dvě stě milionů korun, celkem pár do Nadace Experientia během let daroval přes čtvrt miliardy.
Šlo tehdy o vůbec největší filantropický počin pro tuzemskou vědu v historii a vědkyně neskrývá ambici pomoct tímto Česku získat další Nobelovu cenu za chemii. Za svůj přínos vědě ostatně už loni převzala z rukou prezidenta republiky Petra Pavla vyznamenání.
Příběh odvyprávěný již před čtyřmi lety má však dnes pokračování. Dar Nadaci Experientia měl původně stačit na dvacet let jejího fungování, ve spolupráci s experty z byznysu a investic se však manželům podařilo vytvořit koncepci, díky níž se podpory českým chemikům dostane minimálně dalších padesát let. A bude stačit málo, aby se tak dělo donekonečna.
O těchto penězích mluvíte velmi pokorně a často hovoříte o štěstí. I vy však přece máte obrovskou zásluhu na objevu, ze kterého pocházejí, není to tak?
Ty peníze jsem získala, protože jsem v devadesátých letech spolupracovala s profesorem Holým na vývoji antivirových preparátů, které zachraňují životy milionů pacientů s AIDS. Já jsem však přišla do jeho laboratoře v době, kdy už ty nejúčinnější preparáty byly na světě.
Pracovala jsem v rámci disertační práce na látkách podobných, to je pravda, a díky tomu jsem se stala spoluautorkou patentu. Ty nejdůležitější látky jsem tedy já nepřipravila. I proto jsem cítila, že jsem se o to tolik nezasloužila – byla jsem jen ve správný čas na správném místě. O to víc jsem měla potřebu tyto peníze nějak smysluplně utratit.
Nechtěli jste si je s manželem takříkajíc užít?
Ale ano, peněz jsme si užili, konečně jsme mohli jezdit na dovolenou do zahraničí, což jsme si dříve nemohli dovolit, nemuseli jsme tolik šetřit. Vůbec jsme ale nevěděli, co si počít s tak obrovskou částkou.
