Legendární prostor symbolizovaný černou fasádou malé dvoupatrové budovy v pražských Holešovicích končí. Místo, které stálo u zrodu české krypto scény a dotáhlo to na stránky CNBC či Guardianu, se změní na běžný coworking provozovaný novou společností.
Co Polis za deset let působení dokázala a co po ní zůstane? O tom v rozhovoru pro Forbes mluví Roman Týc, člen uměleckého sdružení Ztohoven a jeden z duchovních otců Paralelní Polis.
Je konec Paralelní Polis důsledkem loňské krize s jejím financováním, nebo je za tím víc?
Loňská krize byla v historii Polis již třetí v řadě, a rozhodně nebyla tou nejhorší, tou byl covid, krátce před ním byla Polis vlastně na vrcholu a měla i finanční rezervy. Díky tomu jsme si mohli hrát a vznikl například projekt decentrucku (bitcoinový náklaďák, se kterým po republice propagovali kryptoměny, pozn. redakce), který si později ode mě za cenu podvozku koupil bezpečnostní konzultant Martin Leskovjan. Covid tohle všechno stopnul.
Jde ale o něco jiného než o peníze. Spíš než koncem bych to nazval řízeným kolapsem. Paralelní Polis byl umělecký projekt plánovaný na mnohem kratší dobu a to, že vydržel deset let, je více, než jsme na začátku vůbec mohli doufat. Moje osobní angažmá v Polis bylo původně nastavené na dva roky fungování.
Nebudovali jsme firmu, dělali jsme neziskový sociální experiment a pokoušeli se vytvářet a moderovat sociální inkubátor. Tenhle projekt měl konec od začátku pevně zakódovaný ve své DNA, nebo, chcete-li, zdrojovém kódu.
Každý experiment se dělá za účelem něco ověřit, nebo vyvrátit. Jaký byl smysl experimentu jménem Paralelní Polis?
To je strašně jednoduché, chtěli jsme zmapovat prostředí cypher kultury a kryptoanarchie a v ideálním případě zafungovat jako sociální inkubátor nových idejí, které z takového prostředí povstanou. Když jste sociální inkubátor, tak vezmete křečka a morče, ty spojíte a doufáte, že z toho něco zajímavého vznikne, a když se to nepovede, tak o tom alespoň napíšete knihu.
Ať už Paralelní Polis, nebo umělecká skupina Ztohoven sice navenek působí jako strašní anarchisté, ale realita je taková, že každý projekt byl dopředu promyšlený a naplánovaný, od nápadu přes exekuci až po to, co tím chceme dokázat nebo získat. Některé náročnější projekty jsme připravovali klidně i dva roky.
Dokonce i takové věci, jako když se dostaneme do střetu se zákonem a dojde na nepříjemné věci, jako jsou výslechy a soudy, jsou situace, které se moderují. Cílem je z každé akce něco vytěžit a nějak ji vyhodnotit. Výsledek může mít podobu výstavy, knihy nebo třeba celovečerního filmu.
Skupina například za sebou měla tři úspěšné celovečeráky. První byla mediální realita, což byl film o tom, proč jsme se v roce 2007 napojili do vysílání České televize a odvysílali fiktivní atomový výbuch naklíčovaný do pořadu Panorama. Druhý byl snímek Občan K, pojednávající o uměleckém projektu výměny občanek a tematizující problém identity a identifikace. A třetí film byl časoměrný dokument Vojna Ztohoven od Petry Nesvačilové. Ten poslední snímek vznikal již během fungování Polis.
A jaký tedy bude výsledek experimentu jménem Paralelní Polis?
Pravděpodobně kniha, ale nejspíš toho bude více. Kdybych ale už teď měl nastavovat její první kapitolu, tak bude o tom, jak si umělci vzali příliš velké sousto. A to neříkám jen proto, že mě naštvalo, jak od toho ostatní postupně dávali ruce pryč.
Jasně, kdybych tady hovořil za skupinu Ztohoven, tak jim to dám mediálně pěkně sežrat, ale realita je taková, že u tak velké a nehomogenní skupiny jednotlivců vždycky jednou dospějete do bodu, kdy se to začne rozpadat, protože ti lidé mají různé potřeby, rodiny, kariéru, finanční potřeby a k nezdaru je to tak odsouzené od samotného začátku.
Držme se ale tématu samotné Polis, v čem konkrétně byla velké sousto?
Jen dům samotný je čtyřpodlažní budova, jejíž provozní náklady jsou půl milionu korun měsíčně, jako součást experimentu jsme se rozhodli přijímat jenom platby kryptoměnami a vydrželi jsme to celých těch deset let.
Konec Polis ale není primárně z technických důvodů, ty jsou jen vedlejším důsledkem. Hlavní důvod je ten, že se celý experiment jednoduše vyčerpal. Všechny cíle, které jsme si stanovili, se naplnily.
A mě už to vlastně ani nebaví, při každém vrcholu bitcoinového cyklu poslouchat od lidí, kteří se před nedávnem dozvěděli o bitcoinu od nějakého youtubera, dokola ty samé „objevné“ fráze o zázračných tvrdých penězích a rozboření tradičního monetárního systému. Obzvláště, když jsem si na Polis experimentálně ověřil, že to v praxi nefunguje, lidi dnes kryptem a hlavně bitcoinem platit nechtějí.
Skutečně?
V kavárně lidé platili minimálně, v prvních letech, kdy se kolem krypta sdružovala komunita nerdů a geeků, tady alespoň byla nějaká vůle zkoušet kryptem platit a testovat jeho limity, ale dnes? Ani ta víc hardcore část už něco takového, alespoň pokud jde o bitcoin, odmítá, protože je to pro ně hlavně investice.
Na přednáškách Institutu kryptoanarchie, kde se sešlo šedesát lidí, nechávali dobrovolný příspěvek v kryptu slovy dva lidi, z toho jeden z nich byl Karel Fillner, o kterém jsme to věděli.
Každopádně to, o co jsme se pokoušeli, se nějakým způsobem naplnilo. Kryptoměny jsou dnes mainstream a slovo hacker se podařilo rehabilitovat víc, než by bylo zdrávo – nejenže už nenese negativní konotace, ale každá babička vymýšlející zlepšováky na pletení je dnes označována za hackera.
Kam se posunul bitcoin?
Bitcoin je dnes hračka v rukou správců fondů jako BlackRock, kteří vstoupili do toho původního undergroundu, převzali kontrolu a vytvořili změnu motivací, proč lidé s tím nástrojem zacházejí. Pro nás s tímto momentem již přestalo být co zkoumat.
Deset let bylo tak akorát, abychom během nich dokázali zmapovat vývoj krypta a udělat si představu, jak bude vypadat těch dalších deset a ty odhady rozhodně, alespoň z naší perspektivy, moc pozitivní nejsou.
Držení kryptoměn bez toho, že je budu používat, vnímám jako projev degenerace, protože to v konečném důsledku nepovede ani k tomu dlouhodobému zhodnocování. Potřebuješ totiž vytvořit nějakou dynamiku, dát tomu projektu smysl.
Sám ale krypto aktivně používáte, dokonce i v tak sofistikované podobě, jako je kolateralizovaná DeFi půjčka, není v takovém postoji tedy trochu schizofrenie?
To je ale právě ono, ti lidé, které jsme pomáhali vychovávat a kteří mě dnes berou jako zrádce, s ním neplatí, neobcházejí jím tradiční finanční systém, mají je jen jako investiční tezi. Každý cyklus se dokola opakují ty samé fráze, které se snaží obhajovat existenci technologií krypta, ale realita je taková, že většina z těch lidí nemá nastavený žádný morální ani jiný kompas, který by ukazoval, k čemu jinému by ta technologie měla sloužit než k bohatnutí.
Krypto je sice jako každá technologie z principu neutrální a není to z definice pyramida, ale když si do něj budete jako do pyramidy sedat, tak vám vaše argumenty, že to není letadlo, ale pro lidstvo užitečný nástroj, jen těžko bude někdo věřit.
Můžete to nějak rozvést?
Ti bohatí každý cyklus doufají, že se posunou zase o stupínek výše, a ti ostatní, zblbnutí youtubery nebo lidmi jako Michael Saylor (dnes jeden z nejbohatších kryptomiliardářů, ale také jeden z nejznámější představitelů internetové bubliny, který tehdy z žebříčku nejbohatších lidí vypadl kvůli krachu dot-comu a pochybnému účetnictví – pozn. redakce), do toho vlaku nastupují s tím, že doufají, že příště budou na řadě zase oni.
Navíc, od těch geekovských počátků se změnily ještě další věci, krypto a obzvláště bitcoinová scéna propadla fotbalizaci. To znamená, že najednou tu byly klapky na očích a kmenové vidění, přičemž kdo je z jiného než mého tábora, tak je najednou horší než nevěřící „nocoiner“.
Komunita navíc ztratila schopnost přijímat kritiku a bohužel i sebekritiku. A to bohužel vnímají i ti nerdovští geeci a srdcaři, kteří nenápadně v tichosti tuto sféru opouštějí. A bez nich to pro nás přestává dávat smysl.
Když se ještě vrátím k naší funkci inkubátoru, my jsme se snažili procházet a testovat všechny, třeba i ty slepé cesty v cypherpunku a používání krypta, a shromáždili jsme spoustu zajímavých zkušeností a dat, o kterých jsme si původně mysleli, že je budeme učit další lidi a předávat dál, jenže se postupem času ukazovalo, že ono to ve skutečnosti nikoho nezajímá. Ty lidi nepřitahovala skutečnost, ale iluze a představa o kryptu, kterou si o něm vytvořili.
To zní dost depresivně…
Tak abych to zakončil na trochu optimističtější notu, stále zde zůstává i ta hardcorová část komunity, která krypto používá, nenajdete ji ale obyčejně mezi bitcoinery. Například osmdesát procent lístků na naše poslední Hackers congressy se prodalo přes Monero (open-source kryptoměna, jejíž hlavní devizou je anonymita – pozn. redakce), a to už je docela úlet.
To byl ostatně také důvod, proč dekádu Hackers congressů zakončujeme kongresem se jménem Hardcore. Scéna, která zůstala kolem Paralelní Polis v posledních letech, je hardcore scéna a my již poslední tři roky vědomě a záměrně odsekáváme to, co bych nazval bitcoinový pop. Když jsme začínali, tak byly naše kongresy z osmdesáti procent o bitcoinu, ale dospěli jsme k závěru, že to přitahuje lidi, kteří již nic nového nepřinášejí.
Foto Paralelní polis
Foto Paralelní polis
Jak bude konec Polis vypadat fyzicky? Máte tu legendární černě natřenou budovu, neziskovou organizaci, to všechno zanikne?
To je dobrá otázka. I když spousta věcí nezafungovala, nebo alespoň ne podle našich představ, některé zase fungovaly až moc dobře. Velmi dobře se chytil například coworking, který to do značné míry finančně táhl, Hackers kongresy a různé značky, které tu vznikly. Jeden příklad je Institutu kryptoanarchie, který byl dobovou reakcí na Institut Václava Klause.
To máme všem těm lidem říci, běžte domů, my už to nechceme dělat? Taky zde za těch deset let vznikl velmi slušný mobiliář, a najednou by se to všechno mělo za pár šupů rozházet někde po bazarech? Samozřejmě že ne.
Nastává tedy něco, čemu říkáme řízený kolaps. Paralelní Polis jako nezisková organizace nezanikne, ale nebude již provozovat budovu, namísto toho se bude věnovat psaní pamětí a vyhodnocování experimentu. Dosavadní finanční ředitelka Polis, Katka Mareková, tedy postupně převezme agendu budovy a provoz se změní na běžný coworking provozovaný novou společností Second Culture.
Za odpis mobiliáře, který jsme odhadli na nějakých půl milionu korun, získáme na dva roky pronájem sklepních prostor budovy a obrazně i doslova se tak vracíme do undergroundu. Tam se budeme věnovat natáčení a dalším aktivitám.
Osud Hackers Congress je zatím nejistý, ale i když pod současnou značkou zaniká, mohl by mít svého následovníka, který se vrátí více ke kořenům. Měl by být mnohem více nerdský a také mnohem temnější. Za ideou stojí Amir Taaki, muž, který je dlouhodobě člověkem v pozadí Hackers Congress.
A jaké jsou vaše osobní plány teď, když už přestanete být školníkem Paralelní Polis, jak o sobě rád říkáte?
Mám tu smůlu, že se věnuji druhu umění, které, když jej člověk dělá i po určitém věku, tak už mu to lidí moc nevěří, jmenuje se aktivistické. Takže trochu rebilancuji.
Pak jsou zde odkládané projekty, před kterými jsem se dlouho snažil zavírat oči. Partnerka například podědila činžovní dům, což zní jako terno, jenže byl v naprosto dezolátním stavu, se zatékající střechu, dlouhodobé nájmy extrémně nízké a bylo potřeba se tomu urychleně začít věnovat. Provoz Polis se proti tomu najednou jeví jako úplná hračka.
Do toho je tady můj projekt rodinného obytňáku, který je financovaný skrze kolateralizovanou krypto půjčku (Systém, s jehož pomocí si mohou uživatelé automatizovaně půjčovat proti zástavě v kryptoměnách, nebo naopak na úrok půjčovat své vlastní prostředky. Vše běží na ekosystému Etherea. – pozn. redakce), mám s ním nějaké cestovatelské plány, buduji si ve zmiňovaném domě ateliér a poslední uměleckou výstavu jsem měl už dva a půl roku zpátky.
