Je jí pětatřicet let, ještě před sedmi měsíci nemohla chodit a dnes slaví dvě zlaté medaile z olympiády. Federica Brignone, italská alpská lyžařka přezdívaná „tygřice“, zažívá největší úspěch svého života – a to po úrazu ve věku, kdy její kolegové obvykle odcházejí do důchodu.
Tři medaile, ale ani jedna zlatá. Takových olympijských výsledků dosáhla Brignone do loňského dubna, kdy nehybně ležela ve sněhu a v bolestech čekala na vrtulník, který ji zachrání ze svahu. Vypadalo to, že už na další medaile nikdy nedosáhne.
Sezona jí přitom šla nádherně – vyhrála tři disciplíny Světového poháru v alpském lyžování a při druhém kole obřího slalomu se zdálo, že si dojede pro vítězství také v mistrovství Itálie. Jenže pak trefila ve vysoké rychlosti bránu, zkroutila se přes nohy a následně tvrdě dopadla na hlavu a záda.
Děsivý pád měl podobně děsivé následky. Mnohačetné tříštivé zlomeniny holenní a lýtkové kosti levé nohy, přetržený přední zkřížený vaz, vykloubená čéška, poškozené menisky. Zranění, ze kterých se podle doktorů měla vzpamatovávat nejméně dva roky.
„Kompletně zlikvidovaná,“ komentovala svou nohu pro italská média. „Lékaři mi řekli, že ji má oddělenou od těla a vážně hrozí, že o ni přijde,“ dodala její matka. Zkrátka „finito“. Má po kariéře, prorokovali jí mnozí.
Ještě měsíce po pádu měla každým dnem bolesti a otázkou nebylo, zda se někdy vrátí na lyže, ale zda bude vůbec schopná chodit. Zvednout se z postele nebyla schopna tři měsíce, díky rehabilitaci se však její noha vrátila do původní pozice. Jinak totiž hrozilo, že bude mít každou jinak dlouhou.
Proti jakkoli nepravděpodobnému návratu ke sportu se stavěla i rodina. „Doufám, že přestane. Vyhrála všechno, takže je v pořádku, když to prostě ukončí,“ prosila Federicu její matka v médiích.
Na straně Brignone nebyl ani věk. Julia Mancuso, Tina Maze, Matthias Mayer, Maria Höfl-Riesch nebo Anna Veith, to jsou některé z největších hvězd jejího sportu, které – ať už z vlastního rozhodnutí, nebo kvůli zranění – skončily dávno před pětatřicítkou.
A skeptická byla i italská média. „V současné době je její účast (na olympiádě) nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že něco málo přes dva měsíce před startem se teprve vrátila k tréninku a ještě se nedostala na lyže. Ale tlak je velmi silný,“ psal na konci minulého roku deník Il Fatto Quotidiano.
Je mi to líto, ale tyto olympijské hry mi nezmění život a kariéru.
– Federica Brignone (18. října 2025)
Jenže lámání kostí nezlomilo její odvahu, a tak mohl v prosinci Luciano Buonfiglio, předseda Italského národního olympijského výboru, oznámit, že se Brignone her nejen zúčastní, ale bude také vlajkonoškou domácí výpravy.
„Myslím, že to zvládnu,“ měla mu tehdy říct a pro novináře dodala, že jejím největším snem po zranění bylo bojovat a zvednout se. „Je mi to líto, ale tyto olympijské hry mi nezmění život a kariéru,“ klidnila však nadšení italských fanoušků.
Zazářit se jí však povedlo ještě před turnajem, když se na konci ledna zúčastnila obřího slalomu na Světovém poháru. „Rozhodně tu nejsem kvůli skvělému výsledku v pořadí, ale kvůli vynikajícímu výsledku pro sebe,“ řekla před závodem. Skončila šestá.
Výsledek překvapil, Brignone nicméně věděla, že má i na lepší. „Musím se naučit být odvážnější, stále mi chybí trochu sebevědomí. Dvě zatáčky zvládám dobře, ale v další brzdím,“ svěřila se italské stanici Rai.
Když se letos 12. února objevila na startu olympijského Super-G, měla jiný mindset než její soupeřky. Ne, že by jí na placce nezáleželo, největší radostí pro ni však bylo, že se vůbec mohla zúčastnit. Před startem svůj stav hodnotila na osmdesát procent, tak proč by se strachovala o zlato, které stejně nezíská?
Když dojela, stala se žena s tygrem na helmě nejstarší alpskou lyžařkou, která kdy na olympiádě získala medaili. Překonala tím bronz z roku 2018, který ve třiatřiceti letech získala Lindsey Vonn, soupeřka s podobným osudem.
Vonn šla do letošních her také po úrazu, usilovala však o to vyhrát. Tam, kde Brignone donutilo zranění měnit postoj, vyprovokovalo Vonn ke snaze o medaili. Jenže tato motivace skončila pádem a zlomenou nohou.
Zato Brignone jela dál. A její skromnost se ukázala i po projetí nedělního obřího slalomu – v cíli si říkala „nevím, jestli to stačí“, zatímco u jejího jména svítilo číslo jedna. Další medaile, opět zlatá. A další šok.
Soupeřky Sara Hector a Thea Louise Stjernesund z toho před „tygřicí“ padly na kolena a uklonily se jí. Tyto alpské lyžařky přitom olympiádě připravily další mimořádný příběh – obě se v tomto závodu umístily se stejným časem na druhé pozici.
„Kdybych sem přijela, abych získala zlaté medaile, odjela bych domů bez nich,“ podělila se o své přemýšlení po další výhře Brignone.
V lyžování chce pokračovat i po olympiádě, zničit si život honbou za nesmyslnými cíli však nehodlá. Na konferenci po vítězství druhého zlata prozradila, že již zkrátka nechce brát tolik prášků proti bolesti, jen aby mohla soutěžit.
„Dřela jsem nepřetržitě, abych mohla být na trati a konkurenceschopná, takže chci pracovat stejně jako v předchozích letech, ale ne tak vyčerpávajícím způsobem,“ prozradila žena, která překonala nejen špičky svého sportu, ale i vlastní tělo.
