Pracovní svět se v letošním roce dál rozpadá na dvě odlišné části. Některé země táhne dlouhý pracovní týden spojený s manuální ekonomikou, jiné zvládají stejný výkon s podstatně kratší dobou díky technologiím a vysoké produktivitě. Kdo tedy pracoval nejvíc a kde si naopak mohli zaměstnanci tak trochu válet šunky?
Údaje z Mezinárodní organizace práce (ILO) i dalších mezinárodních statistik potvrzují rozdíl téměř třiceti hodin týdně mezi státy s nejdelší a nejkratší pracovní dobou. Trh práce se tak štěpí na ekonomiky, které stále fungují na intenzivním manuálním výkonu, a na státy, kde pracovní dobu výrazně zkracují technologie a vysoká produktivita.
TOP 10
Bhútán letos opět vede světový žebříček a drží si pozici země s nejdelším pracovním týdnem 54,5 hodiny, což souvisí se silnou orientací na zemědělství a cestovní ruch a také s nízkou mírou automatizace. Súdán se drží hned za ním s průměrnou hodnotou 50,8 hodiny týdně, kterou zvyšují tradiční pracovní role a vysoká ekonomická nejistota.
Lesotho je třetí s průměrem 50,2 hodiny týdně a významným podílem manuální práce v zemědělství a těžbě. V Republice Kongo pracovní dobu určuje ekonomika opřená o ropný sektor, těžbu a zemědělství, což vytváří časově náročné směny bez vysoké míry automatizace.
Páté Spojené arabské emiráty patří mezi země s dlouhou pracovní dobou a jejich rychle rostoucí trh práce vytváří prostředí, kde se pracovní zatížení mužů a žen téměř neliší, což souvisí s převahou služeb a stavebnictví.
Svatý Tomáš a Princův ostrov (ležící v Guinejském zálivu u západního pobřeží Afriky) patří mezi státy, kde se pracuje dlouho napříč celou populací a kde má velkou váhu zemědělství, rybolov a drobné místní služby.
Jordánsko na sedmé příčce ukazuje, že pracovní týden tam zůstává dlouhý hlavně kvůli tlaku mladé populace, která vstupuje na trh práce a zvyšuje celkovou poptávku po zaměstnání. Libérie se umístila hned za ním a dlouhé pracovní týdny jsou tam spojené s vysokým podílem manuální práce a snahou stabilizovat ekonomiku.
Pákistán vykazuje výrazný rozdíl mezi muži a ženami, přičemž celkový průměr zvedá vysoká zátěž mužské části pracovní síly. Desítku uzavírá Katar s průměrem 46,8 hodiny týdně, který odráží orientaci na těžební sektor a velký podíl zahraničních pracovníků.
Kde se pracuje nejmíň
V nejkratších pracovních týdnech letošního roku se nejčastěji objevují vyspělé evropské státy. Nejnižší hodnotu vykazuje Nizozemsko s průměrem 26,8 hodiny týdně. Kratší pracovní dobu tam umožňuje vysoká produktivita i široké využití zkrácených úvazků. Podobný trend potvrzuje Norsko a Dánsko, obě země se stabilní ekonomikou a silným sociálním systémem, které podporují rovnováhu mezi prací a životem.
Krátké pracovní týdny jsou typické i pro další státy západní a severní Evropy, kde technologie nahrazují část lidské práce. Vysoká životní úroveň a přísná ochrana zaměstnanců navíc drží průměrné pracovní zatížení hluboko pod světovým průměrem.
Jak si stojí Česko?
Spojené státy pracují v průměru 36,1 hodiny týdně, což je méně než globální průměr 38,7 hodiny. Hodnota je vyšší než v západní Evropě a nižší než ve státech, které se objevují v první desítce světového žebříčku. Ve Spojených státech se pracuje o něco víc než v jiných vyspělých zemích, protože lidé tam častěji zůstávají k dispozici i mimo běžný pracovní čas a čerpají méně volna, což zvyšuje jejich celkový týdenní průměr.
Evropský obraz je odlišný a průměrné pracovní týdny jsou kratší napříč kontinentem. Velká Británie pracuje v průměru 31 hodin, Francie 30,8 hodiny a další státy se drží blízko této hranice.
Česká republika se drží na úrovni 34,7 hodiny týdně. Je výrazně pod globálním průměrem a zároveň nad úrovní zemí jako Francie nebo Nizozemsko. Číslo odpovídá středoevropskému trendu, kde pracovní doba zůstává delší než v severní a západní Evropě, ale kratší než v americkém prostředí.
Průměrné týdenní hodnoty uváděných čísel neukazují zákonnou pracovní dobu, ale skutečně odpracované hodiny napříč celou ekonomikou – tedy včetně zkrácených úvazků, svátků a dalších výpadků práce.
Co rozdíly říkají o ekonomikách světa
Rozdíly v délce pracovního týdne ukazují, jak odlišně jsou jednotlivé ekonomiky vystavěné. V zemích s dlouhou pracovní dobou má velkou váhu manuální práce, nízká míra automatizace a menší prostor pro flexibilní úvazky.
Pracovní čas je tam zároveň úzce spojený s potřebou udržet základní příjem, protože produktivita na hodinu je nižší a mzdy mají omezený růstový prostor. Tam, kde ekonomika stojí na těžbě nebo zemědělství, ještě pracovní dobu zvyšují sezonní výkyvy i omezené alternativy zaměstnání.
Opakem jsou vyspělé státy, kde kratší pracovní týden vzniká schopností vytvořit vyšší hodnotu v kratším čase.
Délka pracovního týdne zůstává jedním z ukazatelů ekonomické reality. Z čísel je patrné, že pracovní čas se ve světě nevyrovnává, ale dál podstatně rozchází a odráží rozdílné tempo modernizace jednotlivých trhů.
