Prakticky každý, kdo dělá byznys v celosvětovém měřítku, sem někdy musí. Ať už jako jednorázový host, pravidelný návštěvník, či dokonce rezident. Hongkong je po dekády synonymem globální ekonomiky. A jakožto přímé dveře do Číny a brána do zbytku Asie magneticky přitahuje banky, firmy i investory.
Jenže nyní je jedno z nejbohatších území planety v krizi. Zprávy z Hongkongu jsou nebývale negativní. Ratingové agentury městský stát řadí na chvost svých výhledů, v obchodech chvílemi docházejí potraviny, nemocnice se plní a komunita expatů, na nichž hongkongská success story z velké části stojí, přemýšlí, kde nechal tesař díru. To vše kvůli koronavirové variantě omikron.
Chystá se tedy na mapě světového byznysu velké přepisování a stěhování mozků? Může jedinečný příběh skončit a město s extrémně drahým bydlením i nebývalou koncentrací michelinských hvězd zamířit vstříc úpadku? „Stres ve zdejší expatské komunitě je velký, o tom není pochyb,“ říká Jan Růžička. „Zároveň ale objektivní geografie zařídí, že odsud společnosti neodejdou.“
Špičkový český manažer v Hongkongu žije a pracuje jako šéf Home Creditu pro vnější vztahy. A jelikož Růžička předtím v Česku působil na ministerstvu zdravotnictví, hodnotí situaci nejen z pohledu makroekonomie, ale i veřejného zdraví, o něm ostatně pořád přednáší na univerzitách. Situace v Hongkongu podle něj přináší poučení pro Česko i zbytek planety – včerejší vítězové pandemie mohou být rychle dnešními poraženými.
Byli jsme zvyklí na zprávy o tom, že Asie je koronavirovým premiantem. Co se děje?
Z hlediska počtu případů covidu-19 jsou teď na tom asijské země všechny nedobře. Z makroekonomického hlediska je však samozřejmě velký rozdíl mezi Jižní Koreou, Vietnamem, Indonésií, což jsou všechno velké a proexportní ekonomiky, a mezi dvěma přívodnými tepnami světového byznysu, což jsou Singapur a Hongkong. Protože ty obě stojí na službách, na tak malých a bohatých územích by se nic vyrábět nevyplatilo. A když je zavřeno, tak žádné služby nejsou.
Kde se stala chyba?
Každá pandemie má tři fáze: fázi lockdownovou, kurativní fázi, ať už se v ní promoříme, nebo dostaneme vakcíny či lék, a pak fázi znovuotevření. Všechny tři fáze k sobě organicky patří. Zatímco v Evropě nebo v Americe jsme si všemi třemi fázemi prošli, některými možná i víckrát, a znovu se otevírá, Asie obecně byla velmi úspěšná v první fázi lockdownů. Možná až příliš úspěšná, kvůli čemuž je tak složité politiku zavřených hranic opustit.
Hongkong je vzhledem ke své důležitosti na očích. Je obětí svého prvotního úspěchu?
Přesně tak. Jde o jedno z nejbohatších území na světě, kde byly vakcíny k dispozici prakticky okamžitě, jakmile šly na trh a byly široce dostupné. V realitě, kdo chtěl, tak byl očkován na počkání a typ vakcíny si mohl vybrat. Já sám jsem byl plně očkován už na jaře 2021. Spolu s tím je tu perfektní telemedicína, e-health, appky, takže systém je velmi funkční.
Dva roky jsme tu nezažili žádná razantní opatření, která znáte z Česka, lockdown spočíval v uzavření hranic. Pořád jsme chodili do kanceláře, nikdy se nezavřelo, neseděli jsme doma. Až teď.
Velký ironický paradox tkví v tom, že když je ta první lockdownová fáze natolik úspěšná, že tu nikdy nebyl žádný covid, tak proč by se člověk očkoval? A přesně takhle uvažoval ten nejohroženější segment starších lidí. Covid tu není, není důvod se očkovat.
Co je výsledkem?
Nyní, v únoru 2022, je naočkováno pouze 53 procent lidí nad sedmdesát let a v té nejrizikovější věkové skupině osmdesát let plus je očkováno jen 25 procent Hongkonžanů. Prostě neměli důvod. To je základ neúspěchu, kterým si mimochodem už prošly jiné asijské země.
Třeba Vietnam měl rok a půl také nula covidu, a proto pro ně očkování nebylo priorita. Následně minulé léto prožili nehezkou zkušenost s deltou a to je donutilo začít rychle očkovat a následně změnit celkovou strategii. Na tu, které v Evropě říkáme život s covidem. V tomto ohledu se dnes Asie dělí na dvě poloviny.
Jaké?
Vietnam, Indie, Singapur, Korea žijí s covidem, přestože jejich čísla jsou na papíře mnohem horší. Třeba Jižní Korea měla v pátek 110 tisíc nových případů denně, Vietnam 36 tisíc, Singapur osmnáct tisíc. Oproti tomu Hongkong má v uvozovkách jen šest tisíc případů denně, a to má podobně obyvatel jako Singapur. V nízkých číslech pak tkví další ironický paradox. Jakmile máte dlouho strašně nízká čísla případů, s každým jednotlivým si můžete v nadsázce hrát.
Dodnes tak v Hongkongu platí pravidlo, že každý případ covidu jde automaticky do nemocnice, i když vám nic není. Přičemž i zde se ukazuje, že omikron není tak závažný. Když totiž sečteme všechny aktivní případy covidu dohromady, je zde zhruba třicet tisíc nakažených. Ale z těchto třiceti tisíc je podle oficiálních statistik jen 69 případů vážných a pouze šestnáct kritických.
Ale všichni musí do nemocnice…
Přesně tak. A tím se vám okamžitě zhroutí zdravotnictví, protože jej přehltíte.
Zajímalo by mě, proč dlouhodobě tak úspěšný stát nemění pravidla?
To je otázka, kterou si klade ledaskdo. Z hlediska veřejného zdravotnictví je to přitom nabíledni, že od jisté úrovně případů se nesnažíte řídit epidemii, ale nemocnice, aby nepřetekly. I v Česku kolem toho byla velká debata. Můj názor je, že k tomu bude muset dospět i Asie a Pacifik.
Viděli jsme, že nekonečné lockdowny v Melbourne také příliš nepomohly. Současný stav je tak opravdu paradoxní, ironický. To, že je Asie obětí úspěchu, to vidí všichni. A má to pochopitelně dopad na ekonomiku.
Jaké jsou ty hlavní?
Nebudu říkat svoje dojmy, pomůžu si ratingy od agentury Fitch. Zemím, které se do jisté míry začaly učit žít s covidem, se nevede zle – zmíněný Vietnam má predikci růstu HDP 5,5 procenta, Jižní Korea 4,1 procenta a nejvyšší export za jedenáct let.
Hongkong měl v lednu predikci růstu tři procenta, teď ale došlo ke korekci o sto procent, tedy na 1,5 procenta. Zároveň ve Fitch píší, že s lítostí konstatují, že dělají pravidelné ratingy pro 120 zemí a území a Hongkong je nyní na 110. místě. Analogický negativní vývoj očekává i Bloomberg.
Jsme tedy svědky globální výměny vítězů a poražených?
Asijské země byly jasnými premianty první rok epidemie. Minulý rok jejich roli převzaly Izrael, Portugalsko nebo Spojené arabské emiráty a Asie se v žebříčcích začala propadat. Nyní už padá razantně a třeba Česká republika se konstantně posunuje nahoru. Čím déle totiž držíte zavřeno, tím těžší je otevřít.
K tomu uvedu poslední dvě čísla: Japonsko, tak obří země a silná, otevřená ekonomika, začíná debatovat o tom, že by zemi otevřeli v březnu, zato Tchaj-wan mluví až o září či říjnu. Mnoho zemí se tak metaforicky zaseklo v té první lockdown fázi.
Image Hongkongu narušily už čínské zásahy proti demokracii. Podle BBC chce až čtyřicet procent expatů pryč, odliv hlásí i Singapur, ale zatímco jednotlivci by mizeli, firmy zůstávají. Proč?
Ta území jsou hrozně cenná a Hongkong je pořád objektivně třetí největší finanční centrum světa po New Yorku a Londýnu. Velikost místní burzy je ještě pětkrát větší než u Singapuru. Obří banky, a nejen ty asijské typu HSBC, ale i titáni J.P. Morgan, Morgan Stanley nebo Goldman Sachs, tady všichni mají velké centrály. Z dlouhodobého hlediska ona dvě území moc nejde nahradit. Hongkong je asijská brána, Singapur zase brána do jihovýchodní Asie a jižního Pacifiku.
Ale?
Dva roky jsou strašně dlouhá doba a únava z pandemie je objektivní fakt, to je prostě celosvětový problém. Jsou s tím spojené vypnuté školy, nemožnost cestování. Stres v expatské komunitě v těch dvou městech je velký.
A onen odliv mozků? Jaký je váš pocit přímo na místě?
Reálná čísla se podle mě budou sčítat s odstupem a bude složité vidět detail. Lidé jednak odcházejí, jednak přicházejí. Znám v tomto ohledu humorný příběh o tom, kdy jedna velká americká banka všechny svoje expaty kompletně převezla do Dubaje na půlroční okno s tím, že se pak vrátí. Ale to, že je nyní rozhodně odliv větší než příliv, je evidentní. O tom není pochyb.
I letmá návštěva Hongkongu dříve zanechala vzpomínky na živost a rej ve městě. Jak to tam vypadá teď?
To je zajímavé. Lidé kdekoli v Asii daleko více dodržují pravidla, akceptují všechna se samozřejmostí, nediskutují. A i když lidé ze Západu a expatská komunita celkově tolik ne, tak i oni se podřídili. Nezapomínejme totiž, že v Evropě či USA to v posledních letech také nevypadalo dvakrát růžově…
Expati proto říkají: Hele, je to složité, ale jinde bychom byli zavření doma úplně. Podívejme na Milán, New York – přehlcené nemocnice, zavřená města. Je tak klíčovou otázkou, zda náš soustavný život v uzavřeném ekosystému bude trvat ještě měsíc, dva, půl roku nebo rok. Mým názorem je, že pokud by to bylo dlouhodobé, může se současná expatská komunita začít vyprazdňovat.
Kam jít jinam? Není v tomto případě geografie král?
Máte pravdu, protože geografie je objektivní fakt. V tomto regionu žije 59 procent světové populace, která chce konzumovat úplně všechno, od francouzského luxusu přes italská vína a spotřební zboží až po bankovní služby. Firmy odsud proto neodejdou. Ale metafora o tom, že přívodná tepna globálního byznysu má problém, platí.
Vidíte nějaké místo, které by mohlo situace využít a stát se novým globálním hubem? Mnoho lidí i firem se stěhuje do Dubaje…
Dubaj na sobě určitě hodně pracuje, do toho se otevírá saúdskoarabská ekonomika. Jenže ty populace jsou ve srovnání maličké, bavíme se o desítkách milionů lidí oproti miliardám lidí v tomto regionu. Velkým finančním centrem je také Tokio, ale Japonsko je pořád svět sám pro sebe. Dlouhodobě si nemyslím, že by to pro Hongkong a Singapur byli vyzyvatelé.
