Mezi nejviditelnější tváře českého diplomatického sboru patří žena. Historicky první velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová hovoří o práci za časů války, o doktorátu z chemie i o tom, proč je v diplomacii daleko míň glamouru, než by si lidé mohli myslet
T ohle nejsou typické kancelářské dveře, nýbrž zámecké brány. Jsme ostatně v paláci s krásným výhledem na Prahu, s místnostmi plnými umění, se stěnami tiše vydechujícími historii. Ale to je jen jeden rozměr její velmi mnohovrstevnaté profese, proto Veronika Kuchyňová Šmigolová jaksi na vyjasněnou pronese:
„Od začátku války na Ukrajině je určitě glamouru mnohem míň – a těžké práce mnohem víc.“ Vrcholná diplomacie jako svět nikdy nekončících nablýskaných recepcí, kde kolem dam ve velkých večerních róbách krouží mužové ve smokinzích a každý třetí z nich je nový James Bond? Ale kdepak.
Spíš svět dlouhých vyjednávání, centimetrových posunů vpřed a stylu, který Veronika Kuchyňová Šmigolová popisuje vzpomínkou na jednoho ze svých mentorů, významného polistopadového politika Jaroslava Šedivého: „Byl mi vzorem, pokud jde o to, jak se má diplomat chovat, jak má působit lehce. Že i když říká těžké věci, má je říkat lehkou formou.“
S ním i s mnohými dalšími se poznávala právě zde, v Černínském paláci, v sídle českého ministerstva zahraničí. My jsme se zde potkali v pošmourný den mladého jara, velmi vzdálení od žáru Blízkého východu. Žáru, který bohužel poslední měsíce nabývá na již tak dost značné intenzitě a Česko v jeho srdci reprezentuje právě tato žena.
