Hudební průmysl dnes řeší umělou inteligenci, spory o autorská práva a stále kratší pozornost publika. Streamovací platformy rozložily tradiční model vydavatelství, sociální sítě zkracují životnost hitů na týdny a algoritmy převzaly roli editorů. Jak lze v tomhle prostředí vydělávat miliony dolarů na cizích melodiích?
Cover verze nejsou žádnou novinkou, nové je spíš to, co se kolem nich stalo v digitální éře. Řada projektů dokázala z interpretace převzatých písní vybudovat dlouhodobě fungující ekonomiku s miliardami zhlédnutí, pravidelným cashflow a jasnými pravidly.
Systematická produkce, práce s katalogem a kontrola práv se staly důležitější než jednotlivá videa nebo krátkodobé virální zásahy. Vznikla tichá ekonomika bez hitparád i mediálního hluku, kterou jsme pro přehlednost zjednodušili na tři základní modely – byť to nejsou uzavřené škatulky a v praxi se mezi sebou často překrývají.
Model širšího katalogu
Americká hudební skupina Boyce Avenue patří k nejčistším příkladům toho, jak může vypadat digitální hudební katalog. Kapela bratří Manzanových začala na YouTube již v době, kdy tato platforma teprve hledala svůj hudební význam.
Vsadili na jednoduchý koncept akustických cover verzí známých písní a extrémní konzistenci. Žádné experimenty ani stylové výkyvy, ale stovky videí s čistými aranžemi, jednotnou estetikou a zvukem.
Dnes má jejich kanál přibližně sedmnáct milionů odběratelů a přes sedm miliard zhlédnutí. Klíčem pochopitelně není jedno úspěšné video, ale objem a dlouhý život jednotlivých nahrávek. Starší covery generují zhlédnutí ještě roky po vydání.
Při takových číslech se dá u Boyce Avenue odhadovat, že reklamní příjmy z YouTube se za dobu existence kanálu pohybují minimálně v nižších jednotkách milionů dolarů, což odpovídá hudebnímu obsahu s nižšími reklamními sazbami a povinným podílem pro držitele autorských práv.
YouTube pro ně funguje jako důležitý základ, ale není jediným zdrojem jejich příjmů. Vedle něj vydělávají třeba na streamovacích platformách typu Spotify a na živých koncertech, kde dokážou online publikum proměnit v klasický koncertní byznys.
Model produkčně náročného obsahu
Kapela The Piano Guys vyšla také z YouTube, ale od začátku s ním zacházela jinak než většina cover projektů. Každé video je výsledkem náročné produkce a práce s lokacemi a kamerami, které ho posouvají blíž k filmovému klipu než k domácí nahrávce.
Propojení populárních melodií s klasickou hudbou neslouží jen jako efektní prvek, ale jako způsob, jak oslovit publikum ochotné vnímat hudbu jako hotový produkt, nikoli jako hudební fastfood určený k rychlé spotřebě.
Na rozdíl od modelu, který stojí jen na digitální platformě, The Piano Guys své úspěchy na YouTube doplňují i tradičním vydáváním alb na CD a vinylových formátech u labelu Sony Masterworks, což jim umožňuje monetizovat obsah i mimo streamování a přehrávání online.
Model přímého vztahu s fanoušky
Skupina Pomplamoose představuje třetí přístup, jenž vznikl jako reakce na slabiny samotného YouTube modelu.
Hudební duo si vybudovalo publikum díky transparentnímu formátu videí, v nichž je každý zvuk součástí obrazu a produkce se neskrývá za postprodukční iluze, což jim zajistilo důvěru i loajální fanouškovskou základnu.
V momentě, kdy se ukázalo, že vysoká sledovanost automaticky neznamená předvídatelný příjem, se z osobní zkušenosti zrodila myšlenka obejít reklamní ekonomiku platforem a vytvořit přímý finanční vztah mezi tvůrcem a publikem. Výsledkem tohoto uvažování se později stal Patreon.
Spoluzakladatelem Patreonu byl právě člen kapely Jack Conte, který platformu navrhl jako systém pravidelného předplatného, jenž přenáší část ekonomické moci zpět k autorům a snižuje jejich závislost na algoritmech.
V případě Pomplamoose tak cover verze fungují jako vstupní bod do modelu, kde stabilitu příjmů zajišťují přímo fanoušci, nikoli pouze proměnlivá pravidla digitálních platforem.
Autorská práva a budoucnost
Otázka autorských práv je u tohoto typu byznysu klíčová a zároveň méně dramatická, než se může zdát. Cover verze jsou při splnění základních podmínek legální, protože pracují s existující skladbou bez zásahu do textu nebo melodie a respektují práva původních autorů.
Na platformách typu YouTube funguje systém automatické správy práv, který identifikuje použitou skladbu a rozděluje výnosy mezi držitele práv a interpreta.
Část příjmů tak vždy míří k autorům originálu, což snižuje marži, ale zároveň umožňuje stabilní a dlouhodobé fungování bez licenčních sporů. Tahle předvídatelnost pak odlišuje profesionální cover ekonomiku od amatérských pokusů a dělá z ní regulérní součást hudebního trhu.
Cover verze nejsou podřadnou formou hudby. Zmíněné projekty ukazují, že existuje alternativa k neustálému honu za novinkami. Ne všichni hudebníci musejí být autory hitů. Někteří mohou být správci repertoáru, interprety a producenty obsahu s dlouhou životností.
Zatímco hudební průmysl dnes hledá odpovědi v umělé inteligenci a nových technologiích, různorodé interpretaci cizích písní se bude nejspíš dařit dál.
Možná nadále bez revolucí, bez skandálů a bez velkých slov – jen s pochopením pravidel trhu a sázkou na to, že ty největší hity už byly vymyšleny a stačí je s citem oprášit. A jen tak mimochodem na tom vydělat ranec.
Známá skladba od Tracy Chapman v podání Boyce Avenue
