„O takovém objevu jsem snil roky,“ říká sběratel a obchodník se starožitnostmi Pavel Urban o vzácných stolních hodinách z dílny hodináře Františka Řebíčka. Stanou se součástí privátního muzea Art Collections Urban, které sídlí v Olomouci a právě hledá prostory pro otevření další pobočky v Praze.
Dvacet let hrál profesionálně hokej, nakonec ale propadl tomu, mezi čím vyrůstal. Galerista, obchodník se starožitnostmi a sběratel Pavel Urban má vztah k umění v genech.
„Měl jsem štěstí, že mě doma nikdo k ničemu nenutil,“ říká a Forbesu jako prvnímu médiu vypráví příběh empírových hodin, kterými před sto devadesáti lety hodináři českého původu oslnili celou habsburskou monarchii v čele s císařem.
Čím jsou tak výjimečné?
Když se na ně podívá člověk, který trochu rozumí starožitnostem, hned vidí, že jde o věc světové úrovně. Jsou unikátní mechanickou složitostí a dokonalou komplexností. Zaujmou elegantním nadčasovým designem, řemeslným zpracováním a ohromující historií. Navíc je úžasné, že vznikly na českém území, konkrétně v Praze kolem roku 1839.
Foto Lukáš Procházka
Stolní hodiny zdobí i plastika lva coby symbolu odvahy a síly. | Foto Lukáš Procházka
Ve své době působily tak trochu jako sci-fi – například na jedno natažení dokážou jít celý rok. Navíc obsahují kalendárium a unikátní opakovací čtvrťový bicí mechanismus se samodotahujícím se pérovníkem, udržujícím funkčnost bití po celou dobu ročního chodu hodin bez nutnosti dalšího dotahování. Pro srovnání: tehdejší stroje stolních hodin se obvykle natahovaly po čtyřiadvaceti hodinách.
Jak je možné, že jsme o nich dosud neslyšeli?
Byly přibližně sto devadesát let v soukromé sbírce potomků mistra Františka Řebíčka, což byl významný český mechanik, hodinář a spolumajitel továrny na výrobu hracích strojů. Poměrně nedávno se však dostaly do jiné soukromé sbírky a následně se podařilo doložit jejich historii.
Já sám jako sběratel jsem znal pouze vývojový model těchto hodin z literatury a z aukčního trhu, kde se objevil jejich mnohem jednodušší prototyp.
Koho napadlo takový hodinový stroj vytvořit?
Vývoj začal u Aloise Willenbachera a Františka Řebíčka, kteří ho celý vynalezli. Postupně vyrobili tři kusy a tento třetí vyrobila firma Franz Rzebitschek in Prag, jak vidíme i na hodinách. Obsahují mechanicky nejsložitější typ stroje a po řemeslné stránce jsou nejdokonaleji zpracované.
Na vídeňské Všeobecné rakouské výstavě komerčních produktů v roce 1839 díky nim firma získala od výstavní komise jednomyslně zlatou medaili, a to mezi sedmdesáti tisíci prezentovanými výrobky.
Ony i jejich předchozí kusy bodovaly na výstavách. Druhý prototyp vlastní Muzeum hlavního města Prahy a úplně první zakoupil císař Ferdinand I. Dobrotivý do své sbírky – podle dobových pramenů byly hodiny vystaveny v jeho jídelním kabinetu.
Historická listina z roku 1804, která dokládá přijetí Martina Řebíčka, otce Františka Řebíčka, do hodinářského cechu | Foto Lukáš Procházka
Historická listina z roku 1804, dokládající přijetí Martina Řebíčka, otce Františka Řebíčka, do hodinářského cechu. | Foto Lukáš Procházka
Z jakých materiálů jsou hodiny zkonstruovány?
Schránka je vyrobena z bronzu zlaceného v ohni a mosazi. Vlys portálu je osazen stříbřenou plaketou s latinským nápisem „quot annis me tangas“, který lze volně přeložit jako „kolikrát za rok se mě dotkneš“. Nese v sobě odkaz na výjimečnost tohoto hodinového mechanismu.
Hodinový stroj je z mosazi a oceli, hřídele ozubených kol jsou uloženy v šroubovaných šatonech (skleněná imitace drahokamu, pozn. red.) s krycími kameny z českých granátů.
Jakou mají hodnotu?
Velmi vysokou. Na světovém trhu se cena takto významných starožitných hodin pohybuje v milionech dolarů. Obvykle se říká, že jejich cena je věcí zájmu, jelikož horní hranice odhadu není definována.
Nicméně hodnota takto vzácných předmětů se standardně odvozuje od předchozích prodejů obdobných uměleckých děl. Například srovnatelně významné hodiny od francouzského výrobce Bregueta se před dvanácti lety prodaly téměř za sedm milionů dolarů.
Jaké s nimi máte plány?
Chtěli bychom, aby o nich lidé věděli a mohli si je časem i prohlédnout. Tak jsme se domluvili s jejich majitelem, že budou zapůjčeny do sbírek muzea Art Collections Urban.
Jak jste s přípravami daleko?
Expozici muzea v Olomouci máme připravenou a nyní intenzivně hledáme budovu i v Praze, která splní to, co je naším cílem. Chceme prezentovat české výtvarné umění a evropské starožitnosti nejvyšší možné úrovně.
Pořád se na trhu dají najít poklady?
Na trhu se ještě pořád objevují zajímavé věci, které veřejnost nezná. A čas od času přicházejí i skutečně velké objevy, ale je to spíše výjimečná záležitost.
Stává se, že za vámi přijde člověk s nějakou starožitností, o níž posléze zjistíte, že je velmi cenná?
Zhruba jednou až dvakrát ročně, a to se oboru věnuji naplno.
Jak teď vypadá trh se starožitnostmi? Je hodně dynamický?
Z mého pohledu prochází velmi zajímavým vývojem. Dostávají se na něj obsáhlé soukromé sbírky, které byly budovány dvacet až padesát let. V aukcích se tak objevuje velké množství zboží různé kvality a současný trend nízkých vyvolávacích cen vytváří na trhu nepřehlednost. Díky online aukcím je trh globální a poměrně rychlý. To vše přináší velké investiční příležitosti pro zkušené sběratele a obchodníky.
Čím to, že změna přichází zrovna teď?
Mění se trendy. Trh s uměním vždy dobře symbolizovala sinusoida. Mladší generace nyní tíhne spíše k modernějšímu umění, které podle mého názoru aktuálně nakupuje až za nesmyslně vysoké ceny. Co se týče starožitností, není tu tedy zase tolik nových sběratelů, kteří by oboru rozuměli.
A ceny?
Trh se do jisté míry čistí. Běžné položky stagnují, střední segment se ustaluje a pomalu si zase drží hodnotu. U kvalitního a sběratelsky zajímavého zboží ceny začínají stoupat a u skutečných unikátů rostou skokově.
Co znamená „skokově“?
U mimořádných uměleckých děl se jejich tržní cena i znásobuje. Jako příklad mohu uvést opětovný prodej kapesních hodinek, které patří mezi nejsložitější, jaké kdy byly na světě vyrobeny. V aukci se prodaly za jedenáct milionů dolarů a po patnácti letech, znovu v aukci, bylo na cenovce už dvacet čtyři milionů. Vždy však hraje roli, že jde o špičkovou věc, která nemá obdoby.
Je český trh zajímavý pro zahraniční sběratele?
Trh a sběratelství fungují tak, že umělecké předměty se nejlépe prodávají v oblasti, v níž vznikly. České umění je kvalitní a investičně zajímavé, a proto se o něj zahraniční sběratelé zajímají – nicméně z mého pohledu jsou právě čeští sběratelé na globálním trhu s uměním velmi dobře orientovaní, a spíše se tak věci dovážejí ze zahraničí do Česka.
Troufl byste si odhadnout, v jakých cifrách se český trh se starožitnostmi aktuálně pohybuje?
Těžká otázka. Starožitnosti se u nás prodávají v aukcích, v kamenných obchodech, na různých veletrzích, burzách a také na internetu. Je zřejmé, že trh s nimi není tak silný jako trh s výtvarným uměním, kde právě aukční prodeje drahých obrazů tvoří podstatnou část celkového obratu trhu s uměním.
Celkový roční obrat českého trhu s uměním v tuzemských aukcích je uváděn okolo 1,4 miliardy korun. I proto bych odhadoval, že celkový obrat u starožitností se může pohybovat okolo půl miliardy ročně.
