Že to bude doják, je jasné hned od prvního záběru. Kluk skrytý za maskami se svěřuje, že by si k letošním Vánocům přál alespoň jednoho kamaráda. Malého Tondu totiž rodiče drží velmi zkrátka – úzkostlivě ho ochraňují a bojí se o něj, protože je jiný. Svítí.
To naštěstí vůbec nevadí Slávce, dívce, která se přistěhuje do činžáku a s Tondou se rychle sblíží při hledání ztracené andulky. Kromě ní ale domem poletuje ještě něco jiného. Děcka entitě říkají „génius“, ale úplně nevědí, co si pod tím představit.
Režisérovi Filipovi Pošivačovi, scenáristce Janě Šrámkové, kameramance Denise Buranové a mnoha animátorům a animátorkám se v novém loutkovém filmu Tonda, Slávka a kouzelné světlo podařilo zprostředkovat právě tohle dětské hledisko.
Vjemy jsou jaksi intenzivnější, čas je zvláštně hutnější a sevřenější, žádný smutek není definitivní, i když to tak ze začátku třeba vypadá. A v každém bytě domu, který je vlastně celým světem propojeným chodbami a schodišti, čeká dobrodružství.
Dobří tvůrci animáků se umějí obrátit k úplným základům filmové řeči, jíž často lenivější kolegové z hraných filmů přestávají mluvit a zapomínají, že se dá vyprávět nejen slovy, ale i drobnými vizuálními zkratkami, kterými v mžiku ustanovíte postavu či přenesete emoci.
Díky tomu se ve zdejším světě loutek ukrývá život, na který jste třeba už dávno zapomněli, protože jste prostě vyrostli. Tonda, Slávka a kouzelné světlo je skutečně jedním z těch filmů, při jejichž sledování se místy cítíte, jako kdybyste otevřeli dveře svého starého dětského pokoje, ucítili po letech jeho vůni a našli tam bunkr z matrací a povlečení, kde jste dokázali strávit hodiny, než vás rodiče zavolali, jestli si nechcete zahrát pexeso.
Nostalgická struna pro dospělé ale rozhodně vše nepřehlušuje – na to je pátrání dvou dětí po kořenech blbé nálady u nich doma příliš živé, takže se na jejich objevitelské spiklenectví bez problémů naladí nejmenší diváci.
Snímek není bez chyb: některá dramaturgická řešení jsou poněkud krkolomná, kdy se film rozhoduje, kdo v něm vlastně bude záporák, nebo když ve finále příliš nevyužije kouzelné svítilny, s níž Slávka vytváří různé iluze.
Vlastníci bytových jednotek pak svou typizací do bujarých oportunistických kreatur ze SVJ pomrkávají spíš na dospělé než na děti, a loutky ženských postav navíc poněkud nekoncepčně připomínají známé dabérky, zatímco mužské jsou naopak generické.
Použít takové přídavné jméno v souvislosti se snímkem, při jehož sledování si vzpomenete na Jiřího Trnku, Hajaa Mijazakiho či Mrtvou nevěstu Tima Burtona, ale není ve finále férové. V každém záběru nabízí poctivou práci, která má duši – a tak jedině může učit o vřelosti, která není performativní, ale opravdová.
Vlastně je malý zázrak, že film za desítky milionů korun, vzniklý v barrandovských ateliérech několik let rychlostí čtyři sekundy animace za den, může působit tak lehce, vzdušně a hravě.
