Plastický chirurg Martin Ouzký se specializuje na rekonstrukční a estetickou chirurgii a pomáhal na humanitárních misích na Ukrajině a v Jordánsku. Není to však zdaleka jediný důvod, proč na něj lze ukázat jako na muže, jenž usiluje o to, aby bylo na světě aspoň o trochu líp.
Martin Ouzký považuje za cestu do pekel, aby lidé čerpali informace o zdraví z nepřesných odpovědí některých AI platforem. I proto se tomuto tématu aktivně věnuje. A peklem mohou být též zdravotní komplikace, které brzdí sportovní kariéru. Těmto komplikacím by měla předcházet klinika, kterou Ouzký spoluvlastní a brzy ji otevře v Nymburce.
O každém z těchto témat by šlo s odborníkem, jehož hlavní doménou je rekonstrukční mikrochirurgie a estetické výkony v oblasti obličeje a trupu, vést samostatný rozhovor. Další rozsáhlé interview by šlo udělat o jeho angažmá v barcelonské univerzitní nemocnici Hospital del Mar.
V případě devětatřicetiletého odborníka rozhodně neplatí nomen omen. Historicky první český lékař s evropskou certifikací z plastické, rekonstrukční a estetické chirurgie EBOPRAS, který vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově a paralelně s ní podnikání a právo na VŠE, je příjmením Ouzký. Jeho záběr je ovšem závratně široký.
Nejprve k humanitárním misím: jak jste se na ně dostal?
V rámci humanitárního programu MEDEVAC. Motivem mého rozhodnutí bylo, že jsem si necelý rok po ruské invazi na Ukrajinu říkal, co dál, jak vlastně mohu aktivněji pomoci. A cítil jsem bezmoc, až zoufalství. Člověk sice pošle nějaké peníze, přispěje na sbírky, ale já chtěl dělat víc.
Zavolal jsem proto Tomáši Kopečnému, tehdejšímu vládnímu zmocněnci pro rekonstrukci Ukrajiny, což je můj dobrý kamarád, a ptal jsem se, zda mohu něco udělat. On zrovna chystal misi na Ukrajinu, k níž jsem se připojil a pomáhal na západě země vytipovávat nemocnice, ve kterých by se mohl program MEDEVAC odvíjet.
Ná následné mise už jsem jel jako šéf plastické sekce. Jeli jsme do země s kolegy z traumatologie ze Všeobecné fakultní nemocnice, byli jsme duální tým a doplňovali se: tým traumatologů a náš plastickochirurgický tým na dvou sálech simultánně operovaly.
Foto Forbes Česko / Barbora Déduchová
Předpokládám, že taková práce se dost liší od té standardní – šokovalo vás něco?
Odpověď má několik rozměrů. Jednak je člověk zaskočen, jak jsou všechny aspekty každodenního života nějakým způsobem postiženy válečným konfliktem. Po ulicích například příliš nechodí muži v branném věku, v devět ráno se ve městě zastaví život, zazní sirény a všichni důsledně minutou ticha uctívají válečné hrdiny.
Počet lidí, kteří jsou na Ukrajině bez končetin? Obrovská čísla!
Pak jsou tu samozřejmě rozsahy poranění, které lékař v České republice nemůže – zaplať pánbůh za to! – spatřit za celý profesní život.
Typy poranění se výrazně změnily s příchodem dronové techniky – jde o poranění ramen, hlavy a tak dále. A počet lidí bez končetin? Obrovská čísla! Viděl jsem veterána, který bez rukou i nohou plaval v rehabilitačním bazénu, aby se aspoň nějak připravil na protézování… Když tohle člověk jednou vidí, do konce života to nedostane z hlavy.
Najdete i něco pozitivního?
Rozhodně přístup místních lékařů. Oni si velice dobře uvědomují, že mají vlastně štěstí, když jsou na sále, a ne v zákopech. Především však dělají všechno pro to, aby svým hrdinům maximálně pomohli. To je určitě pozitivní, i když i z nich je pochopitelně často cítit bezmoc.
Také vy jste ji cítil?
Člověk se musí na operačním sále soustředit, aby toho udělal co nejvíc, ale i tak to na vás dopadá. Jedna cesta, jak se tísni a pocitu bezmoci bránit, je břitký humor, ten používají ukrajinští kolegové docela často a je vážně úlevný. Jenže…
Jenže?
Pak jdete na vojenský hřbitov ve Lvově, plný čerstvých hrobů a ukrajinských vlajek… Chodili jsme tam záměrně, člověk si tam uvědomí a srovná v hlavě, jaká je cena za to, abychom my mohli fungovat normálně.
Jan Palach řekl: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ O tom podle mě moje mise na Ukrajině byla. Člověk nemůže pomoci všem, ale někomu ano, a právě o to se musí snažit.
Když se teď dozvíte, že Rusové podnikli dronový útok, naskočí vám v hlavě na základě prožité zkušenosti představy, co vše může napáchat?
Určitě. Dokonce takový měsíc či dva po návratu z Ukrajiny – a teď to fakt není žádná póza – je člověk citlivý na ohňostroj, na různé petardy. Vědomí, že se na Ukrajině masově umírá kvůli ruské invazi, mi trhá srdce.
Kromě Ukrajiny jste byl i na humanitární misi v Jordánsku, že?
Tam jsme neměli traumatologický tým, šlo o čistě plastickochirurgickou práci. Její typ byl ve srovnání s Ukrajinou diametrálně odlišný – ve valné většině jsme spolu s profesorem Sukopem ošetřovali děti syrských uprchlíků.
V Jordánsku jsou obrovské uprchlické tábory a děti se odtud prakticky nemají šanci dostat k adekvátní zdravotní péči. Drtivá většina z nich nemá díkybohu poranění válečného typu, ale velice často mají následky starších poranění, jako například jizvy po popáleninách.
Pak jsou tam i takové téměř estetické záležitosti jako srostlé či nadpočetné prsty, což je v tamější kultuře poměrně výrazné společenské stigma.
V cizině můžeme zůstat, i co se týká vaší nynější pozice…
Působím jako rekonstrukční mikrochirurg v barcelonské univerzitní nemocnici Hospital del Mar, kde jsem součástí týmu, jenž vede světově uznávaný mikrochirurg, profesor Jaume Masià. Respektive budu tam působit od léta. Byl jsem v Barceloně na stáži, a díky ní jsem dostal nabídku, abych v nemocnici od července pracoval.
Foto Vojtěch Kuřátko
Lepší ocenění výsledku stáže jste asi dostat nemohl.
Samozřejmě to člověka velmi potěší, strašně si toho vážím. Pro mě je zásadní, že se mi tam podařilo obstát v konkurenčním prostředí – sami kolegové mě doporučili šéfovi, aby mi nabídl pokračování.
Nesmírně důležité také je, že člověk získá zahraniční zkušenosti, díky kterým dokáže s větším nadhledem přemýšlet nad tím, co je třeba ke zlepšení v Česku. Přinést do Prahy nějaké nové know-how, to je dost možná nejcennější potenciální přínos mého barcelonského angažmá.
Chytnu vás za slovo: co byste z Barcelony přenesl do Česka?
V Barceloně jsou na samé hraně nejnovějších postupů v mikrochirurgii. Třeba lymfatická chirurgie se tam dělá na absolutně špičkové úrovni. Totéž platí o mikrorobotické chirurgii, tedy používání robotů při operacích. Jde o věci, které nejdou překlopit do českého prostředí ze dne na den, ale je žádoucí na tyto inovace tlačit.
Abych byl ale spravedlivý, zdravotnictví v Česku je obecně na vysoké úrovni. Bavíme se pouze o oblasti mikrochirurgie, s níž mám zkušenost, a v tomto oboru se v této konkrétní barcelonské nemocnici dělají věci jinak a o něco pokrokověji.
Když už jsme u pokroku: vy se v souvislosti se zdravotnictvím hodně angažujete v digitalizaci a AI…
Jsem šéfem medical boardu, tedy jakéhosi lékařského poradního sboru, startupu HealthyNess. To je digitální platforma reagující na jeden z nejpalčivějších problémů současného zdravotnictví. A to že pacienti chodí k lékaři buď příliš brzy, nebo příliš pozdě.
Pacienti používají AI chatboty, u nichž se vůbec neví, odkud berou informace.
Pacienti začínají používat AI chatboty, u kterých se ale vůbec neví, odkud jednotlivé informace berou, takže to zdravotníkům často spíš komplikuje než ulehčuje práci.
Problémem jsou rovněž přetížená zdravotnická zařízení – u nás není problém s kvalitou zdravotní péče, ta je na fantastické úrovni, ale s kapacitou.
Cílem naší digitální platformy je od pacienta řízenou konverzací sbírat informace, analyzovat je a navrhnout další kroky. Případně také zhodnotit závažnost příznaků. HealthyNess by tímto způsobem měl pomáhat i s prevencí, protože velká potíž je, že nedokážeme dostatek lidí dotlačit k tomu, aby na ni dbali.
Zrovna dnes ráno jsem operoval – protože před letním nástupem do Barcelony provádím spoustu operací tady – kolegu diabetologa a on mi vyprávěl, že na své klinice má dvě sestry dedikované výhradně na edukování pacientů v tom, jak by se měli s cukrovkou chovat. Právě v tomhle může podle mě AI obrovsky pomoci.
HealthyNess je už vyvinutý? Bude nabízen na trhu?
Ano, HealthyNess už je vyvinutý a uplatnění může nalézt různými způsoby. Jedním je, že si nějaký subjekt bude moci HealthyNess zakoupit a začlenit ho do své již existující infrastruktury.
Další cesta může mít souvislost s takzvaným second opinion, kdy zdravotnické zařízení bude používat náš nástroj paralelně s tím, jak doktor pracuje s pacientem – bude společně s ním přemýšlet, jestli nelze něco udělat efektivněji.
Možností je také B2C koncept, přímá koordinace mezi naší platformou a koncovým zákazníkem: člověk si stáhne aplikaci a řízenou konverzací s chatbotem může dojít k tomu, že je potřeba kontaktovat lékaře a podobně.
Výhoda HealthyNess je, že získává informace výhradně z ověřených zdrojů. Není jako například ChatGPT, který někde halucinuje o tom, co potřebujete a nepotřebujete. To je přímá cesta do pekel, speciálně ve zdravotnictví.
Foto se svolením Martina Ouzkého
Stojí za HealthyNess nějací investoři?
V tomto směru probíhají jednání, nicméně jsme stále otevřeni dalším možnostem. Více bohužel v tuto chvíli prozrazovat nemohu.
Zato můžete prozradit cosi jiného: že zakládáte kliniku.
Kliniku Top Medica Arena zaměřenou na sportovní a regenerační medicínu, léčbu pohybového aparátu a longevity.
Tato klinika vznikla přímo v srdci nymburského zimního stadionu. Nymburk je město sportu a došlo tam k rozsáhlé rekonstrukci zimního stadionu za téměř půl miliardy korun. V něm bude sídlit náš projekt. V jeho rámci dostanou sportovci stran zdravotní péče úplně vše, co ke sportu potřebují, aby v něm mohli plnohodnotně a pokud možno co nejdéle pokračovat.
Chceme, aby sportovci mohli svůj fyzický výkon předvádět v co nejlepší kondici – to má mít na starost složka sportovní medicíny. Chceme také, aby dlouhodobě probíhala prevence sportovních poranění – to je longevity složka, tedy část projektu týkající se dlouhověkosti.
Top Medica Arena bude poskytovat péči v oblasti sportovní medicíny, fyzioterapie, rehabilitační medicíny, interní medicíny, infuzní terapie a tak dále.
Kdy bude otevřena?
V létě. A asi je dobré říct, že nebude jen o komplexní péči pro vrcholové sportovce nebo pro sportovce v tom nejvýkonnějším věku.
Například mladí sportovci tam docházejí se svými rodiči, ti jsou často také sportovci, a není neobvyklé, že je trápí chronická poranění, která potřebují řešit.
A další věc: do Nymburka dojíždí ohromné množství hokejistů z celého světa. Probíhají tam mezinárodní hokejové kempy a na nich můžete narazit na člověka z Londýna, který si vylepšuje bruslařské dovednosti, pak na někoho z Austrálie, a tak by se dalo pokračovat. Naše klinika by pochopitelně těmto lidem chtěla asistovat.
Kliniku jste založil vy a kdo ještě?
Dohromady jsme tři společníci: já, Martin Vogner a Karel Nečesánek. Top Medica Arena mi tedy patří z jedné třetiny.
Jste investorem?
Ano, do společnosti vkládám finance a know-how.
Vedle rekonstrukční chirurgie se zabýváte i estetickou: vnímáte, že se na ni někdo dívá skrz prsty?
Samozřejmě se na ni takto dívá spousta lidí. A nejde přitom jen o laiky, úkosem se dívají i mnozí zdravotníci.
Někteří plastičtí chirurgové jdou za hranu toho, co je esteticky přijatelné.
Kritici se opírají o názor, že estetická chirurgie nepřirozeně zasahuje do lidského těla. Já ale svou práci v oboru chápu tak, že mi jde právě o dosažení přirozenosti a dodání ženám a mužům – častěji ženám, to budu upřímný – pocit sebevědomí, o to ubrat jim trošku roky.
Myslím si ale, že člověk musí být nadále k poznání. Přiznávám, že někteří plastičtí chirurgové jdou za hranu toho, co je esteticky v širším konsenzu přijatelné. Technicky je možné jít samozřejmě do extrému, ale obor to devalvuje.
Když za vámi tedy přijde klient či klientka a chce po vás zákrok, o němž víte, že je extrémní, odmítnete?
Ano, úplně s lehkou hlavou. Mým cílem je vždy přirozená krása.
