Tři malé děti, hypotéka na nový dům a každodenní hodinové dojíždění vlakem do kanceláře a zpět. Cesta, která neodvratně vedla k tomu, že se Radim Ježek psychicky zhroutil. Paradoxně tím ale odstartoval podnikatelkou kariéru postavenou na dřevěných hračkách a školních pomůckách, které teď pod značkou Ježpodi ani nestíhá vyrábět.
Ještě před pěti lety den Radima Ježka začínal ráno v pět. Z vesničky Srbsko poblíž Karlštejna se vydal vlakem do Prahy, kde jako manažer v kanceláři strávil osm až devět hodin, a poté stejnou cestou zamířil domů za ženou a třemi dětmi. Takhle to vydržel dělat osm let. „A pak jsem se sesypal, takže jsem strávil týden v blázinci na Žižkově,“ vzpomíná Ježek.
Po návratu byl nějakou dobu na nemocenské a v rámci psychoterapie začal pracovat se dřevem. Chytlo ho to natolik, že se rozhodl, že by se tím mohl živit. Nejdřív tak zkoušel dělat loutky a různé hračky z masivu, ale ukázalo se, že tudy cesta nevede. Vynaložené úsilí a čas se nedařilo proměnit v takový příjem, který by dokázal zabezpečit rodinu.
„Maminky na Facebooku sice vrněly blahem, ale manžel stál v dílně do dvou do rána u pily a byl na pokraji fyzického kolapsu. Tehdejší vánoční atmosféra se u nás odehrávala ve skladu, zatímco zákazníci šíleli, jestli už jsme jejich dětem poslali Ježíška. A naše děti de facto žádného neměly,“ vzpomíná na podnikatelský začátek Ježkova manželka Klára, která částečně opustila práci učitelky češtiny, aby se mohla do rodinného byznysu zapojit.
Práce se dřevem se ale Radim Ježek nevzdal. Jen vsadil na jiný sortiment – na didaktické hračky v podobě různých skládacích tabulek a destiček, které se zalíbily učitelům i rodičům. Některé z kategorie „matematika“ vychází z Hejného metody, další spadají do kategorie montessori vzdělávání, velkou část ale Ježkovi vymýšlí sami. Celkem tak hlavně přes svůj e-shop nabízí kolem stovky dřevěných didaktických her a hraček, které kromě řezání na CNC stroji, vyrábí a barví ručně. Pomáhají jim už i větší děti a babička, která šije bavlněné sáčky, v nichž jsou jednotlivé díly některých skládaček zabalené.
„Baví mě třeba vesmír, takže máme třívrstvé puzzle s informacemi o Zemi, sluneční soustavu nebo fázemi Měsíce,“ říká Radim Ježek. Zájem je i o zlomkovou desku, na které si děti mohou osahat a skládat poloviny až dvanáctiny. „Nám to možná přijde banální, ale děti schopnost představit si zlomek nemají. Když se to učí u počítače nebo z učebnice, používají jen zrak, což je málo. My jim k tomu přidáváme i hmat, tudíž mnohem snáz pochopí, jak sečíst třeba jednu dvanáctinu a dvě třetiny, protože si je mohou vzít do ruky zkusit si vše složit,“ vysvětluje Ježek.
Dlouhodobě největší zájem je ale o tabulky zaměřené na češtinu a hlavně na čtenářskou gramotnost. Děti tak na základě otázek vypálených do dřevěných destiček mohou popisovat, co právě přečetly. „Pomáhá jim to nad textem přemýšlet, což je jedna z největších slabin dnešních dětí, které jsou zvyklé věřit tomu prvnímu, co na internetu najdou. Navíc v době on-line výuky je to důležité dvojnásob,“ dodává Klára Ježková.
Dřevěné tabulky a hračky Ježkovi vyrábí v malé dílně ve vesnici Lištice u Berouna. První vznikaly úplně ručně, ale to se ukázalo jako slepá cesta. Rodina zatížená hypotékou si tak po bouřlivých debatách vzala půlmilionový úvěr a část dílny zabral laserový CNC stroj, který umí desky vypálit a nařezat. „Do té doby to bylo dost legrační. Připravil jsem si desky, které bylo potřeba rozřezat, počkal jsem, až přestane pršet, aby mi to nezmoklo, všechno jsem dal na střechu auta a vezl jsem je do vesnice k pánovi s laserovou řezačkou,“ vzpomíná Ježek.
S novým strojem zrychlila nejen výroba, ale i vývoj, protože co si manželé navrhli, to také mohli zkusit rychle vyrobit. A byznys se rozjel. V minulých letech měli tržby každý měsíc přes 100 tisíc korun, které navíc meziročně rostly o deset procent. Jenže letošek přinesl výrazný propad, protože objednávky ze zavřených škol se téměř zastavily.
Ježkovi na to zareagovali nabídkou hraček. Typickou ukázkou je dřevěná stavebnice, ze které si lze postavit celou vesnici. I tady se ale Ježkovi snaží, aby hračka měla nějaký přesah. Radim Ježek k ní proto začal psát knihu, která vesnici spojuje s konkrétním příběhem. „Děti mají zábavu navíc a je větší šance, že je stavebnice bude bavit i potom, co ji postaví,“ poznamenává.
S čím však Ježkovi dlouhodobě bojují, je kapacita výroby. Všechno, co vyrobí, okamžitě posílají zákazníkům v Česku a čím dál víc i na Slovensko. Další rozšíření výroby, které by mohlo jejich hračky dostat i do Polska, pak znamená investice v řádu vyšších stovek tisíc do nových strojů, například na výrobu 3D produktů nebo na barevný tisk na dřevo. Kromě toho by bylo potřeba přijmout až dva zaměstnance. Jenže chybí jak volné finance, tak schopní potenciální zaměstnanci.
„Zase by nás to posunulo dál. Peníze bychom sice dostali od banky, ale v současné době se nám znovu zadlužovat nechce,“ připouští Ježek. A s šikovnými zaměstnanci, na které je spoleh, je to prý ještě horší. „Zakládáme si na maximální kvalitě, díky čemuž jsme za čtyři roky měli jedinou reklamaci. Najít někoho, u koho bychom měli jistotu, že to bude vnímat stejně, se zdá být téměř nemožné,“ dodává s tím, že dokud se aktuální situace nezlepší, bude čas v dílně dál trávit především sám.
